Chybí nám dvouhlavé vedení, říká bývalá ředitelka Národní galerie Praha Nedoma
Rozhovory, Tuesday TalksPřinášíme vám druhou část rozhovoru, který vyšel v tištěném čísle v březnu 2022.
Sama o sobě Anna-Marie Nedoma říká, že je konzistentní a zralý člověk, který si ve svém životě prošel dobrými i nedobrými zážitky, udělal spoustu blbostí, ale po šedesátce už je aspoň umí reflektovat. Veřejnost ji ale nejlépe zná jako prozatímní ředitelku Národní galerie Praha, která po svém nástupu v roce 2019 musela s institucí zvládnout první vlnu lockdownu. Co jí zkušenost dala a jak vzpomíná na léta, která strávila na Vysoké škole ekonomické? I o tom se bavila s iListem v následujícím rozhovoru.
V čem měla vaše nástupkyně nad ostatními kandidáty navrch?
Znala jsem jména všech deseti kandidátů a Alicja z nich byla optimální řešení. Měla za sebou mezinárodní zkušenost a kontakty, vedení muzea, zkušenost s vedením lidí i projektů, rozuměla instituci v její komplexnosti. Umí skvěle anglicky, což někteří kandidáti nezvládali, což je pro tuto pozici nepřijatelné. Dále byla politicky neutrální, a to na rozdíl od dalších dvou kandidátů, kteří se dostali do posledního kola. Hodně se mluvilo o tom, že by se vrátil Jiří Fajt, ale bylo veřejným tajemstvím, jak by na to reagoval Hrad. A politicky neutrální rozhodně nebyl ani další kandidát, přestože z jiných než současných důvodů.
Jak probíhalo předávání funkce?
Začaly jsme už v listopadu, předávala jsem jí vyžádané materiály, několikrát, uprostřed tvrdého covidu, přijela do Prahy a společně jsme si vysvětlovaly detaily, předávaly jsme si informace o obecném fungování, největších zádrhelech nebo o tom, na koho se v případě nouze obrátit. Bylo to velmi profesionální.
Jste spolu stále v kontaktu?
Zřídka, ale ano. Alicja má kdykoliv možnost mi zavolat nebo napsat jako kamarádce. Občas spolu zajdeme na oběd.
Vy sama jste nezvažovala, že byste si funkci zkusila i „řádně“?
To, že se nepřihlásím do výběrového řízení, jsem deklarovala už na začátku. Když něco řeknu, tak to bez opravdu vážných důvodů neměním. Nehledě na to, že jsem po roce a půl ani moc nechtěla být dál generální ředitelkou.
Hodně mě mrzí, že tu není běžný model dvouhlavého vedení takhle velkých a komplexních organizací. V uměleckých institucích provoz a ekonomii nemůže dobře řídit kunsthistorik, ale ekonom nebude respektován v odborných uměleckých kruzích. V zahraničí je proto časté, že instituce má dvě hlavy, ekonomickou a uměleckou, a když se nedohodnou, odchází obě. Kdyby bylo dvouhlavé vedení, hlásila bych se na druhou hlavu.
Tehdejší ministr kultury Lubomír Zaorálek přitom při vašem jmenování řekl, že vás vybral proto, že váš manžel řídí Galerii Rudolfinum, a máte proto kombinaci znalostí z obou oblastí. Vnímali vás proto někteří jinak?
Někteří ano. Za desetiletí společného života se přece jen mnohé naučíte, zvláště když vás to opravdu baví. Myslím, že jsem tomu světu byla blíž než kterýkoliv jiný ekonom, který pracoval v Národní galerii. Stejně mi ale neustále předhazovali a otloukali o hlavu, že dochází ke střetu zájmů, který nebyl možný ani při velké představivosti a minimálním vzdělání. Galerie Rudolfinum je naprosto nesrovnatelný organismus. Jediné, co mě to naučilo, je pohybovat se ve světě umění, což mi to během toho mého roku hodně pomáhalo. Už jenom proto, že jsem tušila na koho se obrátit, koho se zeptat, jestli mu můžu důvěřovat nebo ne, jak s ním jednat. To mi hodně pomohlo třeba ve chvíli, kdy se Národní galerie poprvé ve své historii zúčastnila mezinárodní aukce.
