Filmáček dovezl Nebela
NezařazenéV rámci projekcí filmového klubu VŠE – Filmáček, měla Likešova
aula možnost hostit vychvalovaný hit podzimu, film Tomáše Luňáka
Alois Nebel. Jaká byla úterní mlha?
Film na motivy kreslené románové trilogie Alois Nebel (Bílý Potok,
Hlavní nádraží a Zlaté Hory) spisovatele Jaroslava Rudiše a kreslíře
Jaromíra 99 z let 2003 až 2005, provázely ještě před jeho uvedením do
kin vesměs samé pozitivní ohlasy. Atmosféra, poetičnost, syrovost a tajemno
předlohy ve spojení s neobvyklou technologií rotoskopie dostali
celovečerní debut Tomáše Luňáka dokonce na mezinárodní filmový festival
v Benátkách, kde měl film o půlnoci ze 4. na 5. září svou světovou
premiéru. Film byl dokonce vybrán, aby Česko zastupoval na
Oscarové klání.
Jeseník 9:20
Navzdory tomu všemu výsledný produkt světovosti nedosahuje, ačkoli bych
to autorům přál. Že film vlastně nemá příběh a je jen minimalistickou
výpovědí tichého, traumatizovaného introverta, to se jaksi dopředu
vědělo. Nečekal jsem ovšem, že se scénář utopí im Nebel natolik. Pokus
interpretovat minulost Sudet, spojenou především s poválečným odsunem
Němců a jakousi izolovaností od současného dění, prostřednictvím
halucinačních náhledů do vzpomínek hlavního hrdiny, působí v konečném
zpracování jako neurčitý výjev individuálního vnímání několika
styčných momentů.
Stejně tak působí i ostatní dílčí dějové linky, lze-li tak vůbec
sled nastíněných úsečných událostí pojmenovat, nehledě na to, že
člověk neznalý příběhu, nemá možnost některé motivace a širší
kontext vůbec pochopit. Je pravda, že Rudišovy příběhy jsou spíše
charakterové, ale díky jeho ukecanosti působí živě a akčně. Naproti tomu
filmové zpracování vyznívá místy jako jedno velké nic & nuda,
respektive jako nekonečné očekávání „kdy už to přijde“ a ono to
pořád tak nějak nepřichází. Z ryze epické stránky je hlavní děj
skutečně prostý a nezajímavý. Hodnotu celkovému efektu tak dodává
hlavně vizuální stránka.
Lipová – lázně, zastávka 9:24
Potenciál předlohy a rotoskopického zpracování šlo využít dvěma
chvalitebnými směry. První možností bylo dát příběhu drajv a udělat
z něho zajímavou scénickou podívanou, která bude odsýpat a bude do jisté
míry nekompromisně odrážet naší vzdálenou i současnou minulost. Druhou
možností bylo vytvořit hloubavou poetickou záležitost, vymykající se ze
současné kinematografie obrazovým pojetím, tajemnem a neurčitostí,
odkazujícím na malost člověka v běhu života.
Tvůrci se vydali druhým směrem a atmosferická stránka podpořená
skvělým vizuálním zpracováním melancholie podzimního Jesenicka a
charakteru nádraží „na konci světa“, dělá film skutečně
nadprůměrným. Grafická tvorba Jaromíra Švejdíka (Jaromír 99), zpěváka
a textaře skupiny Priessnitz, je vlastně stejná, jako právě jeho tvorba
hudební. Texty i hudba Priessnitz jsou neurčitou, místy tajemnou
melancholií, postavenou na obrazovosti a symbolismu, nabízející hloubavý
exkurz do lidské duše a zase zpět do skutečného světa. Podobně působí
i kresba filmu, i když kdo chce, najde v ní některé prvky působící
trochu rozporuplně. Za jedno je tím jednoduchost grafického ztvárnění
postav vůči propracovanému pozadí, což však může být záměrem, za
druhé pak výrazný nepoměr detailního zpracování jednotlivých reálií.
Rozpoznatelnost prvků, které se při natáčení v místnosti skutečně
nacházely, a těch které byly dodělány ex-post v rámci animace, je dle
mého až rušivě výrazná.
Lipová – lázně 9:30
Herecké obsazení hlavní role Miroslavem Krobotem značně determinuje
výsledný charakter postavy. Ačkoli je pravda, že Krobot umí mlčet opravdu
ukázkově, jeho výrazový projev slibuje hlubší povahové vlastnosti a
propracovanější reakce, než jaké jsou postavě Aloise Nebela ve filmu
přiřknuty. Jeho osudová láska, toaletářka Květa, sedí v podání Marie
Ludvíkové uvěřitelně a opravdově. Naopak role Leoš Noha v roli
„hajzla“ Wachka je trochu pěst na oko a to především ze začátku, kdy
mi jeho hlas tak vtíravě evokoval Áďu z Okresního přeboru. Alois
Švehlík naopak svých pár vět jako starý Wachek odehrál přesně tak, jak
bych si představoval.
Obsazení tajemné postavy Němého Karlem Rodenem byla asi jediná možnost.
Nikdo jiný zkrátka nepůsobí jako Roden a tajemný mstitel Němý, to je
typický Roden. Skutečnost, že Němý je opravdu němý, je při zamyšlení
nad obvykle nesrozumitelným hlasovým projevem Rodena vlastně klika. Ostatní
role jsou celkem zbytné, včetně Dorothe v podání Terezy Voříškové,
protože kdyby jí hrál kdokoli jiný, vůbec si toho nevšimneme.
Soundtrack k filmu je pak tím neskloňovanějším pozitivem vůbec.
Skupina Umakart v čele právě s Jaromírem Švejdíkem skvěle zvolila
„staré hlasy v nových písních“ a vetkla do nich svou typickou duši.
Zmrtvýchvstání Václava Neckáře po mrtvici je nejen obdivuhodné, ale
píseň Půlnoční je opravdu krásná a díky jeho hlasovému projevu
i velice dojímavá záležitost. Je trochu s podivem, že si ji oblíbila
i mladá generace a vede několik českých hitparád. Podobně kvalitní jsou
i Stínohry Marie Rottrové, ačkoli se zatím tolik neprosadily. To, že
titulky doprovází moje oblíbená Mimosezóna od Priessnitz beru jako
milý bonus.
Bílý Potok 9:38
Celkový dojem z filmu byl navzdory výše vytknutým nedostatkům
pozitivní, ačkoli o možnosti jeho prosazení v zahraničí nemám valné
mínění. Trochu mu může napomoci paradoxně právě to, co by českému
divákovi mohlo vadit. A to sice skutečnost, že do místních historických
reálií se film navzdory mediální předpovědi nijak nehrne a nechává je
být. Očekávání, že konečně přijde film, pojímající je bez
zbytečného obalu, jsou jednoznačně vyvrácena, protože Alois Nebel je
nepojímá víceméně vůbec.
Film mohu vřele doporučit všem, kdo chtějí na plátně vidět něco
neobvyklého, a kteří rádi vymění akční trháky a přiblblé komedie za
poetický film s melancholickou atmosférou. Z reakcí okolo sebe ale musím
říct, že pravděpodobně potěší spíše ty, kteří nemají žádná
konkrétní očekávání, protože by mohli být snadno zklamáni jejich
nenaplněním.
Nahrávání ...
