Jakub Fischer: Když student nedokončí studium v posledním ročníku, je to chyba systému

24. 5. 2017 | a | Rozhovory Jakub Fischer

Prorektor pro strategii Vysoké školy ekonomické v Praze (VŠE) a vedoucí Katedry ekonomické statistiky Fakulty informatiky a statistiky Jakub Fischer oceňuje, že podíl vysokoškolsky vzdělaného obyvatelstva v České republice roste. Přál by si ale pro takové studenty větší finanční podporu.

V posledních letech dochází  k vysokému nárůstu vysokoškolsky vzdělaného obyvatelstva. Měly by se počty přijímaných studentů regulovat?

Za prvé, vzdělání ještě nikdy nikomu neublížilo, takže důvod pro regulaci nevidím. Pokud jde o dopady na financování, tak ministerstvo školství poměrně výrazně v minulých letech regulovalo počty financovaných studentů, ne počty všech studentů. Školy jich mohou učit, kolik chtějí, ale jen za některé dostanou zaplaceno. Tato regulace, která probíhala, řekněme, v letech 2011 až 2015,  reagovala na výrazný nárůst studentů z dob 2000 až 2010.

A je regulace tím správným řešením?

Spíš než o regulaci počtu studentů jde o to, aby se systém vysokoškolského studia nadále přizpůsoboval skutečnosti, že počet studentů takto výrazně narostl. Když do vysokoškolského systému vstupovalo deset až patnáct procent populace, tak vysokoškolské studium mělo nutně jiný charakter, než když v něm studuje polovina všech mladých lidí. To znamená, že je potřeba mít více diverzifikovaný systém, je potřeba nabízet více profesně zaměřené vzdělání a vzdělávání, které skončí plnohodnotným uceleným bakalářským studiem, po němž absolvent bude připraven na vstup na trh práce.

Ve výroční zprávě VŠE ale je záměr snižovat počty přijímaných studentů. V roce 2013, kdy paní rektorka nastupovala do funkce, bylo  na ekonomce přes 18 tisíc studentů a nyní je to kolem šestnácti tisíc. Vy ale říkáte, že v regulacích cestu nevidíte.

Jedná se o dvě odlišné věci – o regulaci  na úrovni státu na straně jedné a  o autonomní rozhodnutí VŠE a jejích fakult o snížení počtu studentů. Regulace shora nemá smysl, protože návrat  k situaci, kdy studuje vysokou školu 10 až 15 procent populace, není již možný a ani není vhodný. Myslím si, že je dobře, že tolik lidí je na vysokých školách. Je ale také dobře, že ministerstvo reguluje počty financovaných studentů. A že se VŠE rozhodla počty snížit více, než odpovídá regulacím financovaných studentů, to je podle mého také dobrý krok.  Z jakého důvodu? Pamatuji si, jak to na VŠE vypadalo v roce 2010, když tu studovalo přes dvacet tisíc studentů. Škola praskala ve švech, a to nejen logisticky. Stály se fronty na automaty,  na záchody, na počítače, ale hlavně praskala ve švech z hlediska zatížení učitelů. Běžně se učilo čtrnáct, šestnáct hodin týdně. Učitelé vedli velké množství bakalářských i diplomových prací a dneska je společensky daným trendem přechod ke kvalitnímu vzdělávání. Chceme poskytovat kvalitní vzdělávání menšímu počtu studentů.

Kde se vzal ten trend, že titul je základ pro získání dobré práce?

Souvisí to s požadavky trhu práce. Řada zaměstnavatelů na různé pozice  před deseti, patnácti lety ještě nevyžadovala vysokoškolsky vzdělaného člověka. Dnes už ho chce. Je to dáno i určitou regulací v tom smyslu, že pro řadu povolání je ze zákona vyžadován titul, téměř bez výjimky se to týká státní správy. Poptávka po vysokoškolsky vzdělaných lidech i proto roste. Není to chyba, že na místo, kde stačila dříve maturita, musí mít nyní zaměstnanec alespoň bakaláře? Považuji to v řadě případů za spornou záležitost. Vede to k tomu, že si lidé  za každou cenu si doplňují vysokoškolské vzdělání. Jde o lidi, kterým je padesát let, mají třicet let praxe, svou práci vykonávají kvalitně, ale kvůli tomu, že regulatorně je požadováno vysokoškolské vzdělání, si jej dodělávají. Někteří z nich nestojí o skutečné vysokoškolské vzdělání, ale o titul. Pokud bychom hledali faktory a příčiny rozvoje soukromého vysokého školství v této zemi, tak bych některé hledal i tady.

Podle výročních zpráv ale přibližně polovina studentů zapsaná do bakalářského studia své vzdělání nedokončí.

Čísla o aktuální neúspěšnosti teď u sebe nemám, ale jsou to vysoká čísla. Analýza by vyžadovala hlubší zpracování, ale souvisí to s tím, že studenti si zvolí obor, který je nebaví, nenaplňuje jejich očekávání. A také s obtížností oboru a  s přijímacím řízením – třeba na některé technické obory systém funguje tak, že přijímací zkoušky nejsou nebo jsou snadné a k tomu sítu dojde až v prvním roce studia. Těch důvodů je celá řada a jedná se o určitou směs. Nelze ale přehlédnout ani neúspěšnost cizích státních příslušníků, kteří se v řadě případů zapisují ke studiu, aby se třeba snadněji dostali k vízům.

Mohlo by jako síto zafungovat zavedení školného?

Na druhé straně si nemyslím, že systém, který techniky mají, je špatný. Studijní neúspěšnost bych nedémonizoval, zejména když k ní dojde brzy. Za problematické považuji to, že student tři roky prochází vysokoškolským systémem, pak neudělá státní zkoušku nebo vypadne z nějakého důvodu před dokončením. Tam mi přijde, že dochází k poměrně výrazné škodě, jak na straně společnosti, která studium financovala, tak na straně studenta, který před ukončením studia skončí.  Pokud student skončí během prvního půl roku, tak proti tomu není nutné zavádět nějaká opatření. Navíc pokud jde o technické školy, tak ty dlouhodobě bojují s nízkým zájmem uchazečů, takže zde zavést školné coby regulační prvek by se, podle mého názoru, úplně minulo účinkem.

Jaký je tedy váš osobní názor  na zavedení školného?

Upozorňuji, že je to můj osobní názor, který nemusí být nutně v souladu se stanoviskem VŠE, ani Rady vysokých škol. Jsem zastáncem mírného školného, na druhé straně, co mi chybí víc než školné, a co je jednou z překážek dalšího rozvoje vysokého školství a snížení jeho sociální selektivity, je finanční pomoc studentům. Česká republika je naprosto unikátní zemí v tom, že v podstatě nemá žádný finanční systém na podporu studentů. Když se podíváme na výsledky různých šetření, tak studenti si financují studium ze zaměstnání, se všemi pozitivními i negativními dopady, které to má, a z podpory rodičů, partnerů, blízkých. To považuji za větší problém než neexistenci školného. Pochopitelně, kdyby mělo být zavedeno školné, tak zavedení tohoto systému je nezbytnou podmínkou a předpokladem pro to, aby se o školném dalo uvažovat.

Jak jste zmínil, studenti většinou pracují už na bakaláři. Sice je to možná odvádí od studia, ale neodpovídají pak dříve požadavkům na trhu práce,  protože aplikují, co se naučili?

Víte, já si myslím, že je to otázka míry. Zaprvé to není možné ve všech oborech. Když se na to podíváte očima studenta oboru VŠE, tak není problém chodit při studiu do práce, dokonce v souladu  s vaší otázkou je to i žádoucí. Je ale rovněž žádoucí, aby práce byla v oboru, kde zkušenosti po ukončení studia uplatníte. Když budete ale chodit do práce na plný úvazek, tak to vaše studium silně negativně ovlivní. Myslím si, že by se pracovní zatížení mělo vejít pod poloviční úvazek, pokud jde o studium na VŠE. V některých oborech to možné není vůbec, výrazně více času trávíte studiem a samostudiem, takže čas na práci již nezbývá. Může to vést i k sociální selektivitě studia, protože do oborů, kdy si nemůžete při studia přivydělat, se mohou hlásit spíše studenti ze sociálně silnějších rodin, kteří k tomu mají finanční podporu.

Pokračování rozhovoru o výsledcích šetření EUROSTUDENT VI nebo že vysokoškolský titul může být odebrán do tří let po vystudování si přečtěte na webu iListu v pátek.

Zdroj: Archiv Jakuba Fischera

Mohlo by tě zajímat: