Co jste neviděli: Pokání

22. 2. 2015 | | Studentský život

Varlam Aravidze, náš úctyhodný starosta, který celý svůj život
zasvětil budování lepších zítřků, byl dnešního dne se všemi
náležitostmi znovu pohřben do své rodinné hrobky. Výbor se rozhodl
ustanovit ozbrojenou hlídku, která znemožní vandalům zopakovat vykopání
jeho těla…

Filmový festival v Cannes roku
1987 byl zvláštní. Francouzskému herci a šansoniérovi Yvesovi Montandovi
zbývají poslední čtyři roky života. Festivalu se účastní jako předseda
poroty a možná i díky tomu získává Zlatou palmu francouzský snímek Pod
sluncem satanovým (v titulní roli Gérard Depardieu jako pokoušený
venkovský farář). Cenu za režii přebírá Wim Wenders za německé Nebe nad
Berlínem (v titulní roli Berlín rozdělený lidmi, spojovaný bohem).
Nejlepším hercem je vyhlášen italský katolík Marcello Mastroianni.
Nejlepší herečkou Američanka Barbara Hershey (jinak známá například
z filmu Poslední pokušení Krista, kde ztvárnila Máří Magdalénu). A aby
toho nebylo málo, tak canneskou křížovou výpravu roku 87 zakončuje,
formálně sovětský, jinak gruzínský, snímek Pokání. Přičemž
veleúspěšný jmenovaný sbírá Grand Prix, Cenu ekumenické poroty a také
Cenu FIPRESCI. Slušné?

Na počátku Pokání nebylo
světlo, ale slovo, respektive dvě slova – Tengiz Abuladze. Tengiz je
mužské gruzínské jméno mající zhruba významu moře nebo oceán. Abuladze
je pak příjmení. Společně odkazují na gruzínského filmaře, mimo jiné
absolventa vyhlášeného moskevského VGIKu (tehdy filmová akademie, nyní
univerzita). Abuladze se ve svých necelých šedesáti letech podílel na
scénáři a také snímek režíroval. Pokání je jeho dlouho připravovaným,
předposledním filmem, vzhledem k ocenění i vrcholem tvorby. Autorův věk
lze brát jako odůvodnění, proč se podařilo natočit tak soustředěný,
intelektuálně a emocionálně silný film, který byl i přes protekci
pokrokového tajemníka gruzínské komunistické strany (pozdějšího
prezidenta Eduarda Shevardnadzeho) tři roky blokován pro politickou
nevhodnost. Až rozpoutaná Perestrojka a Glasnost, tedy přestavba a
otevřenost, ideologicky zaštítily vypuštění tohoto kritického počinu
z očistce do širšího kinematografického oběhu. Štěstí? 

Teď k tomu nejtěžšímu, a
ještě k tomu bokem. Představte si způsob, jakým zpodobníte zkušenosti
s totalitární tyranií z posledních let na velkém, stříbrném plátně.
Zaměříte se na barvité vykreslení prototypu diktátora? Nebo syrově
vylíčíte následky režimu na běžném, divákovi ztotožnitelném hrdinovi?
Abuladze dělá obojí. A ve velkém. Nejdůležitější z hlavních postav,
starosta městečka, ve kterém se děj odehrává, Varlam Aravidze,
ztělesnění zla, je vyveden jako koláž několika reálných diktátorů
(fuehrer, duce, generalissimus, a další). Přičemž jeho chování je
totalitárně dualistické, sám dává na odiv své spravedlivě
naslouchající já osvíceneckého rodiče, avšak ve srovnání se svými
předchůdci nakonec nechává uplatňovat za zvrhlého humoru stejně tvrdých
praktik. Jeho nástup k úřadu městečka zažívá i rodina umělce
Barateliho, který jako silně věřící odmítá ústupky socialismu právě
na úkor víry. Aravidze proto navštíví s kritikou a žádostí o pomoc ve
věci záchrany místního kostela, který je revolučním socialistickým
hnutím deklasován při nejlepším na úložný prostor. Touto návštěvou se
ale nešťastně dostává rodina Barateliových do starostovy pozornosti,
která vyústí v perzekuci a nakonec i smrt Barateliho.

Po letech v čele městečka
Varlam Aravidze, jako každý jiný smrtelník, umírá a jeho blízcí se jej
pokouší se všemi poctami pohřbít coby ctihodného, mimořádného,
příkladného občana. Avšak po každém pokusu o pohřbení Varlamova těla,
se jeho mrtvola ráno objeví vykopaná na terase rodiny Aravidzových. To
vzbudí značný rozruch a po opakujícím se dění se rodina s pomocí
několika Varlamových věrných rozhodne po dalším pohřbení u hrobu
starosty celou noc hlídat. Nakonec je k ránu skutečně dopadena žena,
která tolikrát s vypětím sil tělo vykopala a znemožnila tak ponechání
starosty věčnému pokoji. Spravedlivá?

Městečko ustanoví tribunál,
před kterým je obžalována, přičemž se zjišťuje, že se jedná
o Katevanu Barateliovou, dceru zavražděného Barateliho, která byla spolu se
svou matkou dlouhá léta Varlamem pronásledována. Místo prvotního
vandalizmu a zneuctění soud proto získává dalšího rozměru, obžaloby
nikoliv dospělé Katevany, ale zesnulého Varlama Aravidze a jeho činů proti
lidskosti. Což si nástupnická generace Aravidzových i majorita obyvatel
akceptující a udržující vybudovanou Varlamovu aureolu jen stěží
nechává připustit.  Katevana vypráví tribunálu o svých strašných
zážitcích z dětství a díky Tengizu Abuladzemu (režisérovi, ne další
postavě z filmu) je vypráví sugestivně a dojemně. Svět filmu, jak už
koncept samotného starosty trochu napověděl, není přísně realistický,
ale začleňuje do příběhu karikatury, alegorie a lyrické pasáže, často
umocněné vkusně zvolenou klasickou hudbou (Khachaturian, Gounod nebo
Debussy). Někdy sice rozdílnost v pojetí navazujících scén rozpoutává
pocit nesouladu a žánrové nezařaditelnosti, avšak je to pořád menší
zlo, než kdyby se vyprávění stalo méně ambiciózním a méně
riskujícím. Například montáž snu Barateliho manželky, ve kterém je
vykreslován jejich beznadějný úprk před skrze operu mučícím Varlamovým
režimem, v nejlepším světle ukazuje, jak účinným a nenahraditelným
médiem film může být. Nastíněná dějová linie snímku má své
důmyslné pokračování, o které nemá smysl případné diváky explicitně
připravovat, ve kterém ale neustále rezonuje titulní problém pokání a
domáhání se spravedlnosti. Ve své spojitosti s 80. léty a tehdejším
politickým děním takové zpracování otevíralo a otevírá úvahy nad
možnostmi vypořádání se s totalitní minulostí, dávajíce
pokračovatelským generacím odstrašující příklad a zároveň
příležitost se z historie ponaučit.

Tengiz Abuladze, v roce
1988 oceněný Leninovou cenou, se na závěr filmu rozloučí zopakováním
nejakcentovanější myšlenky o nemožnosti zastoupení víry, ani násilným
socialismem, ani jiným režimem, a činí tak skrze Veriku Anjaparidzovou,
tehdy už 84letou, známou gruzínskou herečku a dříve i oceněnou Státním
Stalinovým vyznamenáním za oblast umění. I když je film přes tři
dekády starý, přes dvě hodiny dlouhý, navíc gruzínský, jediné, co
z něj skutečně může v očích potenciálních diváků nové generace
dělat horší snímek, je fakt, že se nevyskytuje na seznamu snímků
kategorie společensky-záhodno-k-vidění, že jej nepromítají v kině, a
že jej nedávají v televizi. Škoda.

Pokání (მონანიება)

Režie: Tengiz Abuladze

Délka: 153 minut

Země výroby: Sovětský
svaz

Rok výroby: 1984

Čtěte
také:

Mohlo by tě zajímat: