Co se mi vybaví z Arménie? Ararat v mlze, maršrutky a sněhová bitka

19. 8. 2013 | | Cestování

Návrat z týdenního výletu do Litvy. Dvacetihodinová cesta autobusem,
uvřískaná ukrajinská telenovela, tříhodinový spánek. Několik hodin na
to, abych vybalila krosnu, nacpala do ní nové věci, zjistila, jak je to
s pojištěním a vízem, vypsala si měnové kurzy a telefonní čísla,
kdybych se ocitla v úzkých. Pak už jsem seděla v letadle a ve čtyři
ráno poslouchala tradiční gruzínské písně na letišti v Tbilisi.

Tak začal můj výlet do Arménie, kam jsem se vydala na letní univerzitu
AEGEE. Té se kromě mne zúčastnilo dvacet Evropanů všech možných
národností.

Maršrutkou do města s Araratem na obzoru

V sedm ráno jsem na letišti zastavila dědušku, který vyřešil můj
ruský dotaz, kde najdu autobus na vlakáč, tím, že mi vzal krosnu. Tím
začalo naše společné cestování tamní MHD, během něhož jsme potkali
například agresivní jeptišku. Můj průvodce mi vysvětlil, že do Jerevanu
se mnohem lépe vyplatí chytnout maršrutku z Ortačaly. Tedy nádraží na
začátku města, které vypadá tak trochu jak venkovské tržiště. Při
jednom z přestupů se pohádal s tamními taxikáři, kteří chtěli
rovněž pomoct, že toto je „jeho byznys“. Za hodinku mne v pořádku
vyklopil, za pět minut jsem seděla v autě a spolu s dalšími dvěma
Čechy, Gruzínci, Singapurkou, Rusem a Arménem vyjela na jih.

Co půl hodiny jsme zastavovali v horách. Spolucestující vytahovali
postupně melouny, vajíčka, vodku a nutili nás v zapadlém koloniálu slavit
mezinárodní přátelství. Prodavačka v květované zástěře k tomu
uvařila zadarmo polívku. Z auta dunělo ruské disco.

Trvalo věčnost, než se objevil rozpálený Jerevan. Město
s opuštěnými kolotoči, sovětskými paneláky, šňůrami mezi domy,
českými trolejbusy, pomalovanými průchody a prašnými kopci si mne hned
získalo. Možná proto, že nejčastěji mi připomínalo brazilskou favelu, na
jejímž okraji se tyčí Atarat. Hora, která není téměř nikdy vidět a
která už nepatří do Arménie.

Voda v ulicích a sníh v mlze

Zažila jsem tamní národní svátek Vartavar. Znamená to očistu, a to
doslova. Všichni na sebe lijí vodu, na ulicích, z kýblů nebo jako špatně
vybavení turisté z pet lahví, místní z oken, ochranka parlamentu hadicí.
Kdykoliv jsem měla pocit, že jsem na chvíli utekla, tak odněkud přilítla
další voda. V jezírku před budovou opery zuřila dokonce bitka. Druhý den
bylo vypuštěno a po dně se procházely černé labutě.

Snažila jsem se naučit arménsky, ale ztroskotala jsem na rozdílu mezi
ostrým a tlumeným „k“ a „kch“, dvěma typy písmene „t“, nemluvě
o tamní abecedě. Arménské tance mi šly lépe, stejně tak motání
vlastní tolmy, tedy plněného vinného listu, což je místní specialita.

Kempovala jsem v patnácti stech metrech s Arménským extrémním klubem.
Výstup s krosnou byl v pohodě, komáři u jezera Goš také, stejně tak
absence signálu. Zlomila nás až tamní sedmdesátiprocentní „mirabelka“,
kterou „extremisté“ rovněž zařadili do programu s výhružkou, že
„jinak vytáhnu kalašnikov“. Následoval déšť, vytopené stany,
bloudění lesem a tamními bahny, noční výprava k pramenu vody, bouřka,
ráno pak hlavně udržet oheň.

O něco lépe dopadla výprava na nejvyšší arménskou horu Aragats.
Zhruba v 3300 metrech jsme museli sice výstup přerušit, jelikož se všude
okolo rozprostřela mlha, za což se „extrémní chlapík“ zvláště
Čechům několikrát omluvil. Jíst lavaš v podobné výšce byl ale také
neuvěřitelný zážitek, stejně jako přelézání vyvřelých kamenů a
samozřejmě, koulovačka.

Město, kde koupíte víno i Lenina

A pak zpátky Jerevan. Sice nemá mnoho památek, ale kaskády s výhledem
na „město bohů“, spoustu fotogenických uliček, v centru se schovává
mešita a každou sobotu můžete navštívit obří blešák. Kromě desítek
šachovnic a kýčovitých suvenýrů tu najdete vše od šroubků a
chybějících dílů, vojenských pohor, zlevněných polaroidů, tradičních
koberců, vojenských medailí a sošek Lenina.

Všude při tom potkáte neuvěřitelně srdečné lidi, za tři dny znáte
prodavače z vaší ulice i hlídačku z metra. Studenty ekonomie také
zaujme arménská přezaměstnanost. V každé samošce například narazíte
za pokladnou na chlapíka, který vám naskládá nákup do tašky.

Za zmínku stojí i spousta dalších věcí. Cesta přecpanou maršrutkou,
během které nám padala na hlavu shnilá rajčata. Apoštolské chrámy
rozeseté po arménských horách. Neosvětlené tunely. Nízké ceny, tak
třeba dvouhodinová cesta žigulitaxíkem přes půl země vyšla na
180 korun. Výtečné ovoce a ještě lepší vína. Rozhodně se chci vrátit,
vidět znovu Jerevan a lépe objevit hory a venkov.

Fotografie z mé dovolené najdete ZDE.

ČTĚTE TAKÉ:

Mohlo by tě zajímat: