Je v pořádku si vytvořit hranice, říká Jasmína Houdek. Část druhá

6. 6. 2023 | | Tuesday Talks Jasmína Houdek, moderní sebeobrana

Moderní sebeobrana vznikla před více než deseti lety a jak říká sama Jasmína Houdek, která je součástí projektu od roku 2015, sebeobrana není jen o tom umět bojové sporty. Jde především o to pochopit, jak násilí vzniká a proč k němu dochází. Co čekat od její výuky a mnohem více se dočtete v následující druhé části rozhovoru, který vyšel v tištěném květnovém čísle iListu v roce 2022.

Doposud jsme mluvili hodně o násilí ve veřejném prostoru, ale ono k němu dochází i mezi našimi nejbližšími, v rodině, mezi přáteli. Jak reagovat v tomto případě?

Bránit se lidem, které známe, budeme muset nejčastěji. Když se ohradíte třeba proti oplzlému strejdovi nebo žoviálnímu kolegovi, proti učiteli, který má opravdu nevhodné poznámky směřující až k šikaně nebo obtěžování, neděláte to jenom kvůli sobě, ale i kvůli tomu, že chcete mít s těmi lidmi dobré vztahy. A pokud se s nimi chcete vídat dál, je zcela v pořádku si vymezit hranice a bránit si je.

Když se u nás učíte sebeobranu, máte v rukávu několik tipů a principů, díky kterým dokážete včas rozpoznat, že třeba váš nový partner, kterého jste potkali na párty nebo na Tinderu, je divný. Dokážete lépe rozklíčovat, že vykazuje projevy násilníka, manipulátora nebo blbečka. Když vidíte, že někdo dlouhodobě nerespektuje vaše hranice, uvědomíte si, že si na něj musíte dávat pozor.

Takhle to začíná. Tím, že mě nutí třeba do orálního sexu, na který já dneska nemám absolutně náladu, a vlastně používá i manipulativní techniky. Třeba vám bude říkat, jestli má jít za někým jiným nebo že to bude rychlovka a že to vydržíte, než se podvolíte. Tak tohle ne! To by vám mělo zapnout alarm a říct “pozor”. Přitom sex je tak intimní věc a je fakt potřeba, abychom na to oba měli náladu. Naši studenti a naše studentky jsou v  životě podle mě lépe ošetřeni vůči třeba právě manipulátorům.

Jak bychom se měli zachovat, jsme-li svědkem nějakého napadení či jiné formy násilí?

My našim studentům říkáme, že protože už u nás byli, tak se musí ostatních v takových situacích zastávat. Ae samozřejmě bezpečně, tak aby se jim nic nestalo. Protože už ví, jak na to, a už nemůžou být neteční. Chceme lidi motivovat k tomu, aby oni byli tou změnou ve společnosti, protože nedělat to nestačí. Jestli chceme změnu, musíme se na ní aktivně podílet a dosáhnout toho, abychom zničili sexualizované násilí a násilí jako takové. A cesta k tomu vede právě tím, že se někoho zastaneme nebo poučíme lidi kolem nás.

Dám takový příklad: jste na přednášce ve škole a zazní tam nějaký sexistický fórek směrem k vaší spolužačce nebo spolužákovi. Vy můžete tomu člověku říct, že takhle se chovat nemá, i když jste to nebyli vy, na koho ta poznámka směřovala. Když ho upozorníte, že tohle poslouchat nebudete a nepatří to sem, je zároveň velká pravděpodobnost, že motivujete lidi kolem, kteří s vámi budou souhlasit a řeknou mu to samé. Další motivací může být možnost, že pak za vámi po přednášce někdo přijde, poděkuje vám, že jste se ho zastali nebo že to cítí stejně. 

Co konkrétně bychom měli udělat?

Je dobré si jasně vymezit a stanovit mantinely, i u přátel. Ale počítejte s tím, že se vztek nebo agrese můžou otočit proti vám. Teď se bavíme o lidech, které známe. Nařknou vás třeba, že kazíte zábavu. Vždy počítejte s možností, že to bude okolí znevažovat, že vám budou říkat, že je to jenom vtip. To vlastně bolí nejvíc, když to někteří lidi neumí přijmout a hejtují vás za to.

Ale když chodíte k nám, jste na to připraveni a líp se vám brání. Víte, že za to nedostanete medaili a ten člověk to může zkoušet i potom, ale alespoň si uhájíte hranice a budete se cítit lépe. Nebudete si potom doma vyčítat, proč jste něco neudělala. V kolektivu vás možná pomluví, ale vy budete mít dobrý pocit ze sebe sama, a to za to stojí.

Jak máme postupovat, když něco takového zažijeme na veřejnosti, třeba na ulici?

Když vidíte, že se někomu něco děje, tak je strašně důležité zavolat minimálně policii. To je to nejmenší, co můžete vy jako divák udělat, když vidíte, že se někdo hádá nebo pošťuchuje.  Zapamatovat si, kde se to stalo, kdo tam byl, to stačí. Policie přijede a vy můžete mít čisté svědomí z toho, že se tam nestane něco horšího. Protože se taky stala spousta případů, nad kterými lidi mávli rukou a řekli si, že o nic nejde, ale skončily třeba těžkým ublížením na zdraví. Fyzicky bych se do toho nepouštěla, protože pokud nevíte jak, nedělejte to. Hrozí vám, že tam budete na té zemi dva. 

Kromě volání policie je dobré upozornit na to ostatní lidi kolem vás nebo třeba zavolat zpoza nějaké bariéry, například auta, na ty, koho se to týká, aby toho nechali. Počítejte ale s tím, že právě ta pozornost se přenese směrem k vám.

A nemůže být právě to, že se pozornost přenese na nás, důvod, proč se lidé zdráhají pomoct?

Jasně. Ale to je dobře, to je relevantní důvod. Všichni to známe. Myslím že to bylo loni, kdy napadli nějací dva kluci důchodce na tramvajové zastávce v Praze a ten důchodce skončil na zemi. Byli tam lidi a nikdo nic neudělal. A samozřejmě tisíc komentářů o tom, proč nikdo nic neudělal, co je to za společnost. Ale já vám něco řeknu: vy byste se taky nezastali. Zaprvé, v takové situaci, kdy vidíte, že se něco děje, většina lidí zamrzne, což je naprosto běžné. Dostanete paralýzu, nedokážete vytočit třeba ani telefonní číslo, protože máte úplně ztuhlé prsty. Chybí vám jemná motorika a nechováte se tak, jako běžně. Ztratíte pragmatické myšlení, které máte v klidovém stavu, a jste jako opaření.

A druhá věc je, že nevíte, co dělat. Protože ten strach z toho, že skončíte s dědou na zemi, je naprosto relevantní, stává se to. Nepouštět se do něčeho fyzicky je zcela v pořádku, ale když jste něčeho takového svědky, jděte o kousek dál, ať máte dostatečný prostor na útěk a volejte policii. Nebo ty agresory okřikněte, ale počítejte s tím, že pozornost se přesune na vás a můžete se terčem stát vy. 

Zmínila jste stav, kdy lidi zamrznou a nejsou schopni reagovat. Proč k tomu dochází?

Paralýzu zažívá každý člověk a v různých situacích. Jde o situace, kdy zažíváte stres. Náš mozek nerozpozná, jestli jsme zrovna svědkem teroristického útoku, nebo jestli zažíváme těžkou zkoušku na vysoké škole, jsou to pro něj úplně stejné situace. 

Učíte se na zkoušku, drtíte to, ale tím, jak je to pro vás důležité, přijdete na zkoušku, vytáhnete si otázku, kterou jste se učili a kterou znáte, ale neřeknete nic. A to je ten stres, to je přesně ta paralýza.

A když jste zase v klubu, se svým kamarádem, tančíte, je to super a on vám najednou sáhne do rozkroku a vy neuděláte nic, tak to je taky paralýzou. Většina lidí vám řekne, že jste mu měla dát facku, nebo to, co bývá ve filmech, chytnout drink a chrstnout mu ho do obličeje. Ale vy neuděláte nic. Zaplaví vás adrenalin, což má za následek to, že dostanete paralýzu a nejste schopni jednat normálně.

Dá se paralýza nějak překonat?

Tím, že víte, jak se projevuje adrenalin. Tedy právě někdo na mě zařve nebo mě čeká ta zkouška. A vy víte, že když začínáte být v paralýze, tak je vám v ní vlastně dobře. Pořád tady stojím, ten člověk mě vlastně ještě nijak neztloukl, takže to funguje. Takže mozek bude dělat dál to, na co je zvyklý, co je pro něj pohodlné, co má rád, protože mozek nesnáší změny. A když neuděláte nic a ono to funguje, nic se vám nestane, tak v tom bude pokračovat.

Je dobré dýchat. Dýchat zhluboka, narovnat se, uvědomit si, že jde o paralýzu. Vás z toho dostane ta první věta. Ne! Nechte mě! Nebo v případě, že jste na zkoušce, tak vás z toho dostane právě to dýchání. Začnete dýchat, pak řeknete tu první větu, a to vás z toho dostane. A taky to, že to trénujete u nás na trénincích. V těch scénářích zažíváte adrenalinové a stresové situace, a to vlastně překonáváte.

Každý problém si zaslouží řešení

Jaké doporučení byste dala lidem, kterým se stala nějaká traumatická událost? Někdo je třeba napadl nebo znásilnil. Protože jít na policii pro ně může být velmi těžké.

To určitě není první rada, kterou dáváme. Když vidíme, že lidi mají trauma, nebo se nám svěří, doporučujeme jim, aby to řešili na terapii a nenechávali si to pro sebe. Žádné trauma nevyřeší čas. Já jsem toho důkazem. 

Když mi bylo čtrnáct let, byla jsem znásilněna, a teprve v devětadvaceti letech jsem to vyřešila. Ale říkala jsem si, že už je to patnáct let a už nemám co řešit, že už jsem všechno zapomněla. Ale nebyla to pravda. Až teprve na terapii jsem to téma znovu otevřela, vrátila jsem se k němu a jednou provždy jsem ho uzavřela. A teď už mám toto trauma opravdu vyřešené.

Tím chci říct, že žádné trauma nevyřeší čas, nevěřte tomu. Jestli vás něco tíží, tak běžte a řešte to. Každý problém si zaslouží řešení. Hlavně si neříkejte, že to byl “jen” pokus o znásilnění, ono se nic nestalo, tak mě donutil jenom k orálnímu sexu. Ne! Všechno má svůj důvod. Když to nebudete řešit, nebudete život mít takový, jaký byste mohli mít, a to je strašná škoda. Nepoměřujte svoje problémy s problémy světa. Třeba teď je tady obrovská uprchlická krize, ale to neznamená, že své problémy nebudete řešit, protože jsou tady lidi, kteří to potřebují víc. Každý potřebuje pomoc a vy tím, že vyřešíte svůj problém, neberete důležitost někomu jinému. 

Foto: Euromedia Group

Mohlo by tě zajímat: