Den servírky v Deštníku? Vstávání v pět, frmol celý den a večer tanecse Ševčíkem

3. 7. 2015 | | Kariéra, Studentský život titulní obrázek

Dvě hodiny v kůži číšníka. Pomáhal jsem vybírat jídlo z menu,
které jsem skoro neznal. Točil jsem pivo na dvakrát. Navíc jsem se
dozvěděl zajímavosti o profesorech na škole. Nelituji.

Čas od času chodíme do restaurací, nebo do kaváren, kde se jdeme pobavit
s přáteli, nebo jen ztišit hlad. Obsluhující okolo jsou svědky naší
nálady, která nezřídka ovlivňuje chování k ostatním i výši
stropitného. Málokdy se lidé zamyslí nad tím, jaké je to být v kůži
„té druhé strany“, která nás obsluhuje. Proto jsem se rozhodl vyzkoušet
si na chvíli tuto práci, abych se vcítil do jejich pocitů.

Nejdříve jsem se oblékl do zdejší uniformy. Celý v černém. Boty,
kalhoty, tričko s logem a zástěru. K tomu jsem dostal důležitý doplněk
každého číšníka. Pověstný podlouhlý bloček s propiskou. Je pravda,
že šaty dělají člověka. Najednou jsem si připadal jako někdo
úplně jiný.

Hned nato mi byl přidělen první úkol. Zašel jsem ke stolu č. 12 a
zeptal se, co si zákazníci dají. Byly to jen dvě piva. Když jsem se vrátil
na bar, moje nová kolegyně Jana mi řekla, abych si to pivo zkusil natočit.
Sice mi trochu vypěnilo, ale na první točené to myslím nebylo špatné.
Dostal jsem radu, že se musí nalévat přímo po skle. Potom to nebudu
zkoušet na dvakrát.

Pivo jsem odnesl a vzápětí jsem šel k druhému stolu. Dvě slečny si
přály kávu. Ptaly se ale, jaký je rozdíl mezi espresso lungo a macchiato.
Lépe řečeno, které je větší. To jsem nevěděl a tak jsem se šel
poradit. Větší je lungo. Macchiato je malinké kafíčko s pár kapkami
mléčné pěny.

Nenarazil jsem na nepříjemného člověka

Když jsem ale potom chodil za dalšími zákazníky, stačilo si většinou
napsat objednávku a vrátit se na bar. Pokud se mě lidé na něco ptali,
díval jsem se s nimi na vytáhnutý jídelní lístek a dopomohl jsem jim
k výběru. Nejvíce byla žádané samozřejmě pivo a potom limonáda
vařená přímo na baru.

Co se týče nálady, byli hosté příjemní a mile se usmívali. Možná to
bylo krásným slunečním odpolednem, ale nenarazil jsem na jediného
nepříjemného zákazníka. Kromě obsluhy hostů jsem dostal za úkol také
umývat sklenice, nebo vyleštit prázdné stoly. Musím ale říci, že jsem
mohl pracovat v klidu a uvolněně. Kolegyně Petra ale říkala, že je dneska
neobvykle klidný den. Jindy tu je daleko větší rozruch a přes celý den se
nikdo nezastaví. S tím souhlasí i Veronika.

Zatímco já si stěžuju, že musím vstávat v šest, ona každý den
před prací vstává po páté ráno. Sem musejí dorazit už na sedmou.
Připravují restauraci k provozu, mimo jiné vaří zdejší vyhlášené
limonády. V osm se otevírá a začínají sem proudit první hosté. Špička
je kolem oběda. „Práce je tu ale nárazová, chvíli je relativní klid a
další půl hodinu lítáme jak blázni“ doplňuje Veronika.

Se Ševčíkem byla sranda

Servírky mají rády svou práci. Jana i Veronika se shodují, že jinak by
to ani dělat nemohly. Lidé jsou prý milí, i když na někoho
nepříjemného vždy čas od času narazíte. My studenti pak máme někdy
problém se zdravením. „A taky se stává, že někdo odchází
z restaurace bez placení. Jeden profesor takhle odešel a po dvou hodinách se
vrátil s tím, že nám dluží.“ podotýká Jana. Zákazníky podle ní
někdy trochu mate, že se platí před odchodem na baru a ne přímo u stolu.
Ovšem ne vždy jsou tyto „útěky“ neúmyslné.

Když jsem se ptal Petry, jestli si pamatuje nějakou zajímavou událost,
kterou tu zažila, odpověděla, že byla sranda s děkanem Ševčíkem.
„Jednou tu měl s přáteli večírek s kapelou. Jak už to někdy bývá,
párty se rozjede a tak začali profesoři tancovat. Dokonce nás přiměli
tancovat s nimi na parketu.“

ČTĚTE TAKÉ:

Mohlo by tě zajímat: