Jakarta: Rozvíjející se město se stále pere s chudobou

19. 7. 2018 | | Cestování Jakarta_3

Přijet do města, vidět hlavní památky a zase odjet – to je typický přístup turisty. Ronny, postarší umělec žijící v Jakartě, ale nabízí zážitek, na který nikdo nikdy nezapomene. V rámci svých neziskových aktivit bere turisty do chudinských čtvrtí města a ukazuje druhou tvář Jakarty. To jsem si samozřejmě nemohl nechat ujít.

Je 13 hodin a s Ronnym se scházím u jedné zapadlé restaurace. Má dlouhé bílé vlasy, jednoduchý oděv a od pohledu vypadá přátelsky. Ihned vyrážíme. Ronny se zajímá o Českou republiku, především o historii po 1. světové válce, český pohled totiž ještě neslyšel. Zná ale Havla a jeho tvorbu, která ho už dřív velmi zaujala. Na oplátku mě seznamuje stručně i s indonéskou historií, která mě překvapuje svou pestrostí a díky ní mám šanci pochopit kontext některých míst a reálií.

Stopujeme jednoduché vozítko, kterému se tu říká Tuk-tuk. „Rád používám tuhle dopravu, protože tím podporuji místní, kteří mají malé platy a navíc je to i větší zábava,“ říká mi Ronny a já nemohu nesouhlasit. Poprvé zastaujeme na břehu řeky, díváme se na vysoké mrakodrapy v kontrastu s chudinskou čtvrtí, kterou tvoří jednoduché chatrče. „To, co vidíš, tu moc dlouho nebude. Vláda chce mrakodrapy rozšířit i sem. Žije tu přes dvanáct tisíc rodin, ale podle zákonů je to nelegální. Zajdeme se tam teď podívat,“ pokračuje prohlídku.

Z blízka je to děsivý pohled – odpadky, žádná kanalizace, o infrastruktuře už vůbec nemůže být řeč. Děti na mě koukají se zájmem, ale i s menším strachem. Rozdávám jim bonbony, které jsem jim přinesl. Bojí se mě, ale Ronnyho znají, takže si sladkosti nakonec vezmou. Vděk v dětských očích je neuvěřitelný. Přichází za mnou celé rodiny, ale nežebrají. Děkují mi, že dělám dětem radost. Představují se mi a já upouštím první slzu.

Indonéský Robin Hood

Pokračujeme do čtvrti, odkud vláda vystěhovala přes pět set rodin, aby měla pozemky na stavbu mrakodrapů. Zhruba sto se jich vrátilo, protože se stavba odložila. Ronnyho všichni zdraví, znají ho dobře. Pomáhá tady se vzděláváním dětí a snaží se o poskytnutí mikro-financování.

Děti se k nám seběhly, aby mě anglicky pozdravily a přestavily se. Je to rozkošný pohled, jejich úsměv prozrazuje, že i přes nepřízeň osudu mohou být aspoň trochu šťastné. „Vláda mě nemá ráda. Myslí si, že dělám ostudu zemi, když turistům ukazuji tato místa,“ stěžuje si Ronny. „Vím ale jedno, humanismus je pro mě na prvním místě. Nemůžu žít v luxusu, když vidím, v čem musí žít oni,“ dodává. Vláda ho považuje za levicového aktivistu, on sám sebe vidí jako zastánce chudých a bezmocných. Vláda ale o místních tvrdí, že oni nejsou chudí, protože mezinárodní hranice chudoby se pohybuje kolem dvou dolarů na den a místní obyvatelé disponují zhruba čtyřmi dolary.

Přesouváme se k mostu, po kterém jsem včera jel v taxíku a moc se mi líbil. Dnes jsme ale pod ním. Žijí tu desítky rodin, jsem v šoku, že jsem toto místo míjel jen o pár metrů a nevěděl o něm. Živí se tu převážně sběrem plastů z řeky a břehů, za jedno kilo dostávají asi dvacet centů, což je směšná almužna. Spí na zemi, mají jen pár věcí. Mísí se ve mně tolik pocitů, že nedokáži projevovat emoce. Napadá mě, kolik turistů míjí místo po mostě aniž by tušili, co se tu děje. Ronny volá na dva cyklisty, nasedáme na sedačky za nimi a jedeme dál v plném provozu na tříproudové silnici.

Důležité je vidět obě strany mince

Jsme na dalším místě. „Pojď, ukážu ti, jak to vypadá uvnitř domovů,“ vede mě dál Ronny. Žádná světla, je tu šero, vlhko, puch a uličky nejsou širší než jeden metr. Jdeme chodbou a po stranách jsou malé místnůstky, kam se vejde sotva matrace – pro mě smutný a děsivý pohled. Na konci uličky se ocitáme na kolejích, kde denně projedou desítky vlaků. Moje emoce už nestíhají. Na Ronnym vidím, že přesně ví, jak se cítím. Další smutný pohled na sebe ale nedává dlouho čekat. Jdeme dál k místu, kde lidé žijí prakticky u stoky. Denně tu dýchají výpary z kanálů, soukromí nemají. Každý ze silnice se na ně může dívat, což v zemi, kde je devadesát procent muslimů není zrovna příjemné, a to nejen pro ženy.

Čtyřhodinová výprava skončila. Ronnymu jsem místo padesáti dolarů dal rovnou sedmdesát, víc jsem u sebe neměl. Obohatil mě nezapomenutelnou zkušeností, která mě silně zasáhla. „Pamatuj, že je jedno, jestli si Čech, Indonésan, Číňan nebo třeba Rus. Všichni se dělí o stejnou zemi a jsme v jádru stejní,“ říká mi při odchodu. Mám štěstí, že jsem tohoto neuvěřitelně inteligentního a moudrého člověka, mohl potkat. Je pro mě hrdinou, který zůstává většině turistů utajen.

Kromě toho, co jsem viděl, ale má Jakarta i tvář rozvíjejícího města, kde je řada památek a za zmínku stojí také noční život. Lidé jsou velmi přátelští, zdraví vás na ulici a jsou velmi vděční, že jste si právě jejich zemi vybrali k dovolené. Vidět toto město ze dvou pohledů je zkušenost, kterou přeji každému, protože člověka lidsky velmi posune.

Foto: archiv autora

Mohlo by tě zajímat: