Jak se dostat od not k paragrafům
Rozhovory, Zprávy ze školyVystudovaný hutní průmyslovák, který se přes účinkování v opeře a působení v právnické sféře dostal až na akademickou půdu. Muž mnoha tváří doc. JUDr. Michal Spirit, Ph.D. přibližuje studentům na přednáškách právo pomocí historek ze života. Organizačně zajišťuje činnost školního hudebního souboru a pravidelně s ním vystupuje nejen na půdě VŠE.
Vystudovaný hutní průmyslovák, který se přes účinkování v opeře a působení v právnické sféře dostal až na akademickou půdu. Muž mnoha tváří doc. JUDr. Michal Spirit, Ph.D. přibližuje studentům na přednáškách právo pomocí historek ze života. Organizačně zajišťuje činnost školního hudebního souboru a pravidelně s ním vystupuje nejen na půdě VŠE.
Jste ve škole poměrně známou a populární osobností. Jak si to vysvětlujete?
To si nějak neuvědomuju. Je pravda, že už jsem tady dlouho – 22 let. Proto mě tu zná řada kantorů. S některými vycházíme už po léta velice přátelsky, s některými pravda méně. Se studenty se snažím vycházet vlídně. Každý student potřebuje určitou pozitivní odezvu a podporu. V osmnácti ještě nemáte takové životní zkušenosti. Já jich mám už šedesát let. Je třeba z nich vycházet a předávat je. Nesnáším takovou tu nadřazenost kantor – žák. Pokud se student také chová vlídně, není problém vést rozhovor na úrovni.
Začínal jste jako operní zpěvák. Jak jste se dostal od opery k právu?
Nezačínal jsem jako operní zpěvák, jsem hutnický průmyslovák. Živil jsem se počestně do roku 1970 na oddělení metalurgie v technickém muzeu. Zpívání jsem se věnoval amatérsky. Dostal jsem se do Vycpálkova sboru, kde jsem zpíval řadu let. V sedmdesátém roce došlo k určitým problémům v mém zaměstnání – byly prověrky a tak dále. Bylo mi naznačeno, že mě vyhodí, ale když odejdu, bude se na mě vlídně pohlížet, eventuelně s nějakými posudky. Radši jsem tedy odešel. Tenkrát jsem náhodou dostal nabídku – protože všechny důležité životní okolnosti jsou náhodné – od kamaráda, který byl dramaturgem pražského mužského sboru FOK. Měl jsem z toho dost vítr, protože jsem se tím nikdy neživil. Po dvou letech jsem měl možnost převzít nějaké úlohy v opeře v Ústí nad Labem. Dělal jsem tam sedm let a rád. Mám dobré vzpomínky, ale samozřejmě i chmurné – ty ale vyblednou. Odešel jsem také z finančních důvodů – potřeboval jsem uživit rodinu. Při této pěvecké činnosti jsem dálkově vystudoval právnickou fakultu. Tak jsem se vrátil k počestnému zaměstnání, přestal jsem být kumštýřem a zpívání jsem si nechal jako koníčka.
Jednu dobu jste dokonce oddával novomanžele na radnici…
Ano, tehdy jsem byl čtyři roky zaměstnán na Obvodním národním výboru Praha 6. Dostal jsem jako vysokoškolák možnost oddávat – většinou v takových mezních termínech jako sobota dopoledne, kdy to nikdo nechtěl dělat. S některými lidmi jsem se potom pravda setkal u rozvodu jako opatrovník dětí, což pak není příjemná vzpomínka. Ale jinak to bylo milé.
Teď by se hodila nějaká „veselá historka z natáčení“…
Dostal jsem dva texty, které jsem se měl naučit a třeba přizpůsobit. Ten pro mladé páry jsem si používáním osvojil, ale projev pro starší snoubence jsem neuměl. Nikdy jsem ho nepotřeboval, až jednoho dne odpoledne. Byl to poslední pár – snoubenci značně důchodového věku. Snoubencům přinesli židle, protože už nevydrželi stát. Navíc tam byla spousta postarších přátel a hostů, zřejmě z domova důchodců. Začal jsem projev, nic se nedělo, vše bylo v pořádku. Jsem z divadla zvyklý se předvádět, tak jsem se předváděl, předváděl, až jsem dospěl do bodu, kde jsem mladé snoubence nabádal, aby vstupovali do života podle svých rodičů, že rodiče měli zkušenosti a vychovali je. Jenže sem se to nehodilo! Oni sami už byli prarodiči a nabádat je, aby vzpomněli nepřítomných, již mrtvých rodičů bylo nepříjemné. V tuto chvíli jsem zjistil, že by se člověk přece jen měl pečlivě připravovat. Značně jsem se tehdy zpotil, můj projev byl vleklejší, hodně jsem si vymýšlel – asi to byly hrozné bláboly. Dámy matrikářky a zapisovatelky se na mě ďábelsky usmívaly, tak mi bylo ještě hůř. Jediné, co mě uklidnilo – když jsem nastoupil známými formulemi „berete si zde přítomnou…“, ženich se na mě usmíval, koukal a nic… Malinko jsem ztuhnul a zvýšil hlas, a říkám, bérete si zde přítomnou… A on zase nic, jen tak pohupoval hlavou. Načež do něj nevěsta drkla a on hromovým hlasem – co řiká? On byl hluchej! Nakonec řekl naštudované ano. Tak jsem si ulevil, že aspoň on to všechno neslyšel…
Odkud pocházíte?
Jsem Pražák. Průmyslovku jsem studoval na Kladně – už tehdy jsem bydlel na Červeném vrchu, tak jsem to měl kousek. Narodil jsem se ale v Dobřichovicích, bylo to ve třiačtyřicátém roce. Dědeček byl žid, tak naše rodina radši nebydlela v Praze. Na Ústí ale vzpomínám rád, přestože je to díky průmyslu strašné město… Když šel vítr od hor, tak se nedalo dýchat ani v divadle. Ale Ústí propaguju.
Vraťme se zpátky na akademickou půdu. Před třemi lety jste kandidoval na funkci rektora, proč jste se nepřihlásil i tentokrát?
Uvážil jsem od té doby spoustu věcí. Když má člověk nějaký plán nebo představu a pro školu chce něco udělat, tak jsou tři roky málo. Další důvod – uvážil jsem, dokonce z některých kruhů mi bylo vlídně i nevlídně sděleno, že rektorem školy ekonomické by měl být ekonom, a ne právník nebo třeba filozof. Takový pocit nemám. Měl by to dělat někdo, kdo má o školu zájem, ať už je to kdokoliv. Někdo, kdo tu školu bude objímat, když použiju Zemanova slova. Aby mu nebyla prostředkem k získání své vlastní prestiže. Když takový člověk odejde, měli by si lidé říct – on se té škole věnoval a něco pro ni udělal. Byl to dobrý vládce a my jsme pod ním rádi pracovali. Třetí důvod vidím v tom, že rektora by neměl dělat někdo za zásluhy, ale spíš někdo mladý, bojovný, člověk, který ještě něco může dát. Mně bude příští rok šedesát a prožil jsem už lecjaký režim. Dospěl jsem k úvaze, že naše generace by už takové vedoucí funkce zastávat neměla. Máme sice velké zkušenosti – museli jsme se prodrat životem za určitých možností, někdy omezených – ale jsme těmi režimy trochu zkažení a unavení.
Kdo přišel s nápadem založit školní orchestr? Byl jste to vy?
Mluvme o souboru – ten se skládá ze sboru a orchestru. Takové klasické univerzity mívají vždy sportovní klub a nějakou muziku. Nebyla to ale moje myšlenka. Na Vánoce 2000 paní rektorka oslovila nás, muzikantské nadšence, jako je pan doktor Chalupský z katedry angličtiny, který hraje výborně na housle, jako je Hindls, který je pianista a občas se vyskytuje ve starých inscenacích v televizi, nebo houslista profesor Voříšek, spolu s některými studenty a inženýrkou Littovou a pozvala nás na snídani. Tam se hovořilo o možnosti vytvořit hudební těleso, když máme třeba i studenty na kolejích… Svolali jsme zájemce a řekli si, že pokud jich přijde tak třicet, že soubor založíme. Nakonec jich přišlo sto dvacet. Hned další týden byly zkoušky – sbor začal v zasedací místnosti rektorky a orchestr v menze. Měli jsme šest koncertů, teď bude sedmý a ještě nás čeká jeden vánoční.
Jaký je zájem o členství v souboru?
Zájem je. Původní parta víceméně zůstala. Dirigentka Kateřina Blažková zůstala, i když už odpromovala. Sbor je otevřen studentům, učitelům a přátelům školy. Každý rok získáváme deset, dvanáct členů do sboru, v orchestru se to mění trochu víc. Jsme už dokonce tři kantoři – Valenta a já ve sboru a docent Žid hraje v orchestru na violoncello. Doufáme, že získáme další. Už dlouho lákáme pana kvestora, vynikajícího zpěváka. Krásně zpívá taky paní docentka Hamerníková, kolega Hostinský… Uvidíme. Ještě to nějaký rok dotáhnu a pak to předám někomu mladšímu. Jsem vlastně kustod souboru – skladuju stojánky, mám tady u sebe všude noty. Kolegové a kolegyně už mi nadávají, že pro noty není kam dát paragrafy.
Byl jste někdy v hospodě u Spirita?
To jsem nebyl. Ani nevím, kde je…
Na Žižkově, za rohem…
Akorát vím, že existuje takzvaná Spiritka, bývalé ubytovací zařízení ministerstva vnitra na Zeleném pruhu. Tak všichni říkají, že to tam je moje. Ale není. Můj pradědeček byl jen nájemcem hospody Na Valdeku, což je na rohu Míráku. Teď je tam nějaká banka. Byl jsem také čestným členem správní rady časopisu Spirit. Napsal jsem jim kdysi, že jim přeju všechno nejlepší a oni mě okamžitě jmenovali.
Nahrávání ...
