Citadela se podobá poušti, v níž se odehrává

26. 5. 2011 | | Nezařazené

Představte si poušť. Nehostinnou, vyprahlou a smrtelně nebezpečnou
každému, kdo ji podcení, ale také nesmírně tajemnou a magickou.
Francouzský spisovatel Antoine de Saint-Exupéry si ji zvolil jako pozadí pro
vyprávění svého životního díla, Citadely.

Toto dílo je neobvyklé od první do poslední stránky a tak trochu
podobné samotné poušti. Snadno se v něm ztratíte a na jeho konec asi
nedojde každý.

„Sny tě nemohou uspokojit z toho prostého důvodu, že nekladou
odpor.“

Citadela se nedá přirovnat k ničemu, co jste kdy četli. Sám autor ji
nazýval „mé posmrtné dílo“ a se smíchem prý říkával, že ji nikdy
nedokončí. Smrt se mu bohužel 31. července 1944 rozhodla dát za pravdu,
výběr kapitol a jejich uspořádání tak už navždy zůstalo hlavolamem pro
vydavatele. Zatím nejkompletnější a podle expertů také výborně
přeložené české vydání připravilo v roce 2008 nakladatelství
Vyšehrad.

„Pravda, je špatné, když jeden člověk drtí stádo. Ale
největší zotročení je jinde: když stádo drtí člověka.“

Saint-Exupéry na stránkách Citadely nechává čtenáře naslouchat
vzpomínkám a úvahám fiktivního Vládce kmene nomádů, po celé věky
spjatých s pouští. Používá ho nejen jako průvodce knihou, ale také jako
nositele provokativních a na evropský vkus místy drsných myšlenek. Vládce
neváhá popravit strážného, který jen na malou chvíli usnul ve službě,
ale dodává: „Říše se nedají probudit tím, že se budou stínat hlavy
spícím hlídkám, ty se spícím hlídkám stínají pouze v říších
probuzených.“ Ve více než dvou stovkách krátkých kapitol Vládce
uvažuje o životě, lásce, právu i přátelství. Polemizuje se svými
omezenými vojevůdci, nejrůznějšími pošetilými hlupáky i se svým
jediným skutečným přítelem, moudrým geometrem. Mnohé z těchto myšlenek
nejsou sice závratně originální, ale vždy je autor ústy Vládce podává
neotřelým způsobem.

„Přinuť je, aby společně budovali věž, a uděláš z nich
bratry. Chceš-li však, aby se nenáviděli, předhoď jim zrno.“

Přestože Saint-Exupéry nedostal příležitost svou věž dostavět,
stačil jí dát věžičku v podobě velice působivého závěru, v němž
kouzelnou historkou o dvou zahradnících odmění každého, kdo čtyřmi sty
stranami pouští doputoval až na konec. Citadela se v žádném případě
nebude líbit každému, důležitá je ale jistota, že nikoho nenechá
chladným. Někdo ji odsoudí pro její abstraktnost, patetickou rozevlátost a
útržkovitost, jiný se zamiluje do její hloubky, po které možná toužil
při čtení pohádkového Malého prince. A tak není divu, že na téměř
každé stránce najde větu či dvě, které nutí k přemýšlení a stojí
za zapsání. Nebo dokonce, jako výraz nejvyšší možné osobní pocty
autorovi, k zařazení mezi oblíbené citáty na facebookovém profilu.

Mohlo by tě zajímat: