Jiří Sejkora: Díky zkušenostem z Afriky dokážu studentům lépe přiblížit, jak místní lidé žijí a přemýšlejí

7. 11. 2023 | | Tuesday Talks Jiří Sejkora

V druhé části rozhovoru s Jiřím Sejkorou působícím na Katedře mezinárodních ekonomických vztahů se dozvíte víc o jeho zkušenostech s činností v grantech, zážitcích ze slumů v Jihoafrické republice (JAR), ale třeba i to, co nejvíc trápí místní v Keni. Dále iListu sdělil, jaký přístup volí ve výuce, proč je hrdý na svoje absolventy a jaká vlastnost by neměla chybět správnému učiteli rozvojových studií.

Probrali jsme zákoutí vaší studijní cesty i publikační činnosti. Jak jste to měl s činností v grantech?

Svůj grant jsem měl jenom jeden, a to Strukturální problémy subsaharských ekonomik. V ostatních jsem figuroval jako spoluřešitel v rámci interních grantů na Fakultě mezinárodních vztahů (FMV). Ty jsou častokrát šité na míru podle témat disertačních prací řešitelů. Občas jsou členy týmu i studenti magisterského studia, kteří grantu přizpůsobí téma své diplomové práce a její část pak zpracují v průběhu trvání grantu.

Vycestoval jste někam v rámci grantu?

Pokud jde o granty a Afriku, byl jsem pracovně v Keni a Jihoafrické republice. Mimo to jsem navštívil Maroko, Tunisko, Senegal, Rwandu, Malawi nebo Mauricius. Afrika je moje destinace číslo jedna, tam zkrátka patřím. Mimo Afriku jsem měl přes fakultu ještě možnost pracovně vycestovat do Indonésie v rámci tamního vládního projektu zaměřeného na boj s deforestací deštných pralesů. Tohle zaměstnání nabízí skvělé možnosti.

Jak to pak fungovalo po návratu zpátky na Vysokou školu ekonomickou (VŠE)? Bylo zřejmě zapotřebí dodat zprávu ohledně přínosu výjezdu, vynaložených nákladů a podobně.

Obecně je potřeba to rozdělit. První povinnost je vypsání cestovního příkazu, ke kterému se pak přiloží třeba letenka a faktura z hotelu. Není potřeba popisovat, jestli byl samotný cíl cesty splněn. Grantovou radu, která plnění grantů hodnotí, zajímá, jestli byly přidělené finance efektivně vynaloženy, jestli konference proběhla a jestli se pak publikoval příspěvek ve sborníku. A to je snadno dohledatelné. Následně se předpokládá, že se příspěvek po zapracování připomínek publikuje, ideálně v impaktovaném časopise.

Pokud jde ještě o samotné cestování, při cestách mimo grant jste volil zájezd s cestovní kanceláří nebo na vlastní pěst?

Nejsem fanoušek organizovaných zájezdů. Nemám rád, když mě někdo komanduje, co mám dělat nebo kam mám jít. Turistická místa jsou pak mnohdy opravdu přelidněná a tamní obchodníci se víceméně jenom pokouší vás obrat o co nejvíc peněz. Takový typ cestování mě nenaplňuje. S cestovkou jsem byl jen v Senegalu přibližně na dva týdny, kam jsem tehdy vyrazil s mámou. Ta předtím nikdy v subsaharské Africe nebyla, tak jsem ji přesvědčil, ať jí dá šanci před Řeckem nebo Tureckem, kde byla již několikrát. Souhlasila, ale měla podmínku, že pojedeme jedině v rámci organizovaného zájezdu. Tak to jsem ustoupil (smích). Ve finále se jí tam moc líbilo a dodnes na to ráda vzpomíná. Obecně totiž lidé do subsaharské Afriky moc jezdit nechtějí. Mají strach nebo jim to přijde jako nezajímavý region. Jde však o úplně jiné zážitky, než na jaké jsou lidé zvyklí třeba z Evropy nebo známějších destinací.

Kriminalita v Jihoafrické republice je extrémně vysoká. Ve vlaku se nedoporučuje vytáhnout z kapsy mobil

V čem je to jiné nebo specifické?

Mimo hotelové resorty turisty v Africe nepotkáte. Je jich tam naprosté minimum. Tím pádem se k vám domácí obyvatelé chovají úplně jinak, jelikož na turisty nejsou zvyklí. Mají upřímný zájem si s vámi popovídat, je v tom silná autenticita. I když tam člověk nenajde moc kulturních památek, je to o přírodě a, pro mě osobně, hlavně o lidech. Mám to pak spojeno i s prací, když se vydám třeba do slumů.

Neměl jste strach? Přece jen to jsou místa známá především vysokou kriminalitou nebo minimálně rizikem, že se turistům může něco stát.

Před lety jsme byli na konferenci v Jihoafrické republice s mým kolegou a kamarádem Ondrou Sankotem a tam jsme se chtěli do slumu v Cape Town vydat, i když jsme věděli, že to může být nebezpečné. JAR je celkově země, která má opravu hodně  slumů kvůli extrémním příjmovým a sociálním nerovnostem. Paradoxně je to ale v průměru relativně bohatý stát. Zajímalo mě, jak takový slum v bohaté rozvojové zemi vypadá. Kriminalita je tam opravdu velmi vysoká, pro běžného smrtelníka z našich končin pomalu až nepředstavitelná. Sehnali jsme si tedy místního průvodce, ale ani on nás nechtěl do slumů vzít, protože je to nebezpečné i pro tamní obyvatele.

To je pro lidi z našich končin opravdu jenom těžko představitelné.

To určitě. Tam je třeba ve vlaku nemyslitelné vytáhnout laptop nebo telefon, protože si tím okamžitě koledujete o problém. Problém ve smyslu, že vám můžou přiložit zbraň k hlavě, a buď jim majetek odevzdáte, nebo vás zastřelí. Střelné zbraně jsou tam hodně rozšířené v celé populaci. Tenhle stav společnosti je zajímavé sledovat i z hlediska rasového soužití. Bílí lidé tam jsou vůči nebílým, zejména černochům, v menšině. Právě nebílé obyvatelstvo bylo v apartheidu v minulém století brutálně utlačováno. Teď se situace otočila, a jelikož bílí stále disponují bohatstvím, zdroji, kapitálem a půdou, jsou logicky cílem útoků.

Bohatí občané bydlí za dvoumetrovými zdmi, za ochranu platí soukromým agenturám

Jak se kromě zažitých pravidel bílí občané brání? 

Zrovna v Cape Town je to krásně vidět i díky reliéfu krajiny. Město je situované v zátoce, kde je přístav a pevnost z dob kolonialismu a nad tím se pozvolna zvedá krajina do kopce. Platí, že čím výš člověk bydlí, tím je bohatší. Z těch vyšších míst jsou nádherné výhledy, nicméně lidé si své pozemky zabezpečili dvoumetrovými vysokými zdmi, na kterých je ještě ostnatý a elektrický drát, takže sami si výhledů moc neužijí. Každá taková domácnost si navíc platí soukromou bezpečnostní agenturu, jelikož policie je typicky neschopná problémy s kriminalitou efektivně řešit. Agentury jsou vlastně synonymum pro těžce ozbrojená komanda, která jsou schopná přijet do deseti minut a zpacifikovat narušitele.

Nastala tam alespoň nějaká změna ohledně přerozdělení bohatství mezi černochy a bílé? Hlavně po zrušení apartheidu?

To, že všichni černoši, respektive nebílí, jsou chudí, už neplatí. Hlavně ne u těch, kteří mají vazby na politickou elitu, jelikož v zemi vládne Africký národní kongres, který oficiálně zastupuje hlavně zájmy černé většiny. Nejen výkonná moc je však již od devadesátých let minulého století těžce prorostlá korupcí, která se nevyhýbá ani těm nejvyšším patrům politiky, včetně samotného prezidenta země. A pokud tam má člověk kontakty, dokáže na tom z tohoto hlediska hodně vydělat.

Vraťme se zpátky k návštěvě slumů. Jak to probíhalo?

Průvodce nás nakonec na okraj jednoho relativně přátelského slumu vzal, ale museli jsme dodržovat pravidla. Třeba hned po příjezdu jsme museli místnímu zaplatit za to, že nám ukázal, kam máme zaparkovat. Silnice přitom byla úplně prázdná a široká, a mohli bychom tam zastavit doslova kdekoliv. Když jsme si sedli ke stolu, abychom se najedli, tak nám donesli ubrousek, a i za takovou banalitu jsme opět rovnou dávali spropitné. Průvodce nám tehdy přesně říkal, co máme dělat, abychom vyjádřili náležitý respekt. Chyběla tam ale pak autentičnost, o které jsem mluvil.

Splnilo to účel, že jste si ve finále mohli popovídat s místními přímo ve slumu?

