Jak se žije cizincům na VŠE?
Názory, Studentský životTápu. Úvodní otázka pro mě není jen titulek nebo pouhý pokyn, o čem že to mám napsat? Bezprostředně se mně týká a není mi lhostejné, jak dopadnu s odpovědí. Jsem totiž také cizinka.
Tápu. Úvodní otázka pro mě není jen titulek nebo pouhý pokyn, o čem že to mám napsat? Bezprostředně se mně týká a není mi lhostejné, jak dopadnu s odpovědí. Jsem totiž také cizinka. Jedna z již početné skupiny Slováků, Ukrajinců, Rusů, Vietnamců a jiných, kteří se z toho či onoho důvodů rozhodli odhalovat tajemství ekonomie právě na pražské VŠE.
„Cizinecká expanze“ na české vysoké školy začala asi před čtyřmi lety, když tehdejší nová vláda zrušila školné pro zahraniční studenty. Na ekonomce se od roku 1998 počet uchazečů o studium ze slovenských a jiných, převážně východoevropských, končin rapidně vzrostl. Už loni se jich přihlásilo přesně 1067. Přijato bylo 433, letos je to ještě o něco víc. Podle odhadu (přesná čísla budou evidována Pedagogickým oddělením až po uzávěrce tohoto vydání) se celkový počet cizinců ve všech pěti ročnících pohybuje kolem 800. Přibližně dvě třetiny každého z uvedených čísel představují Slováci (o „slovenské většině“ se už ve Studentském listu – leden /únor 2001, pozn. red. – jednou psalo). Ti ale podle mě nejsou zas až tak cizí. Rozumějí a je jim rozuměno. Mohou si dovolit přepych mluvit s ostatními ve svém jazyce. To člověka ani nenapadne, že radost a potěšení lze mít i z pouhé možnosti si na ulici, v obchodě či ve škole „poklábosit“ v rodné řeči.
Přijímacími zkouškami nic nekončí
Co všechno musí cizinec udělat, aby se stal českým studentem ekonomie? Především to samé, co Čech. Zvládnout přijímačky. Matiku. Český jazyk.
Ha je z Vietnamu a studuje druhým rokem Podnikohospodářskou fakultu. Říká, že v porovnání s ostatními českými vysokými školami je ekonomka pro Vietnamce nejlepší. „Test z češtiny je lehký, nemusíme se tam moc rozepisovat,“ dodává Ha. Ale tam, kde s úspěšným absolvováním vstupních zkoušek trápení českého uchazeče končí, to „nejlepší“ na cizího troufalce právě čeká. Musí si totiž obstarat vízum, a tak běhá po úřadech, stojí ve frontách (dobrý trénink trpělivosti na dalších pět let stání po škole) a shání tisíc nejrůznějších papírků. „Papírování“ je asi největším bičem „nevašenců“. Je skoro neuvěřitelné, co všechno si cizinec musí během svého pobytu nechávat pravidelně potvrdit! Nesouzen. Nestíhán. Nežebrá. Studuje a bezdomovec také není. Pokud nepronajímá byt a nebydlí s rodiči, zažádá o kolej, což také nemusí být zrovna jednoduché. Jedná známá Ukrajinka mi dokonce vyprávěla, že v prvním roce studia místo na koleji vůbec nedostala. To, že její domov je vzdálený pár tisíc kilometrů (což více než 10krát přesahuje požadovaných 150), jí bylo málo platné. Nejednou jsem už slyšela různé variace té stejné historie. Stipendisty, kteří jsou na studium posíláni ministerstvem školství své země (obvykle to jsou výherci celostátních konkurzů), s ubytováním na kolejích problémy nemívají. Ti ostatní „si to musejí vyběhat,“ svěřuje se moldavský kamarád.
Studium se zvládnout dá. Co potom?
S životem v cizí zemi se každý vyrovnává po svém. Naprosto všem tu schází přátelé a komunikace. Absolutní většina se ve styku omezí pouze na své krajany. Studium se dá zvládnout, i česky se jednou hůř nebo líp naučí každý. Ale přijmout a sžít se s mentalitou jiných lidi, jejich způsobem myšlení, smyslem pro humor a „zvláštnostmi“ se podaří jen málokomu.
Ptám se známých, jak si představují další život. „Co budu dělat, až dostuduji? Vrátím se domů a vdám se,“ plánuje kamarádka z Kyjeva. – „Máš za koho?“ – „Právě, že mám.“ Jedna z mých nejlepších kámošek je z Kazachstánu. Na VŠE sice studuje již třetím rokem, zatím ale nedokáže promluvit česky a s Čechy se baví opravdu jen z nutnosti. Přesto se domů vrátit nemůže: „Kazachstán je ted‘ samostatným státem. Rusy tam moc v oblibě nemají, stejně jako my Kazachy. Ráda bych jela do Moskvy, až dostuduji.“
Najdou se i jiné názory. Maxim přijel do Prahy z Novosibirsku. „Až budu mít diplom, chci jet dál na Západ. Odsud je to snazší než z Ruska, natož ze Sibiře.“
Jiné to mají ti, co v České republice žijí od dětství. Moje nejlepší přítelkyně v Praze bydlí více než 8 let. Umí perfektně česky, má hodně známých mezi Čechy a s Čechem také chodí. Rodiče pro ni zažádali o občanství, brzy půjde na pohovor s úředníky. „Nemám z toho radost. Vím, že občanství by pro mě bylo moc výhodné a ušetřilo mě spousty problémů. Ale mít radost z té možnosti nemůžu.“
Ha, dříve zmíněná vietnamská studentka, si se svými dalšími plány moc rady neví. „Jsem spokojená, když porozumím všemu, co řeknou na přednášce,“ přiznává se. Myslí si, že život jejích vrstevníků ve Vietnamu je pestřejší, než ten její: „Mají tam víc možností k pobavení, mohou chodit do divadla, to já ne. Nebudu rozumět, co tam dole říkají.“ Jak se k Vietnamcům staví Češi? „Nevím, nevšimnou si nás, jsme přece malé. Myslí si, že jsme děti nebo tak. Ale chovají se k nám slušně,“ dodává Ha.
Jak se máme v Čechách
Kolik lidí, tolik příběhů. Poznat jinou zemi je v každém případě zážitek. Pravdou je, že na mou otázku: „Jak se ti žije, cizinče?“ jsem od svých známých neuslyšela nic horšího než „fajn!“. Moje vlastní odpověd‘ se pohybuje někde mezi „skvěle“ a „úplně nejlíp“. Mějte se hezky i vy.
Nahrávání ...