Nebývám na sebe pyšná
Zajímáte se i teď aktivně o umění?
Já jsem se o něj zajímala ještě předtím, než jsem začala chodit se svým mužem. A ještě mě to nepřešlo.
Čemu se věnujete teď?
Dělám profesionálního konzultanta, zejména v oblasti, managementu a compliance a řízení lidských zdrojů.
A jste spokojenější?
Rozhodně mám lepší spaní. Není to takový adrenalin, mám čas a prostor na studium, ale jinak je to práce stejně odpovědná. A to lepší spaní za to určitě stojí.
Využíváte v současné práci něco, co jste se naučila v galerii?
Samozřejmě. I galerie mi poskytla řadu dobrých příběhů, příkladů a ponaučení, jak se co dělá nebo nedělá a co ajakmůže fungovat ve specifických podmínkách. Určitě to rozšířilo mé portfolio žité skutečnosti, kdy konzultant nemluví o něčem, co se dočetl v knihách, ale o hlubokém zážitku. Ten zážitek není jenom něco, co jsme cítili, ale v okamžiku, kdy instituci řídíte, to musíte i nějakým způsobem řešit a víte, jak to dopadlo. To je nezaplatitelná zkušenost.
Je něco, co jste před předáním funkce nestihla, něco, co se nepovedlo?
Nepovedlo se nám vybrat nový software na digitalizaci sbírek. Velkou roli tam sehrál i covid, protože v té době jsme bojovali o přežití a platy zaměstnanců, žádosti o neplánované investice v té době byly mimo záběr. Měla jsem být někdy razantnější při řízení lidí nebo jejich výměně. Ale když proti vám sepisují mezinárodní petice nebo vám kolegové vyhrožují soudy, tak si leccos rozmyslíte, jestli to máte na tu krátkou přidělenou dobu zapotřebí. A nepovedly se některé společné projekty, které jsem naplánovala s jinými institucemi, což bylo dáno jednak krátkodobostí mého působení, jednak pandemií.
Na co jste naopak pyšná?
Nebývám na sebe pyšná. Byla jsem šťastná, že se mi podařilo získat ke spolupráci na dobrém díle rozhodující kolegy. Myslím, že se mi povedlo smysluplně změnit organizační strukturu a rozkrýt některé nezdravé vazby, interní i externí, zlepšit komunikaci. Dali jsme dohromady nebo aktualizovali nezbytné interní předpisy, včetně nového etického kodexu. Zavedli jsme projektové řízení zejména, ale nejen výstavních akcí, aby mohla galerie realisticky a střednědobě plánovat jak činnost, tak potřebné zdroje. Pohnuli jsme edičním oddělením. Podporovala jsem odbor vědy a výzkumu – patří mezi činnosti explicitně jmenované ve zřizovací listině NG. Asijská sbírka se přesunula včetně depozitáře a knihovny do „svého“ sídla, Salmovského paláce, ale také se podařilo převést nesourodý přívěsek afrického umění Náprstkovu muzeu. Po povodních v roce 2002 a restitucích musela opustit Zbraslav, neměla na rozdíl od ostatních sbírek vlastní prostory. Zapracovali jsme na projektu nového depozitáře včetně dokoupení potřebných pozemků. Začali spolupracovat na prezentaci Národní galerie v Bruselu během předsednictví České republiky EU, rozhodli o rekonstrukci poničeného pavilonu v Benátkách.
Vždycky jsem otevřená příležitostem
Na VŠE jste, tehdy ještě v rámci Národohospodářské fakulty, vystudovala statistiku, která má k umění velmi daleko. Jakou má ale statistik v uměleckém světě výhodu?
Nevím, jestli je to výhoda nebo nevýhoda, ale umělecký svět je hodně založený na emocích. Často tím škodí sám sobě. Emoce jsou osobní, často vytržené z širších souvislostí. I proto jsou některé umělecké projevy pro druhé lidi, pro veřejnost nečitelné, nesrozumitelné. Emoce jsou naší součástí, jsou důležité, ale v reálném světě může racionální a strukturovaný statistický mozek pomoci. Třeba při realizaci řady uměleckých záměrů. Můj muž si to někdy pochvaluje, jak jsme odlišně založeni (a někdy si zoufá). Jenom je třeba se naučit spolu mluvit a respektovat.
Jak na své studia vzpomínáte?
S láskou. V dobách, kdy jsem studovala, probíhala tuhá normalizace, a tohle byl obor, kde se straničtí kádři nemohli moc uplatnit, protože to buď umíte, nebo neumíte. To vytvářelo úplně jiné prostředí, to nejhorší z tehdejší politiky bylo na okraji našeho zájmu, v rámci možností nás míjelo. Pohybovali jsme se mezi lidmi, kterým byly z politických důvodů možná odpírány docentury, ale jejich odbornou úroveň to nijak neohrozilo. Dodnes jsem v kontaktu s většinou svých spolužáků, tedy těch, kterým se podařilo dostudovat statistiku až do konce. Myslím, že v rámci tehdejší VŠE to byl jeden z mála oborů, který nás dokázal skvěle připravit i na dobu postsocialistickou.
Na VŠE občas přednášíte studentům programu Arts Management. Vracíte se občas přednášek i na svůj domovský obor?
Měla jsem kdysi speciální seminář, ale posledních několik let jsem na to vůbec neměla čas. Hlavně se připravovat.
Za svou kariéru jste prošla mnoha pozicemi od korporátu přes řízení nakladatelství až po galerii, co z toho vás nejvíce bavilo, co vám bylo nejblíže?
Nejblíže mi bylo asi jedno z prvních porevolučních zaměstnání, zakládali jsme tehdy českou pobočku Gallupu. To mě bavilo, kombinace statistiky, demografie, sociologie i psychologie. Byla to sice krátká, ale velmi intenzivní a krásná perioda profesní kariéry. Jinak je mi vlastní, že mě baví každá práce, kde si připadám užitečná a zároveň se musím něco učit. Po Gallupu jsem byla v Nestlé. Myslím, že podobnou korporací by v určité fázi svého života měli projít všichni, ale neměli by tam zůstávat nadosmrti. Velká korporace má totiž prostředky a možnosti, které v malé lokální firmě nenajdete. Naučí vás pohybovat se v mezinárodním prostředí, komunikaci, spolupráci a dělbě práce. Korporace jsou velkým prostorem k profesionálnímu rozvoji. Veškerou teoretickou přípravu na to, jak vést lidi, firmu, co hledat v účetnictví, co je to compliance, to jsem si odnesla z korporátu dříve, než mě semlel na prášek.
Jak dlouho jste tam vydržela?
Pracovala jsem tam pět let, tak akorát. Pak ale přišla jiná příležitost, přešla jsem do další mezinárodní, ale ne výrobní firmy. Z rychloobrátkové potravinářské firmy jsem šla do nakladatelství Reader’s Digest, což je úplně jiná dimenze. Od čokolády plynule ke knížkám, stále jako HR manager. Bohužel Reader’s v Čechách skončil, já bych tam určitě vydržela déle než čtyři roky. Američani jsou poměrně přímočaří v tom, že když se něčemu nedaří podle jejich představ, nemají problém to zavřít nebo prodat.
Kam vedla vaše cesta dál?
Reader’s mě připravil na Karmelitánské nakladatelství. Do toho jsem mimochodem přišla za stejných okolností jako pak do Národní galerie, shodou vhodných okolností.
Vyvíjela se tahle posloupnost pracovních zkušeností přirozeně nebo jste někdy tápala a nevěděla, co dál? Byla jste s vždycky jista tím, že se naskytne něco dalšího?
Jistá, že něco přijde, jsem si nikdy nebyla, ale vždycky jsem byla otevřená příležitostem. Otevřená dovnitř i ven, čímž nemyslím, že když nastoupím do nového zaměstnání, hned se začnu rozhlížet, co změním a udělám jinak. Jen nepřestávám sledovat svět kolem sebe, což mi zpětně pomáhá v dané práci.
Co vám tyhle změny kariéry napříč obory daly?
Nemám obavu odcházet do jiného oboru. Zároveň velmi respektuji lidi, kteří jsou v jedné firmě třeba dvacet let. Protože toho musí překousnout mnohem více, než když občas změníte zaměstnání, protože Vás štve šéf. Mimochodem, rčení, že lidé přicházejí do firmy, ale odcházejí kvůli nadřízenému, je bohužel pravdivá. Pro mě byly změny tak nějak přirozené. Zejména na začátku milénia bylo běžné, že firmy zanikaly, fúzovaly. Někdy fluktuace není způsobená vámi, ale okolnostmi. Lidi mají často nastaveno v hlavě, že je špatně často přecházet z firmy do firmy nebo naopak někde dlouho zůstávat. Ale každý jsme jiný, a pokud má někdo pocit, že chce někde zůstat dvacet let a má té firmě ještě co přinést, ať tam zůstane. Nebo naopak. Jasně, existuje nějaká rozumná míra.
Za uměním cestuji
Daly se vaše zkušenosti z jednotlivých oborů navzájem přenášet?
Zkušenost, kterou někde získáte, určitě není plně přenosná. Ale když ji dobře zpracujete, je rozhodně pro nového zaměstnavatele přínosem. Řadu věcí vidíte jinak, už jste je někde zažili, řešili jste je třeba jinak, ale jen to, že máte v hlavě alternativu, víte, že to může nebo naopak nemůže fungovat jinak, je skvělé. Vyžaduje to ovšem lidi, kteří si ze změny nezoufají a rychle se adaptují.
Takže když se lidé ptají na to, jakým způsobem jste schopni zpracovat a akceptovat změny, věřte, že všem to dělá problémy, někdo to umí rychleji, někdo hůře, ale když to zvládáte, nedělá vám problém nejen měnit zaměstnání, ale hlavně rychle se přizpůsobovat a zúročit to, co umíte, ve prospěch nového zaměstnavatele.
Jste zpětně ráda, že jste si vyzkoušela více věcí?
Já jsem opravdu vděčná za to, že jsem tu příležitost měla.
Který druh umění je vám nejbližší?
Ve výtvarném umění 16. a 17. století. Hudba zejména do konce 19. století. Z tohoto pohledu jsem docela konzervativní. Jenže nejbližší neznamená, že jediný.
Cestujete někdy za uměním?
Ano, často a pravidelně. Samozřejmě i díky manželovi jezdíme na dosažitelné významné výstavy a veletrhy umění v Evropě.
Na jaké výstavě jste byla naposledy?
Nepřekvapivě v Národní galerii, vždyť dva roky jsme byli zavřeni doma. Když pominu výstavy v Galerii Rudolfinum, ty mám povinné. I když ty jsou pro mě zvláštní tím, že minimálně dva roky před otevřením o nich doma mluvíme, takže se aktivně a do hloubky zapojím do přípravy. Naposledy jsem ale byla na výstavě Buddha zblízka, která se připravovala už v době mého působení v Národní galerii, stejně jako výstava Falza? Falza! ve Šternberském paláci. Obě výstavy moc doporučuji, určitě zajděte na Buddhu zblízka, protože jinak byste se museli na exponáty zajet podívat až do Curychu. A Falza by měla být povinnou studijní návštěvou pro studenty Arts managementu.
Foto: Archiv Anny-Marie Nedoma
Mohlo by tě zajímat:
- Do sesterstva vezmeme i chlapce, ale poslední slovo má vždy žena. Je to příprava na klasický život, říká Ilona Syrová, předsedkyně Alfa Fí
- Halyna Kovalenko: Cesta k vlastnímu podnikání začíná v AIESECu
- "Žižkovský tygr" Marek Vašátko: Švédsko sice nebyla první volba, ale díky běžkám mě moc lákalo