Tam ani ne, to se mi povedlo třeba v Malawi v Lilongwe nebo v Keni v Nairobi. I v Malawi mi ale místní řekli, ať jdu raději pryč, než se mi něco stane. Neodradilo mě to, druhý den jsem se tam vrátil a podařilo se mi s nimi sblížit přes fotbal. Kluci si tam kopali, já se jich zeptal, jestli si můžu zakopat s nimi a oni souhlasili. Po chvíli jsme si normálně povídali, pak si dali i zápas, a bylo to v pohodě. Kamarádku, která tam byla se mnou, mezitím pozvali přímo k sobě domů s tím, že jí ukážou, jak bydlí. Překvapila nás řada zajímavých věcí.

Co například?

Měli tam třeba laptop, pouštěli si přes něj hudbu, ukázali nám své profily na Facebooku. A právě to bylo to autentické, což se mi na tom líbilo nejvíc. A když dospělí lidě viděli, jak nás děti berou, tak byli také vstřícní. I v Keni, kam jsme kdysi s kolegyní vezli nějaké školní pomůcky do jedné komunitní školy pro děti ze slumů, se o nás hezky starali. S dětmi jsme si opět zahráli fotbal, povídali si, společně poobědvali, vyzkoušeli si různé africké hry a tak.

Domluvil jste se s nimi v angličtině?

Ano. Žádným jiným jazykem bych se tam úplně nedomluvil. Africká angličtina je ale specifická, protože do ní míchají slovíčka z lokálních jazyků. Třeba místo „hello“ vás v Keni pozdraví slovíčkem „jambo“.

Afričany nejvíc trápí, že nemůžou pracovat

Všechny zážitky a zkušenosti z Afriky jste pak nějakým způsobem po návratu do Prahy aplikoval ve výzkumu?

Ne, to ne. Výzkum se musí předem navrhnout a metodicky připravit. V rámci mých výjezdů byl výzkum vždy již hotový a na konferenci se jenom prezentovaly výsledky. Člověk to ale pak má možnost spojit i s tím příjemným, tedy s cestováním a poznáváním nových míst, byť samozřejmě v omezené míře, protože účel cesty je konference. Zkušenosti a zážitky pak využívám ve výuce. Díky tomu dokážu studentům lépe přiblížit, jak tam lidé žijí, jak přemýšlejí, co je pro ně důležité. Například, co se týče mě, vždy jsem si myslel, že chudým lidem ve slumech nejvíc vadí špatná infrastruktura, chybějící sanitace nebo právě vysoká kriminalita. Jak jsem ale zjistil, nejvíc jim vadí, že nemají pracovní příležitosti. Mají přístup k informacím, mají telefony, někdy i počítač nebo televizi, ale mají problém se pracovně uplatnit.

To by mohl být i pomyslný začátek bludného kruhu chudoby, protože nezaměstnanost pak spouští řadu dalších problémů.

Ano, přesně tak. Odráží se to pak třeba i na vzdělávání dětí, které nemohou do školy, protože rodiče nemají 15 nebo 20 dolarů na školní uniformu, která je například v Keni povinná. Děti tak musí chodit do neformálních škol. A právě třeba fungování těchto škol je celkem neprobádaná věc, kterou zkoumá naše doktorandka Viera Kováčiková. Hlavní problém spočívá v tom, že neformální školy mají velice omezené finanční zdroje. Ty šťastnější mají třeba nějakou partnerskou instituci v bohatých zemích, která jim finančně vypomáhá, ale to určitě není běžné. Nicméně, jak jsem zmiňoval návštěvu školy v Nairobi, tak to je přesně ten vzácný případ, kdy škola spolupracuje s organizací Humanitas Afrika, přes kterou jsme tam vezli školní pomůcky.

Nejraději bych učil jenom o Africe, ale je potřeba mít širší záběr

Poslední část, kterou s vámi chci probrat, je výuka a pedagogická činnost. Zmínil jste, že to je to hlavní, co vás na práci ve vysokém školství baví. Bylo to tak odjakživa?

Ano, moje hlavní motivace spočívá zejména v pedagogice jako prostředku pomoci pro rozvojový svět. Výsledky své práce pak vidím u absolventů, kteří zůstávají pracovat v oboru. Třeba v Člověku v tísni jich pracuje opravdu hodně. Dá se říct, že tam je celá enkláva rozvojovkářů a rozvojovkářek z FMV (smích). A já jsem na ně velmi hrdý, jsou to skvělí lidé. Třeba nedávno jsem narazil na rozhovor jedné z absolventek v Českému rozhlasu, kde mluvila o své práci a práci Člověka v tísni v Kambodži. Nebo jiná absolventka, která studovala s VŠE souběžně medicínu a v Nepálu v nemocnici si dělala praxi, či další, která pomáhá disidentům v nejmenované zemi. A takto bych mohl pokračovat. Všichni tito lidé mají skvělé schopnosti, mohli by dělat cokoli, ale rozhodli se pomáhat slabším a znevýhodněným. Právě tito lidé mě hodně nabíjejí energií a nadějí, a proto se ve výuce snažím pomoct jim rozvinout komplexní znalosti o problematice rozvoje, aby pak mohli dělat svou práci efektivněji. Ono se to totiž nezdá, ale reálně někomu skutečně pomoct, je jedna z nejtěžších věcí. A v tom vidím největší přínos mé práce.

Pokud šlo o plánování sylabu vašich předmětů, troufal jste si tehdy tipnout, co studenty zaujme nebo to byla taková cesta slepého kuřete k zrnu? Musel jste z některých nároků po čase upustit?

Nějaké úpravy byly, ale nebylo jich moc. Jak jsem zmínil, sám jsem si tou vedlejškou kdysi prošel, a při koncipování sylabů jsem vycházel z toho, co mě tehdy nejvíc zajímalo, nebo trápilo. Navíc se v tomhle případě řídím heslem: co nemáš rád, nedělej ostatním.

Takže takový ten pomstychtivý styl učení ve smyslu, že si jdu užívat pozici za katedrou a připomínkovat studenty s každou banalitou tam nebyl?

Ne, to rozhodně ne. To není můj styl. Navíc jsem měl pracovní úvazek už v době doktorského studia, protože to neměl kdo učit. Normálně na navazujícím studiu učí lidé, kteří už doktorský titul mají. V tomto případě ale byla výjimka, protože jakmile odešel z FMV můj předchůdce, tak se mě vedení katedry zeptalo, jestli to chci učit, s čímž jsem samozřejmě okamžitě souhlasil.

Mimo to jste měl i jiné předměty?

Ano, vedl jsem ještě cvičení Světové ekonomiky, což sice bylo mimo můj obor a moje zaměření, ale alespoň jsem si tam vyzkoušel učební metody. V části o Evropské unii jsem zúročil i vědomosti nabyté tehdy při studiích na právech.

Když už zmiňujete Evropskou unii, kdysi bylo v popisu Rozvojových studií i regionální zaměření na tranzitivní ekonomiky východní a jihovýchodní Evropy. Proč se na to v kurzech ale nebralo tolik ohledu?

Základní popis psal kdysi nový garant specializace Stanislav Šaroch, který měl vizi, že tam bude zahrnuta i rozvojová Evropa. Problém byl však v tom, že těžiště mých znalostí leží mimo evropské rozvojové ekonomiky. Ne že by mi byly úplně cizí, mám zkušenosti například ze Srbska či Černé Hory, ale určitě jsem schopný lépe vysvětlit problémy rozvojových zemí a chudých lidí na jiných regionech, zejména Africe. Nejraději bych učil vedlejší specializaci jenom na Africe, ale musím zakomponovat i Asii a Latinskou Ameriku, aby to bylo zajímavé pro všechny studenty. Faktem také je, že kdysi jsem si dělal průzkum mezi studenty, a o evropský region je z tohoto hlediska nejmenší zájem. Nicméně souhlasím, že to není ideální. Ve výuce to částečně kompenzuji tím, že studenti se mohou sami zaměřit na Evropu, a to třeba v rámci svých prezentací, seminárek či esejí.

Jak dlouho učíte?

Jelikož jsem začal již na doktorátu, tak to bude devět až deset let. Učím vlastně pořád, bez jakékoliv větší přestávky. I když mám už delší dobu vážnější zdravotní problémy, tak přes drobná klopýtnutí v podobě občasné výuky online nebo neschopenek, učím nepřetržitě. Baví mě to.

Moje metoda je nemít žádnou metodu. Se studenty si vzájemně důvěřujeme

Směřuji k tomu, že jste byl oceněn v rámci studentských evaluací v InSIS jako nejoblíbenější pedagog. Zajímá mě, jestli jste si za ty roky osvědčil nějakou konkrétní metodu, díky které jste vnímán mezi studenty takto pozitivně.

Nemám žádnou speciální metodu. Mám jen jedno specifikum, snažím se pracovat výhradně s pozitivními incentivami, s pozitivní motivací. V praxi to znamená, že v rámci možností odbourávám příkazy, zákazy a omezení, protože ty generují negativní motivace, které nepovažuji za dobrý způsob dosahování cílů. Studentům na začátku semestru vždy řeknu, jak se dají získat body se slovy, že nic z toho dělat nemusí, pokud nechtějí, ale že pro úspěšné zakončení kurzu potřebují alespoň těch 60 bodů. Je tedy jen na nich, jak toho docílí. Ale to nejlepší na tom je, že oni to nakonec stejně udělají všechno, nebo téměř všechno. Aktivity, eseje, recenze, prezentace či seminárky, všechno udělají a dobrovolně. Nemusím je k ničemu nutit a na hodinách pak panuje lepší, uvolněnější atmosféra. Je však třeba mít na paměti, že se bavíme o volitelné specializaci, nikoliv o celoškolsky povinných kurzech.

Vzpomenete si na nějaké případy, kdy jste měl studenty, kteří díky uvolněnému režimu 60 bodů nedosáhli a museli jít na opravní termín? Nebo dokonce museli předmět rovnou opakovat?

To se nikdy nestalo. Ostatně třeba studenty, kteří za ty roky, co učím, nenapsali seminárku, bych spočítal na prstech. To bylo opravdu jenom pár lidí. A i u těch šlo třeba o to, že onemocněli a pak jim to už časově nevycházelo.

Zmiňovali jste i to, že od studentů na hodinách vyžadujete interakci. Jakou metodu volíte při tomhle aspektu?

Každého pedagoga to baví víc, když je výuka interaktivní. Já studenty nechci k interakci nutit, například zásadně nikdy nevyvolávám. Chci v hodině navodit atmosféru, kdy studenti sami pocítí touhu něčím přispět. Pracuji i s předpokladem, že když si někdo zvolil rozvojovky jako vedlejšku, tak pravděpodobně v nějaké rozvojové zemi byl, a chce se o své zážitky podělit s ostatními. Někdy tak studenti sami doplňují můj výklad, všem to pak líp utkví v paměti a já se také něco nového naučím. Na ústních zkouškách se mi potvrzuje, že studenti si líp pamatují příběhy, respektive látku podanou formou příběhu. Může jít třeba o virální selhání rozvojového projektu, na kterém lze ukázat, jak správně projekt řídit.

Vybaví se vám i nějaká forma kritiky, které jste čelil, nebo která vám byla adresována?

Studenti málokdo vyplní v anonymních evaluacích textovou část. Tu číselnou ano, a podle té se uděluje ocenění pro pedagogy, ale pro mě je klíčová ta textová, jelikož tam je právě prostor pro studenty vypíchnout to, co fungovalo, nebo naopak nefungovalo. Dostal jsem tímhle způsobem třeba doporučení na novou literaturu k nějaké problematice. Minulý semestr mi někdo napsal, že jsem měl v hodinách málo aktivit. A byla to pravda. Doháněl jsem po neschopence zameškanou látku a nebyl úplně čas se věnovat aktivitám, přičemž chápu, že poslouchat tři hodiny odborného výkladu je vyčerpávající. Přečíst si pak zpětnou vazbu je skvělé k uvědomění si toho, co jsem nezvládl.

Stalo se vám někdy, že vás student svým přístupem rozčílil? O to víc, že jste nastavil v hodinách uvolněné prostředí bez nutnosti dělat dobrovolné aktivity?

Ze zdravotních důvodů se nemůžu rozčilovat (smích). Špatné zkušenosti mám, ale spíš ze zkoušení u povinných kurzů. Na vedlejší specializaci takovou zkušenost nemám. Možná i proto, že se tam potkává velmi specifická skupina lidí, pokud jde o charakter. Je to založeno i na předpokladu vzájemné důvěry a lze pracovat s měkkými faktory. Tak například mi studentka po úspěšné ústní zkoušce řekla, že se bála, že se přede mnou ztrapní, když něco nebude vědět. To mě překvapilo. Ale s některými studenty strávím třeba i tři nebo čtyři semestry za sebou, takže se známe, a je to prostě jiné. A pokud z toho může vzejít i motivace k lepšímu zvládnutí látky, považuji to za velké plus.

Hry naživo budují u hráčů smysl pro empatii. Vsadila na ně i Světová banka

Mimo výuky na škole a Afriky máte ještě nějaké jiné záliby nebo koníčky, kterým se ve volném čase věnujete?

