Co je divného na plyšových kozách?
Názory„Proč nejsou plyšové kozy?,“ ptá se téma diplomové práce, které
vypisuje Petr Bartoň – pedagog, jemuž byl v minulém čísle Studentského
listu věnován celý článek. Jeho autor označil podobná témata nejprve za
netradiční, ale ve svém komentáři pak naznačil, že z něčeho takového
nevznikne dobrá akademická práce. Na mně teď je, abych to jemu i vám
vyvrátil.
Začnu schválně oklikou: proč lidé vraždí? Buď se vraždy dějí
v afektu (či na základě nějaké nezvladatelné úchylky), kdy prostě
nějaká situace vybudí vraha k činu a on se chová jako vraždící stroj,
anebo vrahové svůj čin racionálně zvažují. Jestliže platí první
alternativa, pak nemá smysl investovat do prevence či do vyšších
trestů – vraždy se stejně budou dít. Stačí, aby někomu „ruplo
v kouli“. Jestliže platí druhá alternativa, pak vrahové „maximalizují
svůj očekávaný užitek“, a má tedy smysl zvyšovat jim „náklady
vraždy“ tím, že se budou muset bát rizika dopadení a vysokého
trestu.
V šedesátých letech v Americe panovalo přesvědčení, že zločinci za
svoje činy vlastně nemohou (vraždící monstra z nich udělala výchova,
tlak společnosti…), a stát je začal skoro až „ochraňovat“. Výsledek:
nárůst zločinnosti. Pak přišel ekonom Gary Becker a tvrdil: Incentives
matter! Rozhodnutí o vraždě je v principu stejné jako rozhodnutí o koupi
auta. Zvyšte pravděpodobnost dopadení zločince a zločinci budou hřešit
méně! A fungovalo to.
My ekonomové věříme, že „incentives matter“, tedy že lidé mají
svoje cíle a ty spolu s vnějšími podněty vytvářejí „pobídky“
k určitému jednání. A o tom, které jednání proběhne, rozhodne to,
která příležitost vypadá jako nejlepší. Věříme, že naprostá
většina toho, co se ve společnosti děje, je výsledkem (maximalizačního)
lidského jednání a lidských interakcí.
Ostatní lidé si dříve mysleli, že tak se dá uvažovat jen o trhu. Pak
jsme jim dokázali, že se tak dá uvažovat i o zločinnosti,
o sňatečnosti, o spoustě dalších „nehospodářských“ témat. Jasně,
naše snaha hledat za vším „maximalizaci užitku“ může někdy vést na
scestí, ale úspěchů bylo víc než dost. Jinak by se třeba kniha
Špekonomie (v originále Freakonomics) nestala světovým bestsellerem –
kniha, která ukazuje, že ekonom má co říci k otázkám jako například
„Co mají společného učitelé se zápasníky sumo?“ nebo „Proč
drogoví dealeři bydlí pořád u svých maminek?“
Pokud mají naši studenti dělat dobrou ekonomii, musejí se naučit naše
řemeslo. A to znamená divit se všem (ne jen hospodářským) věcem okolo
sebe a hledat pro ně ekonomické vysvětlení. Divit se, proč se neprodávají
plyšové kozy a nespokojit se jen s tím, že je to „chyba v matrixu“.
Sbírat data, zkoumat možné lidské motivace, vytvářet hypotézy, potvrzovat
je, nebo vyvracet. Proto svým studentům zadáváme „netradiční“ témata.
Protože to je ekonomie.
Nahrávání ...
