Entomologický zážitek z menzy
NázoryUž od střední školy bydlím mimo domov. Pět let na internátu člověka naučí mimo jiné i to, jak se má chovat v jídelnách. Rychle pochopí, že studentský řízek má s tím klasickým, na který je zvyklý z domu, společný tak maximálně název a strouhanku. Zaujme velmi rezervovaný postoj ke všem pomazánkám a cizokrajně nazvaným jídlům.
Už od střední školy bydlím mimo domov. Pět let na internátu člověka naučí mimo jiné i to, jak se má chovat v jídelnách. Rychle pochopí, že studentský řízek má s tím klasickým, na který je zvyklý z domu, společný tak maximálně název a strouhanku. Zaujme velmi rezervovaný postoj ke všem pomazánkám a cizokrajně nazvaným jídlům. Dojde mu, že G. B. Shaw nemusí být zárukou chutného rizota, někdy spíše naopak. V žádném případě se nerozhoduje podle názvu pokrmu, ale spíše podle minulých zkušeností. To samozřejmě klade velké nároky na paměť strávníka, protože si musí pamatovat krycí jména všech menzou čí jídelnou nabízených jídel.
Teď už mám za sebou i pár let na VŠE, menza v Italské se stala mou téměř každodenní zastávkou. Původní nespokojenost s tím, že jmenované zařízení o víkendech nepracuje, byla relativně brzy vystřídána poznáním, že to vlastně není až takový nedostatek, že to je vlastně i dobře.
V celé budově je vidět výrazná, ale velmi roztřesená ruka architekta. Kombinace na první pohled luxusních nerezových zábradlí a designérsky odbytých stolů, barevně laděných do kombinace jedovaté zelené a oranžové, by se hodila spíše do cirkusu. Rýpalové možná dodají, že to není poslední cirkusový prvek naší menzy. Hlášky personálu typu: „A je to tvoje,“ by se jistě mohly tesat do kamene už dnes.
Co mi ale vadí nejvíc je tma. Je všude a pořád. Už foyer vypadá jak předsálí hornického muzea, a v jídelně to není o moc lepší. Podezírám návrháře, že musel dopředu vědět, jak se zde bude jednou vařit.
Při výběru příboru mi srdce vždy prudce klepe, nervy jsou napnuty k prasknutí. Na pokolikáté se mi to asi podaří dnes? Musím říci, že jsem nikde jinde nezažil, abych si čistou lžičku vytáhl až na čtvrtý pokus. Přes dvojici těžko popsatelných vydavačů jídla postupuji spolu s těmi chladnokrevnějšími k čaji. Na stránkách Studentského listu již bylo mnohokrát detailně popisováno, odkud a přes které bývalé sovětské republiky k nám čaj přitéká, avšak i já mám svou příhodu.
Zmožen dlouhou frontou, jsem se jednoho poledne, tak jako obvykle, pokusil napustit jmenovaný nápoj. Mimochodem, na hrncích jsem v poslední době úspěšnější než u příborů, s průměrem pouhé dva až tři pokusy (asi mám holt štěstí).
Pouštím ventil na plný proud, chvíli to teče vskutku úchvatně, v duchu si pochvaluji sovětské inženýry, až pak najednou nic. Už jsem se málem jal vizuálně zkoumat příčinu náhlého výpadku, když se jen několik centimetrů před mým obličejem (skoro nalepeným na ústí čajovodu), objevilo něco velkého a černého, desetinu vteřiny potom už neznámá věc s hlasitým žbluňknutím dopadla do mého hrnku.
Stále nechápu, jak se tak velký brouk mohl protáhnout tak úzkým ústím. Co by se stalo, kdybych ventil uzavřel dřív? To už bychom asi nikdy nemohli identifikovat druh tohoto vytrvalého hmyzu, jaké štěstí! Co mě ale překvapilo ještě mnohem více, byl fakt, že se onen živočich ještě hýbal, dokonce vypadal velmi spokojeně, plaval si hrnkem sem a tam, vůbec se v novém prostředí necítil špatně. „Celou cestu až ze Sovětského Svazu,“ vydechl jsem se slzami dojetí nad vytrvalým socialistickým broučkem. Tekutina poskytovaná moskevským čajovým závodem je tedy velmi výživná, pravděpodobně mnohem výživnější, než kdy kdo tušil. To už ale většina vzrušených pocitů narazila na stěnu reality.
Ocitl jsem se ve fázi bilancování. Je správné, aby byli brouci v univerzitním čaji? Je správné, abych tu byl já? Je tam těch broučků více? Jak dlouho tam jsou? Mám na ně čekat? Mám vůbec ještě na něco čekat?
Nahrávání ...
