Jak se vyznávala láska

27. 4. 2002 | | Nezařazené

Láska je prostinká. Kdo je na pochybách, ať obrátí několik století v letopisech až nalistuje počátek českých dějin. V těch časech panovala české obci kněžna Libuše. Od našeho prvního kronikáře Kosmy se o ní dovídáme, že „byla mezi ženami přímo jedinečnou ženou, v úvaze prozřetelná, v řeči rázná, tělem cudná.“

Láska je prostinká. Kdo je na pochybách, ať obrátí několik století v letopisech až nalistuje počátek českých dějin. V těch časech panovala české obci kněžna Libuše. Od našeho prvního kronikáře Kosmy se o ní dovídáme, že „byla mezi ženami přímo jedinečnou ženou, v úvaze prozřetelná, v řeči rázná, tělem cudná, v mravech ušlechtilá, ke každému byla vlídná, ba spíše líbezná, ženského pohlaví ozdoba a sláva,…“. Kdo by si nezamiloval takovou ženu?

Slavná kněžna má dnes své potomkyně mezi moderními ženami a dívkami a dobrý mladík svou Libušku nakonec objeví. Ale žijí také pravnučky bezcitné Vlasty, panovnice z hradu Děvín, která rozpoutala válku žen proti mužům. K jejich boku přilnuli děti vůdce Lučanů Vlastislava a jeho hrozné přísahy tak dožily dnešních dnů.

Jak se tehdy vyznávala láska? Kdo to dnes ví? Pozvěme si však na pomoc kramářského pěvce z 19. století a pověst o Oldřichovi a Boženě.

Všichni napájejí koně

z blizoučkého potoka;

jeden však z těch hochů dívce

hloub nahlédnul do oka:

„Děvo krásná, budeš má,

tebe sám mi Pánbůh dá.“

Takhle nám zapěl pražský kolovrátkář František Haisz píseň od Jana Jindřicha Marka. Kníže Olda, který se vracel z lovu přes selskou ves, prohlédnul si dívenku od hlavy až k patě a vpil do hrudi nesmírný žár lásky. Jenže…

Děva však sklopí očinky,

v tváři se začervená:

„Já jsem, pane, dívka veská,

říkají mně Božena.

Sprostá jsem sic proti vám;

ale šálit se nedám.“

Ženuška jak se patří. Pán má hedvábný šat, zlatem vyšívaný, hřebečka z dobrého chovu a k tomu ženu pro obveselení si hledá. O takových mi maminka všechno pověděla, pomyslela si Boženka a dělala drahoty.

„Aj pro Bůh! – kdož by tě šálil?

To na muže nesluší! –

A já kníže jsem, jenž slovo

dané nikdy neruší.

Nechť celý se horší svět,

já slovo nevezmu zpět.“

Tak mluví muž! Boženka poznala, že jeho slova pramení ze srdce a zatetelila se štěstím.

Láska je citlivá. Odplývá s přívalem slov, ztrácí se nervosními pohledy, nesnáší hrubost a dusí ji silné parfémy. Z takových prostředí utíká za básníky. A my, nebudeme-li si lásku hýčkat a předcházet, nezbude nám než za ní civět.

Opodál zbor lovců žasne

i plesá v podivení:

Kníže Oldřich v širém poli

své slaví zasnoubení,

a choť jeho blažená

je vesňanka Božena.

Konec pohádky. Příště začne jiná.

Mohlo by tě zajímat: