Expedice ZaRoh 2002 – Roháče
Cestování
Už na jaře přišel Jaromír s úžasným nápadem. Podíváme se do Roháčů! Roháče jsou skupina vrcholů, která je součástí Západních Tater, stejně jako Sivý vrch, Osobitá nebo Červené vrchy. Jsou to nádherné hory, kde máte možnost procházet se po hřebeni. Pod sebou máte i stametrové propasti, nad sebou při troše štěstí modré nebe. Překonáváte značná převýšení a některá místa zdoláte jen pomoci řetězů. Tvrdí se, že přes Roháče vede nejnáročnější turistická trasa na Slovensku. Strávili jsme tam deset dní a dost nás to poznamenalo.
Už na jaře přišel Jaromír s úžasným nápadem. Podíváme se do Roháčů! Roháče jsou skupina vrcholů, která je součástí Západních Tater, stejně jako Sivý vrch, Osobitá nebo Červené vrchy. Jsou to nádherné hory, kde máte možnost procházet se po hřebeni. Pod sebou máte i stametrové propasti, nad sebou při troše štěstí modré nebe. Překonáváte značná převýšení a některá místa zdoláte jen pomoci řetězů. Tvrdí se, že přes Roháče vede nejnáročnější turistická trasa na Slovensku. Strávili jsme tam deset dní a dost nás to poznamenalo.
V rámci psychické přípravy jsme zhlédli populárně naučný dokument o Slovensku a jeho kultuře. Dozvěděli jsme se v něm, mimo jiné, že na Slovensku se jí příborem, a kromě toho tam mají zvláštní barevné papírky, které jsou volně směnitelné za libovolné potraviny a jiné věci. Vzhledem k tomu, že jsme měli dost času na přípravu, začali jsme balit a shánět výbavu už dopoledne před odjezdem. Proto jsme zapomněli doma jen tašku s jídlem, krabičku poslední záchrany, cvičeného kondora a záchodovou mísu.
Vlakem jsme se dopravili do Liptovského Mikuláše a odtamtud jsme jeli autobusem do Jalovce. Kvůli drobnému tříhodinovému zpoždění, které jsme cestou nabrali, jsme v Jalovci přistáli až kolem sedmé hodiny večerní. Hned první den byl dost náročný. Původně nás měl čekat lehký dvouhodinový pochod, nejdříve po žluté, přes zelenou a kus modré do Kolibky na Červenci. První zádrhel se objevil, když jsme dorazili k „potůčku“. Zvláštní shodou okolností v něm bylo více vody než obvykle a lávka byla stržena, čili nebyla. S pomocí lana se však přechod podařil. Po hodině chůze začalo pršet. Pokračovali jsme do kopce.
Tempo, které Jaromír nasadil, mě mírně znervóznilo. V předtuše dalších podobných dnů a nocí, kdy se poženeme do šedesátistupňového stoupání za svištění bičíku a radostného Jaromírova provolávání: „To je nádhera! Ty kopce!“, jsem se rozhodl akci sabotovat slovy: „Jsem tu na prázdninách! Přišel jsem si odpočinout, ne se zničit.“ Nezabralo to. Jaromír nás začal uklidňovat imaginárním sestupem k boudě. Ve skutečnosti jsme stále stoupali, a to dosti výrazným tempem, do většího a většího kopce. Za noční tmy, blesků, hřmění a padání hektolitrů jakési mokré látky k zemi jsme se doplazili kolem dvaadvacáté hodiny do chaty, která již byla obsazena. Přesto jsme se na těch pěti čtverečních metrech vyspali v počtu dvanácti lidí celkem obstojně.
Druhý den jsme vysušili všechny věci a nálada se nám zvedla natolik, že jsme se rozhodli další den přejít z Kolibky rovnou na Žiarskou chatu, což je podle mapy osm hodin chůze. Nejkrásnější vrchol v této části je Sivý vrch. Podle charakteristického tvaru a bílých skal na vrcholu ho poznáte odevšad. Večer jsme se ubytovali na Žiarské chatě , kde jsme strávili tři dny a procházeli okolní vrcholy bez batohů. Nejzajímavější cesty vedou přes Hrubou kopu a Tri kopy. Musíte zdolat asi deset řetězů. Je to dost oblíbená trasa, takže občas je třeba pár minut počkat, než je zleze výprava jdoucí proti vám. Podobné je to s úsekem kolem Ostrého Roháče. Nejčastěji potkáte v Západních Tatrách Čechy, potom Poláky a tu a tam nějakého Slováka.
Žiarská chata je příjemné místo, kde můžete doplnit zásoby, odpočinout si, ale nesmíte zde zůstávat moc dlouho. V dosažitelném okolí není místo, které by poskytovalo služby na odpovídající úrovni, resp. vůbec nějaké. Proto nemůžete se vstřícností obsluhy příliš počítat. Druhý den, co jsme tam byli ubytováni, jsem si už od začátku sestupu sliboval krásnou, velkou, vonící klobásu. Přistoupil jsem k okénku, kde se vydávalo jídlo, a po slabé čtvrthodince se objevil někdo z obsluhy, aby se mě otázal, čo chcem. Začal jsem Tatranem -– obvykle nebýval problém ho dostat -– a pokračoval klobásou. „Klobásy došli,“ odpověděl už od pohledu nesympatický chalan. „Tak hranolky.“ „Sú neni.“ „Tak bych si dal halušky s bryndzou,“ snažil jsem se zachránit situaci. „Halušky nemáme. A nezdržujte, je tu rada.“ Už mírně podrážděně jsem odpověděl: „Když vy tu nic nemáte!“ „Máme všetko, ale nie teraz!“ dostala se mi odpověď. Po neúspěšném pokusu získat alespoň chleba se sádlem a cibulí jsem odešel truchlit k pivu.
Třetím nejvyšším vrcholem Západních Tater je Baranec. Tvrdí se, že je z něj na celé pohoří nejkrásnější pohled. Lepší počasí bývá obvykle dopoledne. Stávalo se nám pravidelně, že po ránu, bývalo úplně jasno, téměř bez mraků. Postupem dopoledne se oblačnost začala zvyšovat a odpoledne se dost často přihnal déšť, jednou i kroupy. Proto se vyplatí ráno si přivstat. Vycházely potom lepší snímky a bylo jistější, že budeme mít kde přespat. Zajímavý pohled ale je, když jdete po hřebeni a z jedné strany se převalují mraky, točí se a naráží na vrcholek a nemohou přes něj a z druhé strany svítí slunce. Celé Západní Tatry jsou národním parkem a přenocování mimo míst k tomu určených je zakázané. Když dorazíte do boudy pozdě, zbudou na vás neatraktivní místa na zemi, a to ještě můžete být rádi. Do koliby Pod Klínem jsme se málem nevešli vůbec.
Na poslední den jsme si nechali zdolání Bystré -– nejvyššího vrcholu celých Západních Tater. Vyrazili jsme časně ráno. V Bystrém sedle jsme potkali vystrašenou skupinku samozřejmě českých turistů, které jsme vřele obdarovali přátelským pozdravem: „Lesná stráž! Pokuta za nelegálné bivakovanie 500 korún.“ Vyprávěli, že se jim v noci nějaké zvíře, pravděpodobně liška, pokoušelo dostat do stanu. My jsme během výpravy spatřili ještě lasici a sviště. Byli jsme varováni před medvědy, ale na žádného jsme nenarazili. Zato poslední den jsme objevili stopy kamzíka. Vůbec jsme nedoufali, že bychom kdy mohli toto zvíře v Tatrách na vlastní oči vidět. Jejich počet během posledních desetiletí značně poklesl. Cestou z Bystré dolů se nám to však podařilo. Nejprve jsme na chvilku zahlédli rohy vyčnívající za kopcem, ale ty rychle zmizely. Když jsme postoupili po hřebenu trochu dále a obešli kopec, který nám bránil ve výhledu, spatřili jsme krásnou skupinku čtyř kamzíků. Vlastně jsme viděli celou jednu sedminu jejich populace, neboť je jich v Tatrách kolem tří desítek.
Na konec jsme prošli kolem Bystrých ples a Anitina očka do nižších poloh a opustili tento nádherný kraj.
Nahrávání ...
