Jiří Paroubek: Politika není tak cynická jako v Jistě, pane ministře
Rozhovory
Náš rozhovor se oklikami vracel… k jídlu. Jiřímu Paroubkovi se za minulého režimu v Restauracích a jídelnách nevedlo špatně a nebojí se to přiznat. Mnoho nechybělo a byl by šel studovat botaniku. Nešel. Vystudoval ekonomii a napsal kus našich dějin. Naštěstí nebo naneštěstí?
S rozhovorem jste souhlasil velmi ochotně. Jste takhle vstřícný obecně, nebo to je nějaká nostalgie k VŠE?
Samozřejmě, pokud mám možnost, snažím se vždy lidem od médií vyjít vstříc. Souvisí to s mou prací, jsou to vlastně dvě stránky jedné mince – já potřebuji novináře a novináři potřebují mě.
Napadlo mě také, že možná chcete zabodovat u mladé generace…
V kategorii 18–29 let volilo Sociální demokracii 30 procent lidí, což není špatné číslo.
Samozřejmě bych si představoval vyšší číslo. Myslím, že to souvisí se všeobecným štvaním části sdělovacích prostředků vůči mně.
Na začátku sedmdesátých let jste se vy sám rozhodoval, kam po střední. Byla tehdy VŠE „jasná volba“? Nebo jste koketoval s myšlenkou na úplně jiné zaměření?
Když mi bylo takových patnáct, šestnáct let, myslel jsem si, že budu studovat přírodní vědy, botaniku nebo entomologii. Na štěstí nebo na neštěstí, jak se to vezme, jsem měl na střední škole profesorku přírodopisu, která mě dokonale otrávila. V té době jsem se začal zajímat o politiku, byl rok 1968. Ve světle událostí, které mu předcházely a které následovaly, pro mě byla celkem logická volba – ekonomie, nebo práva.
Kdybyste měl dnešní možnosti studia, zůstal byste věrný oboru?
Pokud bych se měl dnes rozhodnout, zřejmě bych si vybral zase Vysokou školu ekonomickou nebo práva.
Byl jste zodpovědný student? Věnoval jste se jen škole, nebo jste měl třeba nějakou brigádu?
Vždycky jsem chodil na brigády. A co jsem dělal? Cokoli. Třeba účetního, v restauraci, pokladního v hotelu. Dělal jsem i na stavbě. Vysokoškolské studium mi vyhovovalo. Nevím, jak je to dnes koncipováno, ale tehdy to znamenalo zajímat se o školu dva měsíce v roce, vždycky před zkouškami. Na přednášky jsem chodil minimálně, mě to tak zajímavé nepřipadalo. Spíš jsem četl, vzdělával se sám. Na cvičení, kam jsem musel, jsem samozřejmě chodil.
Co je podle vás lepší, věnovat se naplno škole, anebo už při studiu získávat pracovní zkušenosti? Jak to vidíte teď, s odstupem?
Jedno i druhé je důležité. Vidím to na svém synovi, kterému je 22 a který za dva roky (aspoň myslím, nevím to úplně přesně) dodělá vysokou školu zaměřenou na počítače. Má i svou firmu a kromě toho chodí ještě někam do zaměstnání. Vydělává si na své studium – chodí totiž na soukromou vysokou školu.
Vzpomenete si na některé vyučující z VŠE?
Nejvíc jsem spolupracoval s panem profesorem Kašparem z katedry služeb a cestovního ruchu, s paní docentkou Malou a s paní inženýrkou Indrovou – ta je teď dokonce šéfkou katedry. Zajímavou osobností na vysoké škole byl určitě profesor Vojtíšek. Pokud ještě žije, je to už letitý pán. Ten učil politickou ekonomii kapitalismu, velmi vzdělaný člověk.
Na začátku 70. let se tedy nepřednášelo jen o centrálním plánování. Jak tehdy učitelé přistupovali k výuce teorií kapitalismu?
Pan profesor Vojtíšek velmi objektivně, stejně tak pan profesor Novák, který napsal skripta. Samozřejmě, že pan profesor Novák vycházel z tehdy panující ideologie marxismu, ale to bych neviděl jako nějaký velký nedostatek. Byli to lidé s velkým rozhledem a snažili se svým studentům zvětšit rozhled víc, než umožňovaly tehdejší režimní učebnice.
Vrátil jste se někdy později na VŠE?
