Jak se vyznávala láska
NezařazenéLáska je prostinká. Kdo je na pochybách, ať obrátí několik století v letopisech až nalistuje počátek českých dějin. V těch časech panovala české obci kněžna Libuše. Od našeho prvního kronikáře Kosmy se o ní dovídáme, že „byla mezi ženami přímo jedinečnou ženou, v úvaze prozřetelná, v řeči rázná, tělem cudná.“
Láska je prostinká. Kdo je na pochybách, ať obrátí několik století v letopisech až nalistuje počátek českých dějin. V těch časech panovala české obci kněžna Libuše. Od našeho prvního kronikáře Kosmy se o ní dovídáme, že „byla mezi ženami přímo jedinečnou ženou, v úvaze prozřetelná, v řeči rázná, tělem cudná, v mravech ušlechtilá, ke každému byla vlídná, ba spíše líbezná, ženského pohlaví ozdoba a sláva,…“. Kdo by si nezamiloval takovou ženu?
Slavná kněžna má dnes své potomkyně mezi moderními ženami a dívkami a dobrý mladík svou Libušku nakonec objeví. Ale žijí také pravnučky bezcitné Vlasty, panovnice z hradu Děvín, která rozpoutala válku žen proti mužům. K jejich boku přilnuli děti vůdce Lučanů Vlastislava a jeho hrozné přísahy tak dožily dnešních dnů.
Jak se tehdy vyznávala láska? Kdo to dnes ví? Pozvěme si však na pomoc kramářského pěvce z 19. století a pověst o Oldřichovi a Boženě.
Všichni napájejí koně
z blizoučkého potoka;
jeden však z těch hochů dívce
hloub nahlédnul do oka:
„Děvo krásná, budeš má,
tebe sám mi Pánbůh dá.“
Takhle nám zapěl pražský kolovrátkář František Haisz píseň od Jana Jindřicha Marka. Kníže Olda, který se vracel z lovu přes selskou ves, prohlédnul si dívenku od hlavy až k patě a vpil do hrudi nesmírný žár lásky. Jenže…
Děva však sklopí očinky,
v tváři se začervená:
„Já jsem, pane, dívka veská,
říkají mně Božena.
Sprostá jsem sic proti vám;
ale šálit se nedám.“
Ženuška jak se patří. Pán má hedvábný šat, zlatem vyšívaný, hřebečka z dobrého chovu a k tomu ženu pro obveselení si hledá. O takových mi maminka všechno pověděla, pomyslela si Boženka a dělala drahoty.
„Aj pro Bůh! – kdož by tě šálil?
To na muže nesluší! –
A já kníže jsem, jenž slovo
dané nikdy neruší.
Nechť celý se horší svět,
já slovo nevezmu zpět.“
Tak mluví muž! Boženka poznala, že jeho slova pramení ze srdce a zatetelila se štěstím.
Láska je citlivá. Odplývá s přívalem slov, ztrácí se nervosními pohledy, nesnáší hrubost a dusí ji silné parfémy. Z takových prostředí utíká za básníky. A my, nebudeme-li si lásku hýčkat a předcházet, nezbude nám než za ní civět.
Opodál zbor lovců žasne
i plesá v podivení:
Kníže Oldřich v širém poli
své slaví zasnoubení,
a choť jeho blažená
je vesňanka Božena.
Konec pohádky. Příště začne jiná.