Co točí studenti VŠE? Zběsilé tempo, zábavné klišé a přelétavou romantiku
NezařazenéRozesmát, pátrat po příběhu, vtáhnout do děje, nechat čekat, co se
stane. Všechno toto se studentům předmětu Multimédia v ekonomické praxi,
kteří natočili čtveřici krátkým filmů, podařilo.
Každý snímek navodil naprosto jiný pocit a v každém si divák mohl
najít svoje. Nebo cizí. Vše, na co si amatérští filmaři z Fakulty
informatiky a statistiky udělali ve svém volnu čas.
Jak je možné, že jsme nic podobného za celé tři roky žurnalistiky na
slavné Karlovce nedělali? Napadlo mne už po pěti minutách „Pracovních
postupů“, jimiž vůbec první „půlročník“ festivalu začal.
V této části jako by si autoři s diváky hráli a zkoušeli, zda
poznají poetické od nezajímavého a užitečné od nezapamatovatelného.
Některé shoty mi v paměti totiž vůbec nezůstaly. Zato výroba kávy ve mně
vyvolala náladu, že přesně toto musím někdy udělat. Sbalit kufřík
s mlýnkem, kávovarem a novinami a vyrazit doprostřed lesa.
A vůbec. Na rozdíl od desítek prezentací na VŠE na vše možné (od
srovnání cukráren Myšák a té vedle, v pasáži Lucerna, po mentorování,
co s biomasou) jsem při zhlédnutí tohoto semestrálního výstupu měla
pocit, že studenty ani náhodou nenudil a něco se u toho naučili.
Například, jak „donutit“ diváky co pět minut upřímně tleskat.
„Hrozně moc mě to bavilo a moc mi to dalo. Ale to neznamená, že se teď
nemusím jít učit na test z účetnictví,“ vrátila mne pak u baru klubu
NoD na zem autorka jednoho z krátkých filmů, které po „Postupech“
následovaly. A jaké byly? Od příběhového, přes napínavě-absurdní,
oddechově-komediální, po poeticko-symbolický. Jelikož jsem na promítání
nešla primárně jako recenzent, mám spíše než technické poznámky
vzpomínky na děj a pocity, které ve mně po zhlédnutí zůstaly.
Příběh s úvodem, zápletkou, vyhrocením a katarzí. Nevázaný a
spokojený život, který po varování moudrého „proroka“ z ulice
vyústí do nereálné roviny, která jakoby si chtěla zamoralizovat, potrestat
nevděčné požitkářství a skončit u pokání. K tomu minifilm téměř
směřuje, tečkou je ovšem trefný, cynický a pro mne vydařený závěr.
Pohádkové rovině dávám bod za napětí, protože mne skutečně zajímalo,
co se nakonec stane.
První ze dvou videoklipů, otravný elektroswing od Parov Stellar, který
bych si samotný nepustila. Zde ovšem doplněný příběhem, nutkáním
sledovat to zběsilé tempo. Na schod přesně zinscenovaný úprk do práce.
A tu a tam nahodilý chaos. Originální, svižné, hravé. Potěšila
palačinka na zemi, zbytečný mi přišel snad jen motiv s boxerem. Pokud
neměl tedy rozptýlit. Jediné, nad čím jsem na konci přemýšlela? Kolik
měl ten barák poschodí.
Komedie bez hlubšího poselství, která přesto rozesmála. Navíc se
říká, že zpracovat klišé je náročnější, než pásmo plné
nesourodých prvků, je zde totiž větší šance na vyprázdněnost a
trapnost. Až na nelogickou závěrečnou bitku však snímek bavil a nenudil,
na druhou stranu mám pocit, že mi dal vše a stačilo vidět jednou. Nutí mne
však přemýšlet, zda se pro podobný námět hodí právě zkratka, nebo by
více získal psychologickým a delším ztvárněním.
Hlavní téma schované za pouliční romantikou Prahy, spousta prostoru na
myšlenky diváka. Videoklip ke stejnojmenné písni Tata Bojs připomněl
báseň ve volném verši, u které nelze dost dobře vysvětlovat, co je
správně a co má být jinak. Já pátrala po jednotícím dojmu, pak vypnula a
kochala se a snažila se vcítit do celé té povrchně-na-kost-upřímné
nálady celého songu, třídit se zmateným chlapíkem jeho fotky, nechávat
oči na detailech o sekundu déle a přemýšlet-nepřemýšlet za okénkem
tramvaje, co o tomto přelétavém filmu vlastně říct.
A jak působily jednotlivé snímky na vás?
Zde si pro inspiraci ještě můžete přečíst Davidovy
recenze: Večer
plný krátkých filmů ukázal, že umění se na VŠE daří
Nahrávání ...
