Havelka opět válel. Diváci muzikanty dvakrát vytleskali
Nezařazené
[UVNITŘ FOTOREPORTÁŽ] Koncert Ondřeje Havelky a jeho Melody Makers se na
VŠE už zakořenil. Letos jsem swingovému vábení podlehla i já. A se mnou
další pětistovka. Vstupenky se prý rozprodaly během jediné hodiny.
Zájem o letošní vystoupení Havelkovy formace na téma „Písně
krásné až k nesnešení“ je mimořádný. Skutečné zaujetí dokazují
i tematicky odění diváci, kteří neváhali prohrábnout šatníky
prarodičů a naaranžovat se do stylu dvacátých a třicátých let minulého
století. Tiše závidím a obdivuji. A to ještě netuším, že jejich úloha
toho večera není pouze dekorativní.
Už jen přístup obecenstva dává tušit, že nepůjde o zcela standardní
vystoupení. Ve vzduchu přímo hmatám uvolněnost, rozjařenost a chuť se
bavit. Těsně po půl deváté, kdy byl naplánován oficiální začátek
akce, se po vstupu členů kapely v aule rozezní první tóny. Ondřej Havelka
přichází.
Já se bavím. Úvodní slovo jak Havelkovo, tak i pořadatele Miroslava
Svobody je krátké s vtipnými průpovídkami (zejména v případě, kdy
Svoboda rozebírá souvislost inflace a zájmu o koncert s vyprodáním
lístků během jedné hodiny). I kapela je očividně v dobrém rozmaru.
Muzikanti zpestřují svá vystoupení pohybovými kreacemi a komediálními
prvky. Zejména Martin Zbrožek, zde hrající na housle, jinak také herec a
moderátor, dává svým hereckým tendencím volný průchod a drze narušuje
show Ondřeje Havelky. Ten s grácií a shovívavostí revoltu Zbrožka tu
potlačuje, tu jí naopak nechává prostor.
Nikdy však neopomene košatě představit hranou píseň. Důsledným
výkladem mě tak donutí si zapamatovat ze swingového, jazzového a
bluesového repertoáru nejen jména například Jiřího Srnky, Benny Cartera,
E. F. Buriana či Edity Fischerové, ale u některých i jejich osudy. Nutno
říci, že jsou povětšinou smutné, a to díky obtížné době (druhá
světová válka), ve kterých se ony životní příběhy odehrávají. Končí
první část.
Ta druhá vyzývá k tanci. Až na několik výjimek většina obecenstva
ani zdaleka netuší, jak přizpůsobit pohybový aparát rytmům raného
dvacátého století. To naštěstí nebrání tomu, pozorovat několik
odvážlivců, kterak v párech více či méně umně křepčí na pomyslném
parketu, tedy dlaždičkách před provizorním pódiem. Mnohdy se pak
nachytám, že více než hudební projekci pozoruji tanečníky.
Poslední píseň. Havelka děkuje, že na VŠE opět dostal prostor
předvést své umění, diváci jsou z koncertu nadšení. Nadšení je
dokonce tak velké, že se podaří odešedše muzikanty dvakrát vytleskat.
I když je hluboko po desáté a škola je v tuto dobu za normálních
okolností dávno zavřená, nikomu se nechce odejít a narušit tak nenuceně
navozený příjemný pocit dobové zábavy. Vystoupení se povedlo až
příliš.
Foto: Jan
Herch
Nahrávání ...