Kdysi jsem hodně četl, zejména beletrii, ale od doby, kdy učím, což je spojeno s četbou odborných článků, závěrečných prací a seminárek, trávím volný čas bez knih. Kvůli zdraví jsem musel dát většinu zálib bokem, třeba motorku. Rád si ale hraju. Baví mě jakékoli hry, čím sofistikovanější, tím lepší, a to včetně specialitek jako je třeba LARP. To jsou hry naživo, kdy se obléknete do dobových kostýmů, máte kulisy, ale třeba i zbraně, a hrajete život nebo roli nějaké postavy. Baví mě také deskovky nebo videohry. Všechno je to pro mě nejen zábava, ale i přínos k osobnímu rozvoji, a dokonce i k profesnímu v oblasti rozvojových studií. Například strategická hra Europa Universalis je z velké části historickou simulací kolonialismu. Všechno je tam dělané podle skutečnosti a člověk díky hře pochopí různé souvislosti, například proč země jako Portugalsko a Španělsko dokázaly vstoupit do koloniální éry jako první. Vlastně si už delší dobu lámu hlavu nad tím, jak takovou hru zapracovat do výuky.

Myslíte, že hry takového formátu dokážou přinést reálný a pozitivní výstup v rámci výuky?

Pro učitele jsou hry podle mě ideální koníček. Co se týče možných aktivit ve výuce, čerpám hlavně ze svých zkušeností s Dungeons & Dragons (Dračí Doupě), kdy jeden hráč představuje osud/vypravěče a ostatní hrají své postavy. Například v kurzu Institucionální ekonomie jsem tento přístup využil následujícím způsobem. Děj byl zasazen do Severní Ameriky v období anglické kolonizace. Jedna skupina studentů hrála anglické kolonizátory vyslané tehdejší obchodní společností Virginia Company zkolonizovat východ dnešních USA, druhá skupina hrála vedení Virginia Company v Anglii a já jsem představoval osud/vypravěče a zároveň hrál Powhatana, otce známé princezny Pocahontas, který byl se svým kmenem tím prvním, na koho kolonizátoři tehdy narazili. Cílem hry bylo simulovat interakci mezi všemi třemi subjekty, kdy se každý snaží dosáhnout svých cílů, ale kvůli ostatním subjektům a jejich aktivitám je to obtížné až nemožné, a díky tomu tak zjistit, proč se historické události vyvinuly tak, jak se vyvinuly. Lze na tom ukázat, proč mají dnes v USA lepší instituce než celá Latinská Amerika, která byla kvůli řadě specifik kolonizována jinak, důsledkem čehož je dnes výrazně chudší.

Zní to jednak zábavně, jednak poučně a jednak i interaktivně.

Ano, navíc je zajímavé, že takovéto metody, byť ve výrazně sofistikovanější podobě, jsou používány v praxi. Například Světová banka měla v Bhútánu projekt, kde pomocí takové hry řešila reálný problém s přístupem lidí k vodě. Bohatší Bhútánci, kteří žijí ve vyšších nadmořských výškách, mají možnost odebírat z řek tekoucích z vrcholků Himalájí více vody a zavlažovat svá pole. Naopak na chudé lidi v nižších polohách dál po proudu už pak mnoho vody nezbývá, a ještě k tomu bývá špinavá. Cílem Světové banky bylo pomoci problém vyřešit, a to tím, že odhalí, jaké mají jednotliví stakeholdeři v této problematice incentivy, a proč se chovají, jak se chovají. Díky tomu se podařilo rozvinout mezi zainteresovanými lidmi empatii a větší pochopení, což nakonec vyústilo ve zcela novou regulaci managementu vody, kdy byli nakonec všichni spokojení. Bohužel ve finále ten projekt stejně selhal, protože na jednoho klíčového stakeholdera zapomněli, ale princip byl správný. Mnoho zdánlivě neřešitelných problémů mezi lidmi vzniká jen proto, že nechápeme problémy, cíle a motivace ostatních. Je to o empatii. Samozřejmě s těmi, kteří ji nemají nebo jsou sobečtí, problémy nevyřešíte, protože vaše potřeby nedokáží vnímat či je cíleně ignorují, avšak s těmi ostatními ano. A já ještě pořád věřím, že takových je na téhle planetě většina.

Foto: archiv Jiřího Sejkory, imago.cz

Mohlo by tě zajímat: