Jan Mühlfeit: Nedůležitější je sebepoznání

5. 5. 2017 | | Rozhovory archiv Jana Mühlfeita

Jan Mühlfeit, vystudovaný informační technik z „ČVUTu“, pracoval přes dvacet let pod nejbohatším mužem planety, Billem Gatesem. Dosáhl na pozici prezidenta Microsoftu pro Evropu, nyní je poradcem řady mezinárodních organizací a koučem mnoha osobností. V první části rozhovoru mluvil o hledání potenciálu a smyslu života i systému českého školství.

Je vzdělání klíčem k úspěchu? I lidé bez vysoké školy mohou být v dnešní době úspěšní.

Myslím si, že vzdělání je k úspěchu důležitý. Jestli je to to klasický vzdělání, to už si nejsem tak jistej – protože nejbohatší muž na světě je stále středoškolák. Má několik doktorátů honoris causa, ale nikdy nevystudoval vysokou školu. Nicméně, je to důležité, ale já ty problémy spíš vidím na základních a středních školách.

Co je potřeba v českém školství změnit?

Český školství tu má jednoznačně sestupnou tendenci, učí se metodama, který se nezměnily od Marie Terezie. Země se do budoucna musí život prodejem myšlenek a my jsme průměrní až podprůměrní – ne tam, kde bychom měli být. A tristní je to, že to vůbec nikomu nevadí, každý naříká, ale nikdo tu reformu nedělá. Je potřeba se vrátit ke kořenům toho, co říkal Jan Ámos Komenský.

Řekl byste, že současný školský systém ničí v dětech kreativitu? Vidím v tom trochu souvislost i s tím, že je škola naučila „neptat se a jít s proudem“.

Bohužel je to tak. Když se dítě narodí, má sto miliard mozkových buněk. Pokud se vyvíjí správně tak v šesti letech, a to jsou čísla NASA, 98 procent dětí vykazuje vysokou kreativitu. V deseti je to třicet procent, v patnácti patnáct a v 25 jen dvě procenta, protože škola ubíjí lidskou kreativitu a talent neodemyká, ale dává ho do klece. Nedávno jsem dělal rozhovor do New York Times a řekl jsem jim, že dvě instituce, které se za posledních tři sta let nezměnily jsou škola a hřbitov.

Jaký je český systém v porovnání s jinými státy?

Tady je systém armáda, to je zavedený od Marie Terezie. Anglosaský systém je o trochu lepší, ale pořád je to továrna, kde jsou unifikovaný studenti. Každý student je ale individuální osobnost s individuálníma talentama, současný systém ale tohle vůbec nepodporuje. Učí je, co je kolem nich, ale vůbec je neučí, co je v nich. Sebepoznání je vůbec nejdůležitější. Já koučuju olympijský vítěze, zpěvačky, manažery a sebepoznání je úplně nejdůležitější, co by měl člověk vědět. A to se nikde neučí, ani na Harvardu.

Školu hrou je možné znovu zavést

Máte představu, jaká by školská reforma měla být?

Jsou země, který takovou reformu udělaly a na výsledcích jejich studentů je vidět, že to je správně. Jedna z nich je třeba Finsko. Tam je učitel někdo. Přitom je nepřeplácej, platí jim dvacet procent nad průměr, ale to povolání má obrovskou společenskou prestiž. Loni se na helsinskou pedagogickou fakultu hlásilo šest tisíc studentů a brali šest set. Tam se dělají talentový zkoušky, takže kvalita lidí je obrovská. A oni ještě dalších šest týdnů školního roku tráví tréninkama. Ředitelé škol tráví 90 procent času na tom, aby zlepšovali systém a deset procent času posílají papíry na ministerstvo. Tady je to obráceně.

Pracují i jinak se studenty?

Co se toho týče, oni vemou celou pyramidu těch studentů, lepší, průměrný a podprůměrný a řeknou jim: my tě dostaneme na tvoji nejlepší úroveň. To znamená, že každej je motivovanej se učit. A protože přehledy OECD měří průměry, tak oni ty průměry mají nejlepší. Další vtip je v tom, že žáci a studenti ve Finsku tráví ve škole o 25 procent méně času, než je průměr OECD.

Říkal jste, že byste se vrátil ke kořenům Jana Ámose Komenského. Proč?

Pojďme si říct, proč je možné školu hrou naplnit. Když má být pro dítě něco hrou, tak se musí učit způsobem, kterej je pro něj nejlepší. Někdo je víc talentovanej na logiku, někdo se učí líp obrázkama a příběhama. Dneska tohle technologie umožňuje. Vezměte si Khan Academy, to je přesně ono. Je tam asi osm tisíc videí, některý jsou přeložený do češtiny, ze kterých se děti můžou učit třeba matematiku různýma způsobama.

Proč tohle školy tedy nevyužívají?

Dneska jsou jim tyhle technologie docela dostupný, ale oni je využívají jako psací stroje, ne na to, aby se změnil ten způsob. Učitelé ale sami cítí, že chtějí takovou změnu, ale nikdo do toho nejde, protože to chce vůdcovství. Celá Evropa je ve svý zóně komfortu a pořád si myslíme, že je všechno v pohodě – ale není. Evropa ztrácí konkurenceschopnost, energii a ten tah na branku. Tohle není století Evropy ani Ameriky, ale Asie.

Které asijské státy jsou těmi lídry?

Třeba Jižní Korea má dobrý výsledky, ale na ni bych se moc nekoukal, protože tam je to o memorování. Ale takovýmu světu my budeme čelit. V Koreji utrácí rodiče 2,8 procenta HDP na doučování. Takový rozpočet nemají školy ani v některých zemích v EU.

Malé děti rozumí samy sobě nejlíp

O odemykání lidského potenciálu jste napsal knihu „The Positive Leader“. Zabýváte se tam i mádeží?

Z té knihy učím dva semináře: Odemykání skrytého potenciálu, Pozitivní leadership a dohromady s Katkou Novotnou (marketingová specialistka, pozn. red.), která ten můj seminář vzala a přepsala ho pro děti, učíme Odemykání dětskýho potenciálu.

Jak ten seminář probíhá?

Přijdou tam děti s rodičema a my jim vysvětlujeme pozitivní psychologii, sebepoznání, jak zjistit jejich talenty, kdy jsou ve flow a tak dále – aby to pochopily dětí od 10 do 14 let. Pak Katka koučuje děti a já koučuju rodiče, jak mají koučovat děti. Ty jsou nadšený, říkají mi, že to je lepší než škola nebo že to byl nejlepší den v jejich životě. Zažijou něco jinýho, kdy se baví jenom o nich a v čem jsou výjimečný. A to škola neumí.

V jakém věku by se mělo s odkrýváním potenciálu začít?

To je dobrá otázka. Malý dětičky dobře rozuměj samy sobě. Dítě přesně cítí, co ho baví, na co má talent, to je dáno geneticky, bohužel škola to potom udupe. Takže v podstatě co nejmenší, já si myslím, že čtyř pětiletý děti je dobrý jen sledovat a nahrávat jim to. My ty semináře děláme pro 10 až 14letý děti, chodí nám tam ale i devítiletý a zvládají to taky.

Na pokračování rozhovoru s Janem Mühlfeitem se můžete těšit příští týden.

Foto: archiv Jana Mühlfeita, United Business Club

Mohlo by tě zajímat: