Ema Müller: Od pocitu se snažím odosobnit, abych o něm potom mohla napsat

27. 12. 2020 | | Rozhovory Ema Müller

Na otázku, jak by se představila někomu, kdo ji nezná, Ema odpovídá, že vždy řekne jen, že je Ema, a snaží se být sama sebou, aby její energie řekla, kdo je. Z mého pohledu je Ema velmi sympatická, energická a inspirující. Především si stojí za tím, kým je. Podle svých slov však se sebou někdy nemůže vydržet ani sekundu. Tato kombinace z ní ovšem dělá někoho, kdo je inspirací pro mnoho dalších žen. Kromě toho, že na Instagramu ženám ukazuje, jak důležitá je sebeláska, se věnuje PR, píše pro československou Vogue a má taky vlastní podcast. S iListem se Ema potkala v Paříži, kde již několik let žije. V následujícím rozhovoru se můžete dočíst o studiu a životě v zahraničí, Paříži, inspiraci, psaní, digitálním světě a mnohem víc.

Již několik let žiješ v Paříži, vystudovala jsi tu módní komunikaci a PR. Proč sis vybrala právě tohle město, jaká byla tvoje cesta sem? 

Paříž byl sen mojí mámy, ona tu vždy chtěla studovat a žít. Když jsem vyrůstala, vedla mě k módě a k tomu, jaká je Paříž skvělá. Jezdily jsme sem spolu na dovolené, jen my dvě, dávaly jsme si takové víkendové „shopping sprees“. Je pravda, že to hrálo v mém rozhodnutí velkou roli. Rodiče mi řekli, že se můžu rozhodnout, kde budu studovat, a já jsem chtěla studovat v tomhle městě, chtěla jsem ho vyzkoušet. Poprvé mě sem poslali na dva měsíce, když mi bylo patnáct. Studovala jsem na LSI Paris (Centre Prive de Langues LSI pozn.red.), takže ten sen tam byl i kvůli tomu.

Doporučila bys studium vysoké školy ve Francii?

Určitě. Zaprvé, doporučila bych studium kdekoliv v zahraničí, protože je úžasné cestovat. Jsi tam sám za sebe, naučí tě to být velmi samostatným, protože, ať se ti stane jakýkoliv problém, tak si ho musíš vyřešit sám, a přijdeš na to, že se to dá.  Když jsi s rodiči, ani tě nenapadne, že si budeš řešit problémy sám, protože tvoje rodina a tvoji blízcí jsou pořád tam. Takže studuj kdekoliv.

Pracuješ v módním PR, píšeš pro československou Vogue, pro kterou i na Instagram natáčíš #EmasDiary a #QuickBreakWithEma, nahráváš podcast Témy Emy, nedávno jsi přišla s vlastním „Som bohyňa“ merchem a v říjnu ses účastnila kampaně proti rakovině prsu. Zapomněla jsem na něco, pracuješ momentálně ještě na nějakém projektu?

Momentálně pracuju i na dalších svých projektech, protože jsem si díky lockdownu uvědomila, že mám chuť se seberealizovat jako nikdy předtím. Myslím, že je to tím vším, co se děje. Jednou mi někdo řekl, kdy už konečně půjdu se svojí kůží na trh. V tu dobu jsem ještě, myslím, studovala nebo pracovala v officu a došlo mi, že ten člověk má pravdu. A teď cítím, že s vlastní kůží na trh vycházím a chci dávat jenom to dobré poselství a to, čemu věřím, a proto mluvím o ženách, protože vím, jak se cítíme a je třeba o tom mluvit nahlas. Jinak mám vymyšlené projekty, o kterých zatím nemůžu mluvit, ale pokud vyjdou, tak se strašně těším.

Jak jsi se dostala k psaní pro Vogue a o čem píšeš a mluvíš v #EmasDiary a #QuickBreakWithEma?

Pro Vogue jsem začala psát od prvního čísla. Znám se s Králíčkem (Jan Králíček, Fashion director Vogue Czechoslovakia pozn.red.) a ještě před vydáním prvního čísla jsme se potkali tady v Paříži a řešili jsme mojí možnou spolupráci. Dohodli jsme se tak, že mu napíšu pět témat, on mi řekne, na které chce co slyšet, já na to téma něco napíšu a zjistíme, jestli to vůbec půjde. Já v tu dobu neměla nejlepší období, byla jsem ve vztahu s člověkem, který mnou manipuloval a nakonec jsme se rozešli. V tu chvíli mi byla nějaká Vogue úplně jedno, ale uvědomila jsem si, že nechci propásnout novou životní šanci. Na chvíli jsem se vrátila domů na Slovensko a najednou přišel impuls k tomu napsat o svobodě, protože jsem věděla, že to bude téma prvního čísla. Napsala jsem o tom, jak jsem ztratila svobodu, poslala to do redakce, oni to otiskli a od té doby pro ně píšu. #EmasDiary bylo o tom, že jsem v čase prvního lockdownu začala každý pátek číst Vogue a tím, že jsem je už přečetla všechny, tak vznikla #QuickBreakWithEma. Tudíž jednou do měsíce čtu nový Vogue a třikrát, každý pátek, čtu nebo mluvím na určité téma.

Mám neskutečné rodiče s brutálními geny

Co tě v životě inspiruje a jak se to odráží v tvojí tvorbě?

Inspiruje mě všechno kolem mě, hlavně moje pocity. Když se mi něco děje, tak ten pocit potom zkoumám a snažím se od něj odosobnit, abych ho viděla z dálky a vyřešila si ho v hlavě. To mě inspiruje k tomu, abych o tom potom něco řekla nebo napsala. Jsou to moje pocity a celý svět.

Člověk by tě mohl nazvat influencerem. Považuješ se za něj? Jaká je zpráva, kterou chceš předat?

My jsme si zvykli, že slovo „influencer“ má jednu podobu, že jsou to ty jedny typy instagramových účtů. A to, co se za tím skrývá, to že reálně ovlivňuješ lidi, už nevidíš, když to slovo řekneš nahlas. Já se proto za influencerku nepovažuju, ale nikdy nechci podcenit, ublížit  anebo říct něco špatného o jiných lidech. Myslím, že to, co dělají influenceři je super, a to že v dnešní době fungují jako marketingový nástroj pro značky, je skvělá věc. Rozumím tomu, protože, když si něco chceš koupit, podíváš se na svojí oblíbenou bloggerku. O tomhle se mi těžko mluví, já nechci a nemám odvahu na to ovlivňovat ženy. Bojím se říct, že někoho ovlivňuju, a i když mi některé ženy píšou a ptají se mě na můj názor, tak je mi to proti srsti, protože nechci nikoho ovlivňovat, jen chci, aby ses po tom, co si poslechneš něco, co řeknu, cítila lépe. 

Jak momentálně vypadá tvůj běžný den? 

Každý vypadá velmi podobně. Ráno vstanu, dám si kávu se skořicí. Nedávno jsem k narozeninám dostala stůl, kterému říkám „Donna“, a u kterého pracuji. Před polednem si na hodinu zacvičím, uvařím oběd, potom pracuji tak do sedmi. Taky každý večer vaříme a zkoušíme nové recepty.

Jsi dcera známého slovenského zpěváka Richarda Müllera a moderátorky a scénáristky Soni Müllerové.  Jak tě to v životě ovlivnilo? Můžeš vyzdvihnout, co ti to dalo, popřípadě vzalo?

Být dcerou známých rodičů je náročné v tom, že, ať dosáhneš jakéhokoliv úspěchu, lidi ti nevěří, že jsi toho dosáhla sama, a proto jsem taky v šestnácti odešla. Jinak mám neskutečné rodiče, které nadevše miluji. Oba jsou tak kvalitní a inspirativní lidé s brutálními geny, že je mám na piedestalu doteď, ale pocit, když mi na Instagramu přijde zpráva, že někdo nevěděl, kdo jsou moji rodiče a sleduje mě a má mě rád, tak je to pro mě vítězství.

Uvažovala jsi o tom, že se vrátíš zpět na Slovensko nebo přestěhuješ třeba ještě do jiné země?

Já jsem půl roku žila v New Yorku a to bylo super, ale zjistila jsem, že tam bych nastálo žít nechtěla. Jinak se jiné zemi určitě nebráním, je mi dvacet sedm, nevím, kam mě život zanese, takže uvidíme. Umím si představit žít i na Slovensku i v jiné zemi.

Jak si v současné koronavirové době udržuješ zdravý rozum?

Uvědomila jsem si, že se zblázním, když si ze sebe nebudu dělat srandu. Přinutila jsem přítele k tomu, že každé ráno povinně na jednu písničku tancujeme. První lockdown byl o dost horší a s tím se pojí i vznik #QuickBreakWithEma, kde jsem si ze sebe původně dělala srandu na svém profilu a teď to dělám na profilu Vogue. Taky na sobě ale hodně pracuji a přes týden mám pevný režim.

Sama vím, že pro život a práci ve Francii je dobré, řekněme až nezbytné, ovládat jazyk. Máš osvědčený tip na to, jak se rychle naučit cizí jazyk?

Být v té dané zemi a potom to jde skoro samo.

Čeho si na Paříži nejvíc ceníš a co na ní naopak nemáš ráda?

Na Paříži si nejvíc cením její atmosféru, lidi jsou tu bohémští, užívají si život a neženou se tak, jako třeba v New Yorku, kde nemáš venku ani lavičku, aby se lidé nezastavili. Tady jdeš z officu na hodinu a půl na oběd, dáš si k němu skleničku vína. Jinak město samo o sobě je nádherné. Co mě znervózňuje je otázka bezpečnosti v posledních letech.

Momentálně není úplně vhodná doba na cestování, nicméně my se nacházíme v jednom z nejživějších měst na světě, ať už během lockdownu nebo jindy. Můžeš čtenářům doporučit nějaká málo známá místa v Paříži, která stojí za to navštívit mimo turistické klasiky?

Já jsem si řekla, že až skončí doba korony, tak chci objevovat. Když člověk někde žije dlouho, tak se musí přinutit najít třeba novou restauraci, protože je velmi jednoduché chodit pořád na ta samá oblíbená místa. Jinak miluju Marais a doporučuju například ještě Maison de Serge Gainsbourg, Café de Paris nebo Maison Sauvage.

Foto: archiv Emy Müllerové

 

Mohlo by tě zajímat: