Dokonalost – konečná stanice. Prosíme, vystupte.
NezařazenéJen ráno otevřu oči, ještě dříve, než si připravím hrnek horké vonící kávy, zapínám televizi. Blikající obrazovka do pošmourného dne vnese lidský hlas a nesmělé zadostiučinění, že takto brzy nemusím vstávat sama. Když uslyším hrát muziku, začíná teprve svítat. Hudba někdy dokáže nahradit i slunce, den se pomalu, nenápadně rozednívá a rozeznívá se nejprve něžnými melancholickými tóny deštivého rána až do jasného allegretta, které slibuje slunečný den.
Jen ráno otevřu oči, ještě dříve, než si připravím hrnek horké vonící kávy, zapínám televizi. Blikající obrazovka do pošmourného dne vnese lidský hlas a nesmělé zadostiučinění, že takto brzy nemusím vstávat sama. Když uslyším hrát muziku, začíná teprve svítat. Hudba někdy dokáže nahradit i slunce, den se pomalu, nenápadně rozednívá a rozeznívá se nejprve něžnými melancholickými tóny deštivého rána až do jasného allegretta, které slibuje slunečný den. Pak vysílají zprávy a události posledních hodin a poté nastane má chvíle: rubrika rad, jak se stát lepším a ještě lepším, až se stanu nejdokonalejším člověkem na celém světě. Tyto recepty většinou sděluje půvabná slečna moderátorka s bezchybným úsměvem, která již po páté hodině ranní působí svěže jako jarní květinka. Obvykle se dozvím, jak každé ráno cvičit, jít pouze ovoce, věnovat hodinu józe a poté dvě hodiny příkladné úpravě nehtů. Jak rychle a vzorně přelešti boty (pouhých 30 minut), bez čehož se neobejde žádné stoprocentní dáma ani gentleman a jak vycídit před odchodem do práce umyvadlo, aby má domácnost zářila čistotou a neohrožovala mé bližní bakteriemi, za což jsem jako hospodyňka zodpovědná. Raději vypínám televizor a k neovocné snídani si přiložím časopis. (Číst při jídle? Ano, já vím, jedno z největších provinění. Velice nekulturní a ještě se při tom tloustne.)
Po přečtení několika dobře míněných rad (“Kofein a jeho neblahé důsledky pro cévy” či “Dokonalá manažerka aneb proč vždy ráno pro jistotu znovu přežehlit kostýmek”), odložím nedopité kafe do dřezu plného včerejšího nádobí a dnešních bakterií a v dokonale nedokonalé náladě spěchám na metro. Cestou vyhýbám pohledu na nepřežehlenou blůzu a nepřeleštěné boty a vtíravým pocitům druhojakostního člověka se bráním pomocí myšlenky na svůj večerní tříhodinový aerobic, noční pětibylinný vlasový zábal a ranní koňskou dávku nejnovějšího vitamínového koktejlu. A samozřejmě si připomenu svou novou příručku o zvyšování emocionální inteligence, kterou si v posledním vagónu metra hned také vytáhnu, abych využila každou minutku svého přiděleného času k dokonalému sebezdokonalování.
Nejsem sama. Přeplněné metro, kde každý brání nedotknutelnost svých kruhů alespoň tak, že ostatní cestující zcela ignoruje, když už po té technické stránce se mu nedaří ubránit ani nedotknutelnost svých špiček bot, je přece ideální místo pro sebezdokonalování. Nepřirozeně nehybné ticho, jen motory monotónně hučí své ranní žalmy, ponurá nálada, nikdo vás nerozptyluje pohodou laděnou do radostných tónů. Mladý muž v dokonalém žlutém sáčku s fialovou kravatou studuje příručku Hledání studnice životní radosti. Několik spolucestujících mu nahlíží přes rameno a snaží se pro dnešní den alespoň trošku toho optimismu urvat pro sebe. Slečny za mými zády probírají životně nezbytných šedesát v pase a starší paní s hůlkou na místě pro invalidy pozorně studuje letáček o kursech pro zvyšování sebevědomí seniorů.
Když se konečně přiblíží poslední stanice a já vystoupím z metra ven, svítí slunce. Naprosto dokonale. Optimisticky, čistě a hřejivě, plné životní energie. Ale my všichni, jako krtci, vrháme se dál z jedné černé díry do druhé, do budov škol, pracovišť či do jiných dopravních prostředků. Jediné, co nás cestou zaujme, je obrovský billboard s fotkou čerstvého pomeranče, zářivě oranžového jako to slunce a šťavnatého jako život sám, který nabízí novou instantní vitalitou v prášku. Ale tahle reklamní symfonie je plná falešných tónů a pozitivní sílu v nás nikdy nenaladí. Člověk nemusí za každou cenu vyčnívat nad sebe samotného. “Je teď všude takových předpisů, jací máme být, že uděláme nejlépe, když zůstaneme takoví, jací jsme,” říkám si a už mě pohlcuje masa lidí spěchajících na další metro. S každým krokem směrem dolů mizí hřejivost slunečních paprsků a v umělém osvětlení se znovu prosazuje náš umělý svět. Fata morgána přirozené životní energie mizí, v poušti sebezdokonalování musí každý hledat svoji studnu sám a v potu tváře… Proto nezapomeňte použít deodorant.
Nahrávání ...
