Depresivních studentů každý rok rapidně přibývá
Rozhovory, Zprávy ze školyRozhovor s PhDr. Vladimírem Provazníkem o Akademické psychologické poradně.
Skutečnost, že na VŠE existuje Akademická psychologická poradna (APP), znají většinou jen studenti, kteří byli z různých důvodů nuceni vyhledat její pomoc, nebo kteří se o této možnosti dozvěděli na přednáškách kurzů katedry psychologie a sociologie řízení. I přesto je zájem o její služby velký.
Rozhovor s PhDr. Vladimírem Provazníkem o Akademické psychologické poradně. Skutečnost, že na VŠE existuje Akademická psychologická poradna (APP), znají většinou jen studenti, kteří byli z různých důvodů nuceni vyhledat její pomoc, nebo kteří se o této možnosti dozvěděli na přednáškách kurzů katedry psychologie a sociologie řízení. I přesto je zájem o její služby velký.
Kdy a jak APP vznikla?
Poradna jako instituce oficiálně zahájila svoji činnost v květnu 1990, vedoucím je doc. PhDr. Eva Bedrnová, CSc.. Pracují zde prakticky všichni psychologové Katedry psychologie a sociologie řízení (KSPŘ). Poradenství se psychologové katedry neformálně věnovali už od 50. let, kdy KPSŘ na VŠE vznikla. Centrální pracoviště se nachází v místnosti 117SB, všem zájemcům je k dispozici vždy v průběhu semestru. Konzultace jsou možné nejen v termínech uvedených ve jmenovitém rozpisu (najdete je na nástěnce APP nebo v Interním informačním servisu na síti VŠE – pozn.aut.), v naléhavém případě lze vyhledat kteréhokoli z psychologů KSPŘ.
Jaké okruhy poradenské činnosti nabízíte?
Je to nejen odborná psychologická pomoc při řešení nejrůznějších osobních nesnází či problémů, ale i poměrně náročná psychologická diagnostika celkových osobnostních dispozic. Dále kurzy autogenního tréninku, které napomáhají zvyšovat připravenost člověka zvládat aktuální i budoucí psychickou zátěž. Po několika letech jsme s PhDr. Komárkovou obnovili pravidelné setkávání tzv. Balintovských skupin, které jsou netradiční formou skupinového řešení vztahových problémů jednotlivých účastníků.
Kdo může služeb APP využít?
Poradenství slouží studentům, pracovníkům VŠE a vlastně i komukoli jinému – partnerům studentů, lidem, kterým dal někdo doporučení, nebo bývalým studentům, kteří v době svého studia třeba nikdy APP nenavštívili.
Mladší pracovníci, doktorandi, odborní asistenti či začínající pedagogové sem chodí především kvůli psychologické diagnostice. Ostatní zaměstnanci VŠE, nejen učitelé, navštěvují i kurzy autogenního tréninku.
Jak velký je zájem studentů?
Většinou jich přijde takové množství, že se na všechny nedostane. Týdně je to zhruba dvacet poradenských případů. Z věcného hlediska by byla potřeba jejich evidence, ale je toho tolik, že by se to nedalo časově zvládat. Existuje pouze databáze lidí, kteří prošli diagnostikou a autogenním tréninkem. Tato evidence je pouze v mém počítači a je úplná pro rok 1997 a 1999. Rok 1998 jsem si smazal, svojí blbostí, ale mám ho na různých disketách. Celkem to jsou už stovky lidí. Databáze je navíc dále doplnitelná, některé podklady z předchozích let mám ještě v papírové podobě.
S jakými problémy za vámi studenti chodí?
Tuším, že studenti si budou vybírat psychologa podle toho, jaký typ problému mají. Mám pocit, že třeba za doc. Bedrnovou chodí studenti spíše se studijními problémy v širším slova smyslu. Za mnou chodí s těmito problémy relativně málo. Častěji to jsou vztahové problémy. Zjednodušeně lze rozlišit několik základních typů problémů: partnerské, obecně vztahové (např. problémy s rodiči), studijní (nevím, jak se mám učit, nezvládám školu, zkoušky), stres a vlastní osobnost. V tomto smyslu sem chodí zvláště samotáři, introverti, lidé v depresi. Nechodí kvůli tomu, že mají depresi, ona ta deprese teprve vyplave na povrch. Moje zkušenost říká, že depresivních studentů neustále přibývá. Nemyslím si ale, že by tento fakt souvisel pouze se školou, souvisí to se společností vůbec.
APP vznikla před deseti lety, během této doby se počet studentů VŠE téměř zdvojnásobil. Projevilo se toto zvýšení i v počtu studentů, kteří poradnu navštěvují? Změnily se jejich problémy?
Studentů sem opravdu chodí stále více. Jedna věc jsou problémy, se kterými přichází – v tomto smyslu se nezměnilo nic. Druhá věc je, jací tito lidé z hlediska psychologie jsou. Zdůrazňuji, že nemám žádnou statistiku, kterou bych to doložil, ale znovu opakuji svoji domněnku, že se zvyšuje počet studentů psychicky labilních, žijících v psychické nepohodě.
Objevují se i závažnější případy?
Množství těch, kteří potřebují dlouhodobější, soustředěnější a kvalifikovanější pomoc je nepatrné množství. Doporučuji je do RIAPSu (Regionální institut ambulantních a psychosociálních služeb) v Chelčického ulici 39, konkrétně k PhDr. Zdeně Štichové. Vím o ní od odborníků a nakonec i ze zpětné vazby od studentů, že je dobrá. RIAPS má sloužit jako specializované pracoviště pro vysokoškoláky. Ve velmi omezené míře tam mají i lůžkové oddělení, protože jsou lidé, kteří přijdou a z odborného hlediska je nezodpovědné pustit je domů. Nejde o hospitalizaci, spíš o skutečně rychlou pomoc.
Vraťme se ke specifickým službám poradny, jaký význam má psychologická diagnostika?
Je to jeden ze způsobů, jak získat informace o vlastních osobnostních dispozicích, které jsou významné nejen z hlediska budoucího profesního uplatnění. Může být dobrým východiskem pro případné sebezdokonalování. Nejde jen o to, že si studenti udělají testy. Důležitá je především druhá fáze, kterou tvoří individuální poradenský rozhovor nad výsledky. Spousta studentů nemá odvahu přijít rovnou do poradny a říct: „já mám (nějaký) problém.“ To je samozřejmě hrozně těžké. Většinou sami řeknou, že neví, jak vůbec začít. Některým už začínají téct slzy, pro ně tu mám připravené papírové kapesníčky (otevírá zásuvku – pozn.aut.). Pro mnohé je proto snažší přihlásit se na psychologickou diagnostiku, jejich problém z rozboru vyplyne, takže asi v 10 – 15 procentech případů se návštěvy nakonec opakují. Diagnostika je tak jakési usnadnění, příležitost, jak do poradny „nevinně“ vklouznout.
Co je autogenní trénink?
Je to jedna z tzv. relaxačních metod, která vede k dokonalému uvolnění a intenzívnímu odpočinku tělesnému i duševnímu. Za předpokladu úplného osvojení techniky může člověku pomoci zvýšit schopnost sebeovládání, sebejistotu, koncentraci a tím i výkonnost. Každý semestr pořádáme dva paralelní kurzy, zájem o ně však vzhledem k omezené kapacitě vždy překračuje objektivní možnosti.
Zmínil jste tzv. Balintovské skupiny jako netradiční formu skupinového poradenství. Jsou efektivní?
Efekt jde těžko nějak změřit, ale myslím si, že potenciál jejich přínosu je veliký. Samozřejmě ne vždy a ne u každého. Balintovská skupina je určena těm, kteří prožívají nějaký problematický vztah (s rodiči, s partnerem apod.), a se kterým by chtěli pomoci. Přednesou tento problém ostatním, je to malá skupinka lidí, kteří radí, co dělat. Teď to říkám hodně zjednodušeně a vlastně nesmyslně, protože ostatní neradí – říkají, co by v takovém případě dělali oni. Jedná se o skupinu tzv. otevřenou, její členové postupně odcházejí a noví přicházejí. Přiznám se, že o tuto formu poradenství je menší zájem, než jsem očekával. Vycházel jsem z ohlasu, který měla před pěti lety. Domnívám se, že zde hlavní důvod spočívá v tom, že v naší kultuře není zvykem otevírat se veřejnosti, mluvit o svých problémech s cizími lidmi. Ti, kteří už ve skupině jsou, v ní jsou nakonec rádi. Přicházejí sice s očekáváním, napětím, úzkostí atd., a v první chvíli nemají chuť se otevírat. Po chvíli ale prostě zábrany ztratí. Balintovská skupina totiž vytváří zcela jiné sociální prostředí než je v životě a tady ve škole zvlášť.
Jak zvládáte spojení role pedagoga a psychologa?
Často se vedou debaty o tom, jestli je vhodné, aby člověk na jednom pracovišti působil současně jako pedagog a psycholog, poradce. Není to jednoznačné, já jsem přesvědčen, že výhody spojení těchto dvou rolí převažují. Pokud student psychologa zná, např. z přednášky, jako sympatického člověka, půjde za ním snáz než za někým, koho nikdy neviděl. Ne že bych to nezvládal, ale občas mám vnitřní problémy sám se sebou, když mám někoho vyhodit od zkoušky. Protože, zjednodušeně řečeno, jako psycholog bych to udělat neměl, ale jako učitel samozřejmě ano. Situace je o to horší, když toho studenta znám jako psycholog a vím o něm víc, než je u zkoušky běžné. Pro mě osobně tedy spojení role učitele a psychologa není úplně tak jednoduché, jak by se možná mohlo zdát.
Nahrávání ...
