Dětský tábor u vesničky D. – vyprávění desetiletého Ardaje
NezařazenéJako každý rok mne i letos rodiče poslali na začátku prázdnin na dětský tábor do vesničky D., rozložené po obou stranách malebné jihočeské říčky, abych si trochu odpočal od městského shonu a protáhl své tělo pokroucené od věčného vysedávání ve školních škamnech.
Jako každý rok mne i letos rodiče poslali na začátku prázdnin na dětský tábor do vesničky D., rozložené po obou stranách malebné jihočeské říčky, abych si trochu odpočal od městského shonu a protáhl své tělo pokroucené od věčného vysedávání ve školních škamnech.
Nezasvěcení by si snad ani nedovedli představit, jak jsme s kamarády byli potěšeni změnami, patrnými na první pohled po příjezdu na místo našeho tábora, místo milé a známé nám již řadu let. První zaznamenanou změnou bylo označení vlastnictví okolních lesů příspěvkovou organizací (jež je nám milá a známá snad ještě déle), vkusnými plastovými cedulkami. Obzvláště nás překvapila pečlivost výše uvedeného značení, v těchto krajích až nevídaná. Představte si každý hraniční strom poměrně hustě osázeného lesa označený cedulkou! Vidíte tu krásu? Proslýchá se, že řada srnek, králíčků a veverek si pořídila identifikační karty, jen aby se mohli pást na lepším.
Další nepřehlédnutelná novinka byla opravdu obrovská a zpočátku neidentifikovatelná. Zdálky TO připomínalo brontosaura přišpendleného k zemi, za tmy mimozemskou kosmickou loď a zevnitř se to ukázalo býti jídelnou. Nová jídelna, navíc s nádherným stožárem! Již nebudeme muset za deště žvýkat maso, hákáčko (houskový knedlík) a UHO (univerzální hnědou omáčku) pod širým nebem! Nebude nám padat jehličí do talířů a nápoje se hroutit díky nezvladatelnému sklonu lesní půdy – podlahy! Věční rýpalové a snílci sice reptali cosi o naprosto necitlivém zasazení předimenzovaného, i když jinak zajímavého architektonického díla do krajiny, ale nám mladým nemusí nikdo vysvětlovat, že pokrok jest nezadržitelný pohyb od nižšího k vyššímu! A pravděpodobně to nikdo nemusí říkat ani stavitelům tohoto výtvoru.
Další zaznamenaná změna však nebyla k lepšímu. Okolní hostinští letos poprvé bohužel pochopili, že řada žíznivých, mladých a úspěšných lidí z velkého města je zvyklá utrácet své lehce nabyté zlatky až do pozdních ranních hodin a přizpůsobili svou nabídku poptávce, tzn. že svou nabídku několikanásobně rozšířili. Díky tomu jsme nad ránem byli buzeni podroušenými osobami, vyřvávajícími cosi o pětatřiceti chlebíčcích, Buffalo Billovi či stromu kývajícím pahýly a měli jsme tudíž velké problémy se včasnými příchody na snídani.
Nastalou situaci jsme se snažili vyřešit tím, že jsme pro snídani vyslali toho právě nejodpočatějšího (proč jsem to vždy musel být já?), aby donesl stravu i ostatním. To nám však bylo velice mile rozmluveno člověkem zodpovědným za všechny a vše na daném území, s rozumným odůvodněním, že pak nádobí nevrátíme. Tento závěr udělal onen chrabrý muž jako pravý vůdce, aniž by kdykoliv potřeboval vidět náš příbytek. A navíc měl pravdu, sami jsme již nevěděli kam se hnout v pokoji tři krát tři metry, obývaném třemi chlapci a navíc plném nikdy neodnášeného nádobí! Obzvláště jsme nevěděli, co si počít s máslem a jamem z přesnídávek, plnými much, brouků a červů. Ještě že nám ten moudrý muž poradil, že špinavé nádobí se vrací do kuchyně a nahradil nám tak maminku, tatínka i starší sourozence.
Vůbec sbor dospělých plnoprávných osob nám byl oporou v mnoha ošemetných situacích, jež se daleko od domova mohou přihodit mladému nezkušenému člověku. Díky třicetiminutovému skupinovému kroužení na kolech na oválu dlouhém cca. čtyřicet metrů jsem se konečně naučil přehazovat! Byli mezi námi i tací, co již na kole procestovali třeba celé Čechy (samozřejmě s rodiči), avšak teprve ve vesničce D. pochopili, v čem spočívá krása jízdy na kole. Nespokojeným byl dokonce nabídnut náhradní program, k jehož realizaci bohužel později nedošlo, avšak pouhý jeho příslib se chlapcům jistě vryl navždy hluboko do paměti.
Anebo orientační běh! Klasická vojenská poučka praví, že je-li těžko na cvičišti, o to lehčeji je na bojišti. Díky své nezkušenosti jsme měli tendenci podcenit teoretickou přípravu, avšak svědomité vedení nám nic takového neumožnilo. Po hodinovém rozboru legendy mapy jsme byli zhruba schopni rozeznat osamělý význačný strom, lesní cestu zpevněnou a hustník, takže jsme již byli schopni vyrazit do terénu. Někteří přemoudřelí jedinci usoudili, že na obejití vyznačené tratě jim bohatě stačí dvacet minut pohodlné chůze a rozhodli se vyplnit čas zbývající do hodiny a půl určené ke zdolání trasy sběrem lesních plodů. Jaké však bylo jejich překvapení, když mezi ně jako lvice mezi stádo ustrašených slípek vpadla naše vedoucí, tajně je sledující lesní houštinou a přistihnuvší je při sladkém nicnedělání! Zmateni byli však zejména poctiví jedinci, kteří se rozhodli vyznačenou trať zdolat co nejrychleji a pak si dopřát chvilku takto zaslouženého odpočinku. V cíli totiž byli pokáráni, že trasu zdolali příliš rychle a pověřeni náhradní činností.
Toto naše naprosté selhání v tréninku se pak odrazilo v důkladné přípravě na samotný závod, neboť jsme rozhodně nechtěli být nikomu pro smích a velmi nám záleželo na umístění našeho družstva jak v tomto závodě, tak v celkovém hodnocení. Při brainstormingu v předvečer závodu, nad šálky čaje a sklenkami iontových nápojů, padali nejrůznější návrhy, orientované především na využití nejmodernějších prostředků telekomunikační techniky, od mobilních telefonů až po GPS (Global Positional System). Všechny výše uvedené „nápady“ jsme nakonec zavrhli jako nečestné a nesportovní a rozhodli se pro prostou, leč jak se později ukázalo, účinnou taktiku. Běžet co nejrychleji od startu k cíli, pokud možno s nalezením všech kontrol.
Již na startu Velkého závodu v běhu orientačním jsme byli poněkud znevýhodněni žaludečními nevolnostmi způsobenými nadměrným příjmem theinu a iontů předešlého večera. O to větší bylo naše překvapení, když naše hlídky přibíhali do cíle relativně rychle a zdaleka ne poslední. A o to větší byla naše radost, když se po konečném sečtení časů, naše družstvo objevilo na třetím místě!
Avšak žádný strom neroste do nebe. Večer si nás vzal stranou vedoucí organizující závod a pravil, že jsme si ty kontroly napíchali opravdu dobře, že výsledek je téměř k nerozeznání od poctivých běžců. Ó jak jsme chápali pochybovače! Vždyť v tréninku jsme předvedli tak žalostné výsledky! A naše snaha vyhrát za každou cenu (zvažte, že odměnou byl vítězi polárkový dort) byla do očí bijící. Nic nepomohlo naše vysvětlování, na železně pevné argumenty dospělého jsme nestačili. Nepřesvědčilo ho ani naše kouzlení s originálními kleštičkami, s jejichž pomocí jsme na papír vyrobili přesně stejné kontrolní otisky jako při závodě. Pro nedostatek důkazu proti nám sice nebylo vzneseno oficiální obvinění, to však pro nás bylo snad horší, neboť jsme se nemohli bránit před řádným soudem. Dívky toto nedorozumění oplakaly a přiznám, že i my otrlí mazáci jsme se z místa rozhovoru ploužili jako spráskaní psi a museli jsme si dát před večerkou pěknou řádku kakaí, abychom byli schopni usnout.
Avšak tuto smutnou vzpomínku v mé hlavě vytlačuje tolik krásnějších! Například hraní florbalu za průtrže mračen, hraní basketbalu za průtrže mračen, regata za průtrže mračen, hraní softbalu za průtrže mračen, hraní volejbalu za průtrže mračen, z až příliš malé vzdálenosti pozorované získávání prvních sexuálních zkušeností odvážnějších kamarádů a kamarádek a zlatý hřeb, pád přítele Jana v posledních suchých věcech do malebné jihočeské říčky.
V celkovém hodnocení družstev jsme nakonec skončili na třetím místě, což byl náš historicky nejlepší výsledek. Obdrželi jsme polárkový dort, od vedoucích gratulace a od všech přítomných udiveně–obdivné pohledy.
I přes drobné nedostatky se mi v dětském táboře u vesničky D. líbilo a doufám, že mne příští rok rodiče pošlou znovu.
Jaroslav Struhala
student 1. ročníku i.s. F1
Nahrávání ...
