Jiří Pospíšil představuje Muzeum Kampa
Nezařazené
Muzeum Kampa je největší soukromé muzeum výtvarného umění v České
republice. Jeho základem je sbírka, kterou vytvořili manželé Meda a Jan
Mládkovi. Tito dva čeští emigranti se celý život snažili podporovat jak
české výtvarníky, tak i jiné umělce v ostatních komunistických
zemích.
Jejich cílem bylo umožnit neoficiálním výtvarníkům prodat svá díla,
často také dostat jejich tvorbu za Železnou oponu, aby ji mohli vidět
i lidé na Západě. Po roce 1989 paní Meda Mládková svoji sbírku, která
dnes čítá více než dva tisíce exponátů, přivezla do Československa.
Z tehdy opuštěného areálu Sovových mlýnů se jí podařilo vybudovat
muzeum, které dnes převážnou část této sbírky vystavuje.
Vedle stále expozice pořádá Muzeum Kampa celou řadu krátkodobých a
střednědobých výstav. Pro tento rok muzeum pro své návštěvníky
připravilo například retrospektivu významného českého malíře a skláře
Vladimíra Kopeckého. Tato výstava je zpřístupněna právě v těchto
dnech, vernisáž proběhla 24. dubna 2014. Dále je pro tento rok
přichystána velká výstava významného českého výtvarníka Jiřího
Koláře, který by se na podzim tohoto roku dožil sta let.
Nejen o umění a jeho studentských létech jsme mluvili s předsedou
správní rady Muzea Kampa Jiřím Pospíšilem.
Studoval jste právnickou fakultu na Západočeské univerzitě
v Plzni, jak vzpomínáte na svá studentská léta?
Rád vzpomínám na svá studentská léta. Právnická fakulta byla tehdy
v Plzni nově založená. Díky tomu, že byla oproti jiným právnickým
fakultám relativně malá, umožňovala studentům být blíže k učitelům,
více s nimi komunikovat například o právnických problémech nebo se
obecně více dozvědět.
V roce 1994 jste vstoupil do tehdejší Občanské demokratické
aliance. Co vás k tomuto kroku vedlo?
Politika mě vždycky zajímala. Už na gymnáziu jsme vlastně měli takový
debatní kroužek se spolužáky a bavili jsme se o politice. Mým spolužákem
byl a dodnes blízkým kamarádem je Martin Baxa, současný plzeňský
primátor. Postupem času u mě rostl pocit, že krátce po dovršení
osmnácti let se začnu politice aktivně věnovat.
Vy jste za dvacet let v politice vykonával spoustu funkcí, byl
jste ministr spravedlnosti, předseda legislativní rady vlády, stále jste
poslancem. Na jaké z vašich rozhodnutí jste nejvíce hrdý a co byste naopak
udělal jinak, kdybyste měl tu možnost?
Pokud mám zmínit konkrétní věc, tak tou je určitě prosazení nového
občanského zákoníku, což je historický právní předpis a já doufám,
že bude platit další desítky let. Obecně mám radost z toho, že po
dvaceti letech v politice mě nemalá část voličů má ráda. Rozumějme
tomu tak, že jsem neudělal nic, za co bych se musel stydět, a že když
přijdu do hospody, tak mi lidé nenadávají. Na druhou stranu, když jsem
podruhé nastoupil jako ministr spravedlnost, řekl jsem, že budu mnohem
razantnější vůči některým nepravostem, a mrzí mě, že jsem proti
některým krokům nejvyšší státní zástupkyně Vesecké nepostupoval
razantněji. Proto jsem také ve svém druhém období hned na počátku navrhl
její odvolání.
Jak vypadá váš běžný pracovní den?
V současné době není ten den tak hektický, jako když jsem byl ministr
spravedlnosti. V současné době nemalou část dne věnuji práci pro Muzeum
Kampa a nadaci Jana a Medy Mládkových. Jménem paní Medy Mládkové spravuji
chod muzea. Dále také v těchto dnech kandiduji do Evropského parlamentu.
Práce politika se skládá z několika částí. Já osobně kladu velký
důraz na osobní komunikaci s lidmi, kdy chci znát jejich reálné životní
problémy, protože není nic horšího, než když politik ztratí vztah
k realitě všedního dne. Pak je tu osvětová činnost, kdy se snažím
objíždět školy a diskutovat se studenty o novém občanském zákoníku.
Jako bývalý ministr spravedlnosti to cítím jako svou morální povinnost.
Pak je tu práce poslance, studium jednotlivých zákonů, příprava na schůze
sněmovny. Korektně ale přiznávám, že práce poslance je méně náročná
než práce ministra. Pokud se chce ministr svému úřadu věnovat pořádně,
není to o osmihodinové pracovní době, ale spíš o šestnácti a více
hodinách.
Jak naopak rád odpočíváte?
Přiznám se, že méně aktivně, třeba čtením knih nebo na nějaké
výstavě či v galerii. Chci ale začít více sportovat. I proto jsem si
nedávno pořídil psa, se kterým budu nucen začít více chodit na procházky
do lesa.
Kdybyste mohl něco vzkázat dnešním studentům, co by
to bylo?
Rád bych jim vzkázal, že ačkoliv to tak na první pohled nevypadá,
žijí v nejšťastnějším obdobím tohoto státu, žijí v období svobody
a demokracie. Měli by si také uvědomit, že tohle období nemusí trvat
věčně a proto bychom všichni měli být rádi, že jsme členy
společenství, jako je EU a NATO. A protože je čím dál tím větší
konkurence, rozhodně bych jim doporučil, ať studují, učí se jazyky, jezdí
na zahraniční stáže a pracují na sobě.
Článek vznikl ve spolupráci s Muzeem Kampa
Nahrávání ...
