Jediná Inteligence
Nezařazené„To je absurdní, nevědecké, naprosto nepřijatelné,“ zuřil do nepříčetna rozpálený profesor Heron Dart, věhlasná kapacita v oboru paleozoologie a zároveň i vedoucí stejnojmenné katedry na univerzitě. „Pokud hodláte podobné scestné spekulace zastávat i nadále, budu nucen apelovat na vědeckou radu fakulty, aby přehodnotila Vaši doktoranturu, pane kolego!“..
„To je absurdní, nevědecké, naprosto nepřijatelné,“ zuřil do nepříčetna rozpálený profesor Heron Dart, věhlasná kapacita v oboru paleozoologie a zároveň i vedoucí stejnojmenné katedry na univerzitě. „Pokud hodláte podobné scestné spekulace zastávat i nadále, budu nucen apelovat na vědeckou radu fakulty, aby přehodnotila Vaši doktoranturu, pane kolego!“
„Ale pane profesore,“ hájil se chabě Ralf Zenger, mladý asistent téže katedry, „já přece nic podobného nezastávám…“
„To bych prosil!“
„…já jsem chtěl jen poukázat na to, že otázka, jak daleko ve svém vývoji dinosauři dospěli, ještě pořád není definitivně vyřešená. Vývojový potenciál zejména čeledí Dromaeosauridae a Troodontidae byl značný a pokud by…“
„Pokud by ti ještěři měli dost času,“ znovu mladého muže přerušil jeho šéf, „tak by to dotáhli až k inteligenci; tohle myslíte vážně? Podobné nesmysly může vážně tvrdit jenom ten, kdo to nemá v hlavě v pořádku.“
„A dinosauroid?“ odvážil se ještě nesměle namítnout Zenger. „Je to přece zcela oficiálně předložená hypotéza.“
„Ten takzvaný dinosauroid nebo dokonce Dino sapiens, jak se občas senzacechtivými novináři nazývá,“ odpověděl znechuceně Dart, „je jenom reklamní dryáčnictví. Navzdory skoro dvěma stům let systematických výzkumů v oblasti druhohorních životních forem se nikdy nepodařilo najít nic, co by podobnou spekulaci sebeméně ospravedlňovalo. Chápu, že Vás to přitahuje, jste mladý a mládí má k nekonformním myšlenkám sklon. To Vás ale v žádném případě nesmí odvádět ze seriozní vědecké dráhy. Jinak nepatříte na univerzitu, nýbrž do bulvárního tisku.“
„Rozumím, pane profesore,“ vyhlásil Zenger kapitulaci a pro sebe si při tom pomyslel, že Charles Darwin měl naprostou pravdu, když tvrdil, že pro vědu by bylo největším požehnáním, kdyby vědci umírali ve čtyřiceti letech – prostě proto, že po tomto věku už nejsou schopni přijmout žádnou novou myšlenku a zákonitě se tak stávají brzdou dalšího pokroku. Což byl i případ Herona Darta; v dobách svého mládí se proslavil řadou objevů, jenže jak šel čas, ustrnul na dosažených pozicích a z titulu své autority a svého postavení je úspěšně bránil proti všemu novému. Vždyť i s teplokrevností dinosaurů se smířil jen krajně neochotně a až po velkých diskusích.
„To jsem rád, kolego,“ odpověděl blahosklonně Dart, který netušil, co se jeho protějšku honí hlavou, a vnímal jen jeho zdánlivý ústup. „Byla by Vás opravdu škoda, Vy to můžete ve vědě dotáhnout daleko, ovšem pro svou disertaci si musíte zvolit vážnější téma než domnělé perspektivy malých theropodů. I když jsem Váš konzultant, nechci Vás nutit do něčeho, co nestojí v popředí Vašeho zájmu. Až budete mít nějaký návrh, čím byste se chtěl zabývat, zajděte za mnou a promluvíme si o tom.“
„Ehm,“ odkašlal si Ralf Zenger, „určitý nápad mám, ale…“
„Podívejme,“ profesor byl teď, když dosáhl zdánlivého vítězství, najednou roztomilost sama, „a čeho by se to mělo týkat?“
„Velké vymírání v období permotriasu.“
„Beze všeho,“ přikývl Dart. „Permotrias představuje klíčový přelom ve vývoji živočišných druhů na Zemi a je tady široké pole působnosti pro tisíce paleontologů. Výzkumy v terénu se dají dělat na řadě míst a univerzita má dost prostředků, aby Vás v té souvislosti vyslala, kam budete chtít. Ostatně,“ dodal shovívavě a zároveň se pokusil o vtip, „setkáte se tak i se svými oblíbenými dinosaury, ale v triasu je asi ještě za inteligentní považovat nebudete, nemám pravdu?“
„Jistě, pane profesore,“ odpověděl s kamennou tváří Zenger.
„Výborně. Teď mě omluvte, odcházím na přednášku. Vy si v příštích dnech všechno důkladně promyslete, zejména pokud se týče konkrétního zaměření, a potom bychom spolu vytvořili plán Vašeho doktorského studia, tak aby korespondoval s naším výzkumným projektem.“
Po profesorově odchodu mladý asistent v kanceláři osaměl. Zachmuřeně si ještě jednou rekapituloval svůj trochu bouřlivý rozhovor s vedoucím katedry. Že je profesor vědecký konzervativec, to věděl už dávno, ovšem že bude tak nekompromisně potírat svobodomyslnost svého doktoranda, to až do dnešního dne netušil. Přitom názory, se kterými se pokusil obhájit nástin zaměření svého doktorského studia, byly všechno jiné než nevědecké spekulace. S myšlenkou inteligentního dinosaura jako první přišel astronom a uznávaný popularizátor vědy Carl Sagan v roce 1977 a o několik let později paleontolog Dale Russel tuto myšlenku konkretizoval. Pravda, Russel jen vytvořil hypotézu, že by se takovým směrem mohl vývoj ubírat, pokud by dinosauři měli dost času, to jest kdyby je do propadliště dějin nesvrhl dopad obrovského asteroidu. Následně pak někteří paleontologové dokonce začali uvažovat o tom, že dinosaurům se inteligentní formu podařilo vytvořit, akorát že my jsme zatím její pozůstatky nenalezli. Což je klidně možné, poněvadž v současné době se objevuje průměrně jeden nový dinosauří druh týdně a tisíce druhů jsou dosud neznámých. Korunu těmto úvahám nasadil počátkem jednadvacátého století maďarský fyzik Gábor Bihary, podle něhož inteligentní dinosauři nejenže existovali, ale dokonce mohli i za zhoršování životních podmínek na konci druhohor, podobně jako my ničíme své životní prostředí a podřezáváme si tak pod sebou větev. Asteroid, který dopadl do oblasti Mexického zálivu, pak už vlastně znamenal jen jakousi definitivní tečku za kdysi tak perspektivní živočišnou třídou. Jenže jak něco podobného předložit starému Dartovi bez toho, že by s člověkem vyrazil dveře? Ralf Zenger rezignovaně pokrčil rameny; jestliže už se s ohledem na svou budoucnost nemůže zabývat vyhynutím dinosaurů a různými kontroverzními hypotézami, jež byly v té souvislosti v posledních letech nadhozeny, pak záhadná katastrofa permotriasu, která vymazala z povrchu zemského 95 % živočišných druhů od trilobitů přes nejrůznější v té době dominantní obojživelníky až po překvapivě progresivní savcovité plazy, je zřejmě to nejlepší, co se nabízí. Musí se snažit aspoň o to, aby plán doktorandského výzkumu byl co nejméně konzervativní, jak by si to Heron Dart jinak nepochybně přál. Jestliže by se mu podařilo přesvědčit nejprve samotného Darta a jeho prostřednictvím vědeckou radu fakulty, možná by se mohl podívat i na jih Afriky, kde se útvary svrchního permu až středního triasu nacházejí jako na dlani.
Nejen mladého Ralfa Zengera zajímala problematika masového mizení druhů na rozhraní prvohor a druhohor, v takzvaném permotriasu. Pro spoustu paleontologů představovala tato katastrofa životní výzvu a seznam domnělých příčin uvedeného vymírání měl pěknou řádku položek. Vědci zabývající se permotriasem svou pozornost soustřeďovali do několika významných lokalit na celé Zemi, ovšem skutečnou »zemí zaslíbenou« pro ně byl jih afrického kontinentu.
Afrika, stejně jako všechny ostatní světadíly, byla na sklonku permského období prvohor součástí superkontinentu zvaného Pangea. Na jihu pozdější Afriky tehdy panovalo subtropické podnebí, a i když kontinentální drift v následujících desítkách milionů let způsobil rozbití Pangey a její rozpad do menších samostatných kontinentů, Afrika, respektive její jih, měl mimořádné štěstí. Navzdory pohybům litosférických desek zůstával prakticky nepřetržitě v subtropickém pásu, což mu, díky blízkosti oceánu a s tím spojeným monzunům, zabezpečovalo příjemné teploty i dostatek vláhy. Není divu, že jih Afriky byl jak v permu, tak i v pozdějších érách pro zvířata takřka ideálním teritoriem.
Pás nevysokých zelených pahorků se táhl až do nedohledna jižním směrem. Thorn Rugo, uznávaný paleontolog vedoucí v této oblasti odkryvné práce, dobře věděl, že tam někde v dáli tyto pahorky končí, aby udělaly místo teplým vodám oceánu, ale bylo mu to jedno. On tu nebyl kvůli koupání. Stejně tak mu byla lhostejná početná stáda býložravců, jež se daleko za jeho zády popásala v nekonečné savaně. On tu nebyl ani kvůli safari. Jediný důvod, proč se nacházel právě zde a ne stovky kilometrů daleko ve své domovině, představovaly ony pahorky. Uvnitř nich doufal Rugo najít odpověď na otázku, jež ho zaměstnávala už řadu let – co bylo skutečnou příčinou té děsivé katastrofy, jež kdysi vyhubila více než devadesát procent živočišných druhů a vytvořila tak výrazné rozhraní mezi věkem tupých, těžkopádných obojživelníků a nejstarších plazů a érou moderních tvorů, od nichž vedla cesta až k rozumem nadaným bytostem, ovládajícím celou planetu.
Rugo se sebejistým pohledem rozhlédl kolem sebe; všechno bylo, jak mělo být. Jeho podřízení se lopotili na rozlehlé lokalitě a odkrývali plošné sondy na místech, které jim označil jako nejnadějnější. Pokud se týče Kelda Sakoly, Rugova zástupce, ten popocházel od jedné skupiny kopáčů k druhé a kontroloval průběh prací.
Rugo a Sakola tvořili zajímavou dvojici. Oba byli respektovanými vědci a přestože jejich názory se jen zřídkakdy dařilo uvést v soulad, byli upřímnými přáteli. Tento jejich vztah nenarušila dokonce ani skutečnost, že na právě probíhající expedici se dostali do pozice podřízenosti a nadřízenosti.
Zatímco Rugo se vyznačoval velkorysostí jak osobní, tak i vědeckou, Sakola byl, alespoň podle Rugova mínění, zastáncem těch nejpřízemnějších vědeckých proudů. Oba dva se dokonale doplňovali a to bylo zřejmě i jedním z důvodů jejich výborných vztahů.
Thorn Rugo hlasitě hvízdl, což mělo vzápětí za následek řadu zvednutých hlav a udivených pohledů, mířících směrem, kde stál. I Sakola se ohlédl a právě jeho chtěl Rugo svým signálem upoutat. Zřetelným gestem na něj mávl rukou a ze všech sil zakřičel: „Nech už toho komandování a pojď se napít!“
Sakola věděl, že nemají k pití nic jiného, než vodu, ale vzhledem k panujícímu vedru se velice ochotně oddělil od kopáčů a zamířil na pahorek, na němž stál šéfův přístřešek. S úlevou se rozvalil v proutěném křesílku a vychutnával si jak studený nápoj, tak i příjemný stín.
„Co nového?“ prohodil jako by nic Thorn Rugo.
Keldo Sakola pokrčil svými úzkými rameny: „Zatím nic neočekávaného. Proč se ptáš?“
„Protože jsme tady kvůli tomu.“
„Aha. Mám to chápat tak, že se pořád držíš té svojí fantasmagorie?“
„Každý tomu říká jinak, Keldo,“ opáčil Rugo a na jeho obvykle nehybné tváři se objevil nepatrný záchvěv, prozrazující silné podráždění.
Sakola ovšem nebyl z těch, co se nechají jen tak odradit.
„Každý tomu říká možná jinak,“ kontroval, „ale jenom ty tomu říkáš vědecká hypotéza.“
„Co proti tomu vlastně pořád máš?“ zeptal se Rugo uraženě.
„No teda, to fakt promiň, ale jestli chceš hledat inteligentní bytosti mezi těma tupýma potvorama ryjícíma v bahně…“
„Uveď mi jediný případ, kdy jsem tvrdil takovou pitomost!“
Sakola, zrozpačitělý nebývale prudkou reakcí svého přítele, raději mlčel, takže Rugo musel chtě nechtě pokračovat.
„V té epoše, o které se bavíme, už přece byly ty tvoje tupé potvory ustupujícím přežitkem. Obojživelníci sice přežili až do naší doby, ale jsou jen okrajovou skupinou a tenhle trend se začal prosazovat už tehdy. Krátce před tím velkým vymíráním už žili na souši teplokrevní živočichové, to snad nepopřeš?“
Sakola, vedený svým zažitým konzervativismem, se omezil jen na stručnou repliku: „Někteří vědci to tvrdí, já si ale myslím, že dokázaného není nic.“
„A jak bys to chtěl mít prokázané, aby ti to stačilo?“
Keldo Sakola zaváhal: „No, já ti vlastně ani nevím.“
„Tak, a jsme u toho. Když někdo přijde s názorem odlišným od tvého a i když ho podloží důkazy, je to podle tebe nedostatečně průkazné. A jaké máš tedy důkazy ty pro svoje zpátečnické postoje? Nebo si myslíš, že držet se při zdi důkazy nepotřebuje?“
„Rozhodně ne tak pádné. Ale dejme tomu, souhlasím, že obojživelníci byli na ústupu a připusťme i to, že se po pevnině proháněli endotermní suchozemští tvorové. No a co?“
„Jak to, co? Jak si můžeš být jistý, že už tehdy nějaký pokročilý druh nedospěl k určité vyšší inteligenci? A že ji použil, nebo spíš zneužil na zničení všeho kolem sebe, což my teď vnímáme jako největší katastrofu v historii téhle planety a vymýšlíme nejrůznější příčiny, které to mohly způsobit, jen abychom si nemuseli přiznat, že se chováme úplně stejně a že taky možná stejně dopadneme!“
Keldo Sakola zůstal pod dojmem Rugovy vášnivé řeči chvíli jako bez dechu, teprve po několika okamžicích zablekotal: „Thorne, měj rozum!“
„A v čem mám mít podle tebe rozum? Vždyť to všechno do sebe dokonale zapadá. Uznávám, že když se podíváš na přírodu kolem nás, tak to tak na první pohled nevypadá, ale byl ses podívat i na jiných kontinentech? Jak je tam příroda zničená? Uvědomuješ si, že živočišné i rostlinné druhy mizí z téhle planety takovým tempem, že řada z nich zanikne ještě dřív, než je vůbec poznáme?“
„To mi zrovna starosti nezpůsobuje,“ protáhl líně Sakola. „Když to zanikne dřív, než se o tom dovíme, je to totéž, jako by to nikdy neexistovalo.“
„Výborně,“ zareagoval výsměšně Rugo, „jenže zrovna ty zaniklé rostliny můžou obsahovat důležité léčivé látky, o které ale jejich vyhubením jednou provždycky přijdeme. A čím potom budeme léčit nemoci, kterých přibývá, místo aby jich ubývalo?“
Sakola se syčivě nadechl k odpovědi, ale nakonec se jen neklidně zavrtěl a mlčel.
„A tohle všechno si způsobujeme my sami. A až jednoho krásného dne všechno vyhubíme a zničíme, z čeho budeme žít?“
„No, tak mi tedy prozraď, z čeho. Určitě máš nějaký nápad, když jsi o tom tak důkladně uvažoval?“
„Tak já ti to řeknu kamaráde. Z ničeho! Až všechno vymlátíme, tak potom dojde i na nás. Možná chcípneme jako poslední, ale chcípneme určitě. Stejně jako ty tvoje dávné nemotorné potvory. Ty si možná taky myslely, že si můžou dělat, co chtějí. My teď vyhrabáváme jejich fosílie a vůbec si neuvědomujeme, že jednoho dne bude možná někdo jiný vyhrabávat ty naše. Tak je to!“
Rugo se natolik rozohnil, že si vůbec neuvědomoval, jak prudkou gestikulací svá poslední slova doprovodil. Dokonce i na skeptického Sakolu to udělalo dojem, takže skoro proti své vůli ze sebe chraptivě vyrazil otázku:
„Za ty stovky milionů let, kterými se paleontologie zabývá, se přece odehrála celá řada vymírání druhů. To si vážně myslíš, že se tady inteligence objevuje periodicky a že za tu zkázu vždycky můžou rozumné bytosti?“
Thorn Rugo chvíli přemýšlel, než odpověděl: „Kdyby byly opravdu rozumné, tak by asi nic podobného nedopustily. Ve skutečnosti si nemyslím, že za ty katastrofy vždycky můžou inteligentní bytosti, existuje celá řada jiných příčin, od klimatických až třeba po vesmírné, jako je dopad komety nebo asteroidu. Nicméně jsem přesvědčený, že inteligence se na téhle planetě opravdu čas od času objeví. Nikdo netuší, jakou dobu vývoj k inteligenci trvá, ale vůbec to nemusí být kdovíjak dlouho. Našemu druhu to třeba trvalo jen několik set tisíc let, což je naprostá prkotina. Ovšem když už k tomu jednou dojde, tak to potom stojí za to. Protože nic nedokáže ničit tak důkladně a systematicky, jako domnělý rozum.“
Nastalo ticho, v němž si Sakola svého přítele nevěřícně prohlížel. Nakonec už to nevydržel a vyprskl smíchy.
„Ty jsi fakt blázen, Thorne! Kdybych nebyl tvůj kamarád, tak už bych teď volal do ústavu pro choromyslné. Tak poslouchej, řekl jsi mi svoje přesvědčení, já ti teď pro změnu řeknu to svoje. Žádné inteligentní bytosti na téhle planetě před námi nebyly, kde by se tu taky vzaly. My jsme jediní představitelé rozumu a silně pochybuju, kdyby to s námi nějak špatně dopadlo, že někdy v budoucnosti po nás přijde někdo další. Možná děláme chyby, vlastně docela určitě, ale díky rozumu, který máme, je taky dovedeme napravovat a umíme se z toho poučit. Jenom nám patří budoucnost, a ne nějakým tvým periodicky se objevujícím projevům inteligence, rozumíš?“ zakončil Sakola svůj proslov a na zdůraznění jeho závěru před sebou máchl svou tříprstou pravicí, zatímco si třemi prsty levé ruky usilovně drbal šupinatou zelenou kůži na své mohutně vyklenuté hlavě.
Disertační práce Ralfa Zengera byla všemi oponenty shodně označena za vynikající příspěvek k dosavadním znalostem o konci prvohor a její obhajoba před odbornou komisí měla tedy spíše slavnostní ráz. O Zengerově úspěchu nikdo nepochyboval a závěrečné hlasování komise také vyznělo podle očekávaní jednoznačně jedenáct ku nule. Zengerův konzultant profesor Heron Dart zářil spokojeností a když se mu konečně naskytla příležitost promluvit si se svým svěřencem na okamžik mezi čtyřma očima, dal svou spokojenost najevo více než srdečným blahopřáním.
„Tak co, pane kolego,“ uhodil poté dobromyslně na novopečeného doktora, „ještě pořád se zabýváte otázkou inteligentních dinosaurů?“
Ralf Zenger, poněvadž dobře věděl, že je to ze strany jeho školitele jen škádlivé rýpnutí, se necítil ani trochu dotčeně.
„Ne, pane profesore. Před několika lety jste mi kvůli tomu pořádně promluvil do duše, ale ten hlavní důvod jsem podrobně popsal ve své disertaci. Mezi vymíráním druhů v období permotrias a křída-terciér je celá řada paralel. Pokud bychom předpokládali, že za vymírání druhů na konci druhohor má zodpovědnost jakýsi hypotetický Dino sapiens, který nejdřív zničil své životní prostředí a tím nakonec i sám sebe, což momentálně hrozí také nám samotným, tak proč nepředpokládat, že se totéž dělo i na rozhraní prvohor a druhohor? Jenže který druh by to tehdy mohl mít na svědomí? Snad některý z tekodontů nebo teplokrevných terapsidů? To je nesmysl,“ pokračoval rychle, když při zmínce o teplokrevnosti terapsidů na profesorově tváři zaregistroval neklamné známky nelibosti, „ve skutečnosti jsem víc než kdykoliv předtím přesvědčený, že všechny dřívější velké fylogenetické linie představovaly pouze slepé uličky vývoje a že jediným inteligentním druhem v celých dějinách Země jsme my, Homo sapiens. A že jen nám tedy patří budoucnost!“
„Výborně, pane kolego,“ prohlásil Heron Dart s uznáním. „Už kdysi jsem o Vás tvrdil, že máte ve vědě velké perspektivy, a teď jsem se v tom jenom utvrdil. Vy už teď, na prahu své kariéry, jste skutečným vědcem, a jsem si jistý, že to dotáhnete daleko.“
Nahrávání ...