Jeden čas, když mi bylo asi osma-, devětadvacet let, jsem tam dokonce učil. To už jsem pracoval v oboru restauračního stravování jako podnikový ekonom.
Bavilo vás to?
Určitě. Byla to velmi zajímavá a tvůrčí práce. V dalších letech jsem měl už hlavně přednášky, tak jednu dvě do roka. Témata mých přednášek se přesouvala od restauračního stravování k makroekonomii. Když jsem byl náměstkem primátora, přednášel jsem o financování Hlavního města Prahy. Později, jako ministr pro místní rozvoj, jsem měl na VŠE přednášku o regionálním rozvoji a cestovním ruchu. Myslím, že jsem tam byl také jako premiér a hovořil o problematice hospodářského rozvoje.
Ve vašem oficiálním životopise je 15 let po absolvování VŠE stručně „odbyto“ jako „působení ve vrcholových manažerských funkcích“. Kudy se ubíraly cesty čerstvého absolventa s diplomem v kapse?
Nebyl jsem členem Komunistické strany, takže pro mě nebylo úplně jednoduché získat místo. Osm let jsem pracoval jako ekonom v Podniku restauračního stravování – Restaurace a jídelny Prahy 1. Byl to velmi zajímavý podnik; měl 5 tisíc zaměstnanců, 160 restaurací a 16 hotelů a na tehdejší dobu obrovský obrat – půl miliardy korun.
Kde jste pracoval potom?
Na dva roky jsem šel do malešické Prefy, což byl závod, který vyráběl asi 60 procent stavebních dílců pro paneláky v Praze. Po těch dvou letech mě zlákala nabídka jít pracovat do Restaurací a jídelen Prahy 5, což byl vůbec nejhorší podnik restauračního stravování v republice. Když jsem tam přišel, měl ztrátu asi 7 milionů korun. Během tří let se mi podnik povedlo přebudovat a dostal jsem ho do zisku. Těsně před revolucí jsem přešel do Obuvi Praha. I když jsem si nijak finančně nepomohl, Obuv Praha byl takový seriózní podnik, dobře zavedený, obuv se prodává vždycky, hlavně dětská…
Pak přišla revoluce a s ní vaše politická kariéra.
V listopadu 1989, prakticky několik dnů po obnově Sociální demokracie, jsem se stal jejím členem. Byl jsem jejím ústředním tajemníkem, vytvářel jsem její organizační strukturu. Tehdy se nám podařilo získat Lidový dům, kde teď sedíme – předtím ho používali komunisté. Pak jsem měl osm let vlastní firmu v oblasti ekonomického poradenství. Od závěru roku 1998 jsem byl šest let náměstkem primátora pro finance, poté 8 měsíců ministrem pro místní rozvoj a 16 měsíců premiérem.
Odjakživa jste tíhl k levici?
V letech 1970–1986 jsem byl členem Československé strany socialistické. Vstoupil jsem do socialistické strany už na gymnáziu. Také jsem měl s přijetím na vysokou trošku problémy, protože členství v téhle straně nebylo tak úplně obvyklé. Ale dalo se to přežít. Mělo to tu výhodu, že mě nikdo nemohl lákat do komunistické strany. Socialistická strana byla v mých očích strana Edvarda Beneše. Vždycky jsem tíhnul k tomu, čemu se říká demokratický socialismus, ať už v podání českých národních socialistů, nebo sociálních demokratů.
I váš syn se vydal ekonomickým směrem. Studuje soukromou Vysokou školu manažerské informatiky a ekonomiky. Snažil jste se mu do výběru mluvit?
Vybral si sám, já jsem mu jen v prvních chvílích finančně pomohl. Teď už si to druhým rokem platí sám.
Nemůžu se nezeptat: Proč to nebyla VŠE?
Dělal přijímací zkoušky na VŠE, ale nedostal se tam.
Přesto, jak to jde dohromady s volebním programem ČSSD, který považuje za pilíř českého školství školy veřejné a tvrdě odmítá školné?
Řekněme si otevřeně, že veřejné školství u nás je pořád mnohem kvalitnější než to soukromé.
Když už hovoříme o kvalitě… Řada studentů VŠE neodmítá myšlenku školného jako prostředku zvýšení kvality výuky. ČSSD je zásadně proti. Jak tedy chcete účinně zajistit kvalitu, když ve školství bráníte působení tržních sil?
Nevidím žádný důvod, proč by se do vysokého školství měly vnášet tržní síly. Myslím si, že by to znemožňovalo určitým společenským vrstvám vysokoškolské studium. Víte, já to řeknu na příkladě naší rodiny. Můj otec mi ukazoval svá vysvědčení z doby první republiky. Měl od první do osmé třídy samé jedničky. Udělal zkoušky na Gymnázium Slavkovského, a ani to doma nemohl říct, protože rodina si nemohla dovolit, aby šel studovat. Takovýchto lidí byly statisíce a je škoda každého talentu. Nevyužití talentu je ztráta nejen pro toho dotyčného, ale tratí i stát, a to je špatně.
Jaký je tedy váš názor na školné?
Školnému se nebráním, abych odpověděl zcela po pravdě. Ale uvažovat o něm můžeme, až když tu budou určité materiální podmínky, například jiný průměrný plat, než je dnes. Jestli je průměrný plat 20 tisíc korun hrubého a tři čtvrtiny občanů jsou pod touhle průměrnou hodnotou, jen hlupák nebo ideologicky předpojatý člověk může mluvit o potřebě školného. Tím nemám na mysli vás, ale ty lidi, kteří to berou vážně na ministerstvu školství.
„Navrhujeme postupný přechod od růstu počtu posluchačů k růstu kvality výuky, včetně systému hodnocení výsledků,“ stojí ve vašem volebním programu. Jak by takové hodnocení mohlo vypadat? Vyvraťte prosím mé obavy, že půjde o ne příliš efektivní armádu úředníků, o dotazníky a výkazy, prostě byrokracii.
Proč by to byla byrokracie? Vždyť my jsme za 8 let našich vlád dokázali udělat úplnou revoluci, pokud jde o vysoké školy. Ze 180 tisíc studentů, kteří byli na vysokých školách v roce 1998, tedy po skončení slavné vlády Václava Klause, je to teď přes 300 tisíc studentů. Nedávno jsem byl na besedě na jedné z vysokých škol a student mi tam povídá: „My se tu učíme takových 50 procent věcí úplně zbytečně.“ Odpověděl jsem mu: „Ale pane kolego, to si můžete gratulovat, to já jsem se učil takových 80 nebo 90 procent věcí úplně zbytečně.“
Myslíte, že téhle zemi se daří spíše navzdory nebo díky politikům?
Podle toho, jak se na to kdo chce dívat. Ale tady neplatí heslo ‘Čím blbější sedlák, tím větší brambory’. Vláda Sociální demokracie převzala v roce 1998 stát, který nebyl v dobré hospodářské situaci, byl v hospodářském poklesu, klesala životní úroveň, společnost byla v marasmu po nepodařené privatizaci a transformaci, no a dnes má jeden z nejrychlejších hospodářských růstů v Evropě, reálná průměrná mzda a s ní životní úroveň obyvatel vzrostla za posledních osm let o dvě pětiny. Ať se to líbí nebo nelíbí pravičákům nebo komunistům, za našich vlád byl růst životní úrovně nejrychlejší.
Obhajujete sociální stát, tedy relativně vyšší vládní výdaje. Abychom se dále nezadlužovali, znamená to i relativně vyšší příjmy státního rozpočtu. Princip je takový: odejmout značnou část produktu soukromého sektoru a „úředně“ rozhodnout o jeho alokaci. Aby člověk mohl něco takového udělat, musí být skálopevně přesvědčen o tom, že úřední rozhodnutí bude kvalitnější, než rozhodnutí podnikatele. Vy o tom jste přesvědčen?
Tak podívejte se, ve společnosti je nutný určitý prvek solidarity bohatých s chudými, mladých se staršími… Tento prvek my uznáváme. Jinak pro vaši informaci, kdyby Česká republika měla úroveň složené daňové kvóty, jako má sousední Německo, byli bychom ve vysokém přebytku státního rozpočtu. Celková složená daňová kvóta dosáhla u nás v minulém roce 34,4 procenta, snížila se oproti předchozímu roku o 1,3 procenta, a to je vynikající číslo. Přesto jsme dokázali realizovat řadu opatření v oblasti sociální.
Co myslíte, když veřejně známá osoba stojící v čele státní instituce kandiduje za určitou politickou stranu do Parlamentu, vyjadřuje zčásti i politickou orientaci instituce, kterou vede?
Nevím, co máte na mysli.
Mám na mysli profesora Richarda Hindlse, který na podzim kandidoval do Senátu za ČSSD. Na Praze 4 ho porazil Tomáš Töpfer. Nemělo by být akademické prostředí spíše apolitické?
Pan profesor Hindls vystupoval jako nezávislý kandidát, já jsem příliš nezkoumal jeho, řekněme, ideovou vybavenost. Je to nicméně člověk velice kvalifikovaný, který by v Senátu odpracoval při vší úctě k panu Töpferovi trošku více, nežli pan Töpfer. Panu Hindlsovi jsme umožnili kandidovat jako nezávislému za naši stranu proto, že si myslíme, že právě takovíto lidé by měli pracovat ve funkcích senátorů, že by to měly být spíše osobnosti, nežli nástroje stranických sekretariátů. Pan Hindls zastupoval především sám sebe, myslím, že myšlenkově není tak vzdálen od představ o sociálním státu, a proto mohl kandidovat na naší kandidátce.
Kandidoval sice jako nezávislý, ale veřejně, například na billboardech, spojoval jméno VŠE s vaší stranou. Proto se někteří studenti mohli cítit nechtěně vtaženi do politiky.
To je jako kdybyste řekla, že k panu Töpferovi do divadla také chodí voliči Sociální demokracie. Divadlo pana Töpfera mám rád, svého času jsem znal celý repertoár divadla Na Fidlovačce a vůbec mě neruší, že kandidoval za ODS jako nezávislý kandidát. Myslím, že ve vztahu k nezávislým kandidátům je třeba určitá velkorysost.
Díváte se někdy na britský sitcom Jistě pane ministře? Připadá vám zábavný, inspirativní? Je to nadsázka, ale přesto, nacházíte v nějakou podobnost s politickou scénou?
Sem tam se na seriál Jistě pane ministře podívám, viděl jsem ho i ve Vinohradském divadle, byl ztvárněn velmi pěkně. Po mimořádném sjezdu sociální demokracie v polovině května jsme to uspořádali jako určitou odměnu delegátům. Myslím, že je velmi vtipný. Politika je samozřejmě trošku jiná, pochopitelně ne tak cynická. I když britská politika možná je trošku cyničtější. Jak říkal Lord Palmerston, předseda britské vlády: „Británie nemá přátele, Británie má své zájmy.“ My, narozdíl od Británie, máme kromě svých zájmů také přátele.
Jaký kulturní zážitek z poslední doby si vybavíte?
Asi před měsícem jsem se byl podívat ve Vídni ve Státní opeře na premiéru Figarovy svatby. To byl vynikající zážitek, vídeňská opera je dnes možná jednou z nejlepších operních scén na světě. V divadle jsem, přiznám se, už dlouho nebyl. Dříve, ještě do voleb, jsem chodil čtyřikrát nebo pětkrát do měsíce. Dnes si lístky sice obvykle opatřím, ale pravidelně je pak zase rozdám.
Co byste vzkázal lidem, kteří nastoupili na Vysokou školu ekonomickou 30 let po vás?
Aby byli pilní!
Pilnější, než jste byl vy?
Tak to určitě, k tomu by nebylo moc zapotřebí, i když já jsem vlastně studoval s prospěchovým stipendiem. Ještě něco takového existuje?
Ano, ale studenti o něj příliš neusilují. Je mnohem snazší ty peníze získat někde jinde.
Tohle vás zase těší… Víte, měl jsem 250 korun stipendia měsíčně a výborný oběd v menze stál 2,60. Za měsíc jsem se najedl za padesát korun. To nejzoufalejší, co někteří mí kamarádi zažili, bylo, že prodali i ty svoje lístky na oběd…
Ing. Jiří Paroubek se narodil 21. srpna 1952 v Olomouci. V osmnácti letech vstoupil do Československé strany socialistické. Po gymnáziu začal studovat Obchodní fakultu Vysoké školy ekonomické, obor služby a cestovní ruch. Školu dokončil v roce 1976, téma jeho diplomové práce bylo Atrakční obvody závodů restauračního stravování. Po škole působil až do revoluce v různých vedoucích pozicích především v pohostinství. V roce 1990 stál u zrodu dnešní České strany sociálně demokratické. V devadesátých letech podnikal v poradenství. V letech 1998–2004 byl ekonomickým náměstkem pražského primátora, v letech 2004–2005 byl ministrem pro místní rozvoj. Předsedou vlády byl od dubna 2005 do srpna 2006, ve funkci střídal Stanislava Grosse. Předsedou ČSSD je od května 2006. Má manželku Zuzanu a syna Jiřího.
Nahrávání ...
