Člověk musí být opatrný se zobecňováním…
Rozhovory, Zprávy ze školyMgr. Christine Antoňová přišla do tehdejšího Československa za svým manželem v roce 1977 ze saských Drážďan. Nejprve do Kolína a až v roce 1993 se přestěhovala do Prahy. Učila na Karlově univerzitě v Ústavu odborné a jazykové přípravy a později přijala nabídku učit obecnou i odbornou němčinu na VŠE.
Mgr. Christine Antoňová přišla do tehdejšího Československa za svým manželem v roce 1977 ze saských Drážďan. Nejprve do Kolína a až v roce 1993 se přestěhovala do Prahy. Učila na Karlově univerzitě v Ústavu odborné a jazykové přípravy a později přijala nabídku učit obecnou i odbornou němčinu na VŠE.
Nejdříve byla z nápadu na rozhovor trochu v rozpacích, ale pak mi perfektní češtinou ochotně vysvětlila postoj cizince a pedagoga k poměrům v České republice i na škole.
Jaký byl pro vás odchod z domova a příchod do nové země?
Žádný velký kulturní šok jsem nezažila, protože si myslím, že český a německý národ mají hodně společných tradic. Ale přišla jsem nejen do Československa, ale i do nové rodiny, takže tam jsem si musela zvykat. Tenkrát v roce 1977 nebylo lehké žít v malém českém městě, protože lidé nebyli zvyklí na cizince. Dnes je to něco jiného. Hlavně když člověk žije v Praze, kde není nic zvláštního být cizincem.
Měla jste problémy s češtinou?
Svého muže jsem znala už čtyři roky před tím, než jsem se sem přistěhovala. Proto jsem navštěvovala kurzy v Německu, na tzv. lidové škole, a pak i na drážďanské technické univerzitě, kde jsem učila angličtinu. Mám dokonce zkoušku z češtiny, pro oblast hospodářství.
Jenomže moje jazykové znalosti nestačily. Sice jsem rozuměla, ale v praktickém životě … Musíte třeba nakupovat, a to bylo ještě v minulém režimu, kdy bylo těžké něco sehnat. Prvních pět let bylo nejhorších, než se člověk naučil jasně vysvětlit svůj názor, vyjádřit se, udělat vtip.
Učila jste v nejprve v Německu, pak na Karlově univerzitě a nakonec tady, na VŠE. Šlo by popsat „českého studenta“? V čem se liší třeba od toho německého?
Pro mě je to trochu těžké, protože německé studenty jsem učila před rokem 1989. Myslím, že dnes má student obrovské možnosti učit se jazyk nejen v kurzech, ale i navíc. Tenkrát jsme neměli přístup k zahraničním novinám, kromě ruských. Neměli jsme internet.
Většina studentů o jazyky zájem má a je to vidět na jejich přístupu. Ale část studentů se chová jako na střední škole: dělají jen to minimum, co dostanou za úkol, ale nic víc. Přitom k bakalářské zkoušce by měli sledovat noviny a televizi, číst cizojazyčné knihy. Někdy mám také dojem, že český student, ve srovnání s německým, není dost zvyklý vyjadřovat svůj názor, projevit se.
Co byste tady chtěla změnit ohledně výuky jazyků?
Nějaký podrobnější koncept nemám, ale v první řadě bych chtěla mít menší skupiny. Teď mám i 25 studentů ve skupině, a to je hodně.
Pak mě také trochu mrzí, a myslím, že nejen mě, že učíme hodně začátečníků v kurzech ZA–ZC. Možná by bylo lepší, kdybychom mohli učit více odborný jazyk nebo obecný jazyk na vyšší úrovni. Základy jazyků by se měly učit už na základních a středních školách. To by měla být práce pro ministerstvo školství – aby zůstávali kvalifikovaní učitelé a k nám pak přicházeli studenti už lépe jazykově vybavení.
Cítíte se jako Češka nebo Němka?
Moji čeští přátelé mi říkají, že už jsem někdy jako Češka a chtějí mi tím složit poklonu, ale to asi nejde. Žila jsem 26 let v NDR a teď stejnou dobu tady, ale pořád se cítím jako Němec.
Když člověk žije v cizí zemi, má sklon, když nastane nějaký problém nebo se mu něco nelíbí, říkat „doma by to bylo lepší“. Ale s odstupem času jsem zjistila, že člověk musí být opatrný se zobecňováním, i když je to jednoduché.
Někdy mám třeba problém s českým způsobem organizace práce. Přijde mi trochu chaotický, i když Češi tvrdí, že jsou velmi flexibilní. A mnohdy chybí výsledek nebo není dost efektivní. Ale žiju tu dost dlouho a jsem plně integrovaná do života tady. Už mi nevadí nic, co by mi nevadilo i v Německu.
Nahrávání ...
