Dotkneš se mě a urazím ti ruku
NezařazenéLidem prý v poslední době chybí kontakt s ostatními obyvateli této planety. Ne nějaké povídání přes chat. Ne dopisy. Ne telefon. Ale klasický tělesný kontakt. Společnost je prý čím dál tím víc odtažitá. Málokdy se podává ruka, málokdy nás někdo pohladí. Málokdy se lidé obejmou. Vše vyřizují elektronicky. Ale zkuste se dotknout elektriky.
Lidem prý v poslední době chybí kontakt s ostatními obyvateli této planety. Ne nějaké povídání přes chat. Ne dopisy. Ne telefon. Ale klasický tělesný kontakt. Společnost je prý čím dál tím víc odtažitá. Málokdy se podává ruka, málokdy nás někdo pohladí. Málokdy se lidé obejmou. Vše vyřizují elektronicky. Ale zkuste se dotknout elektriky. Nebude to nic příjemného… alespoň jsem to slyšel, prý to kope. Asi jinak než dítě v břiše matky, protože to je prý zase něco moc hezkého… No doufám, že ani jedno z toho neucítím.
Když však pozoruji dění kolem sebe, nemám rozhodně pocit, že bych ve sféře tělesného kontaktu měl nějaký deficit.
Jdu tak jednou po ránu ke svému autu, abych se dopravil na skvělou ranní hodinu nějakého prastarého profesora, ani už nevím čeho. Před domem stojí v tuto nekřesťansky brzkou hodinu muž. Při bližším ohledání zjistím, že není rozhodně ve stavu, že bych mu mohl půjčit klíčky od auta, aby mě do školy dopravil. Snažím se nevšímat si ho. On se však rozhodne přesunout blíž ke dveřím našeho paneláku. Asi ve mně vidí záchranu, jak překonat ten zpropadený zámek, který před jeho klíčem laškovně uniká. Na schodech zavrávorá. Nechytne se však zábradlí, ale upadne přímo na mě. Rukou mi sjede od ramene snad až po kotníky. Aby to vylepšil, začne mě přátelsky poplácávat po ramenou, jakože „sorry kámo“.
Trochu otřesen, ale vděčný, že mě nepozvracel, sednu do auta, rozjedu se ke škole. Po cestě mě zastaví policie. Prý jedu 44 kilometrů v hodině. Na mé pozvednuté obočí odpovídá sličná policistka s šibalským úsměvem: „Tady je nejvyšší povolená rychlost 30.“ Pak zmerčí na sedadle spolujezdce podezřelý bílý prášek. No jo, rozsypal se mi tam pytlík s moukou. Vysvětlit si to ta dobrá žena, která mi mezitím stihla udělit pokutu ve výši tři sta korun, nechce nechat. Začne mě tedy pro jistotu šacovat. Co kdybych převážel heroin a chtěl ho na VŠE distribuovat. Pak mě ještě sjede svým neomylným čumákem přivolaný pejsek, tedy spíš hafan telecích rozměrů. Ten naštěstí mouku od drogy pozná.
Přijíždím až ke své milované alma mater. Myslím, že jsem si pro dnešní den omakávací techniky svých spoluobčanů už vychutnal dost. Chyba lávky. Každá přestávka mi připraví novou dávku. Ať volím jakoukoli únikovou cestu mezi spolužáky, kličkuju jako zajíc před myslivcem, vždy se najde nějaký nepozorný a mnou nezpozorovaný zamyšlený studentík, který se neomylně trefí jak do mě, tak i do kolem probíhajícího kantora.
Večer jsem už tak ošahaný, že přijíždím domů a na svou přítulnou přítelkyni už jen vyštěknu: „Nech mě!“ Jednoduše jsem jakéhokoli tělesného kontaktu přesycen. Takže vycházení mezi lidi mi vlastně ohrožuje vztah, neboť jak tvrdí moje babička: „Dělej fóry, ale ne moc dlouho, aby si to ta holka nerozmyslela.“ Já fóry dělat nechci, ale zkuste na mě někdo šáhnout, urazím vám ruku.