Chcete být silnější? Vystavte se traumatům, radí autor Černé labutě

18. 10. 2013 | | Nezařazené

Co je opakem křehkosti? Přívlastek „pevný“ sice napovídá, že se
věc jen tak nezničí, ale to je vše. Zatímco opozitum by mělo znamenat, že
negativní vlivy předmět našeho zájmu ještě posílí. A tak vzniklo slovo
Antifragile, jak se jmenuje poslední kniha Nassima Nicholase Taleba,
amerického akademika a investičního experta libanonského původu.

Ten svoji „nekřehkost“ ilustruje na příkladu balíku. „Jeho obsah
není pouze nerozbitný, otřesy mu naopak pomáhají,“ píše. Naučit se ze
„špatného zacházení“ profitovat přitom považuje za klíčové, jako
příklad uvádí třeba imunitní systém, který se s každou zvládnutou
zátěží stává odolnějším. Stejně tak podle něj stres pomáhá
k dobrému výkonu. „Pokud potřebujete něco urgentně zvládnout, zadejte
úkol té nejvytíženější osobě.“ Vše má ale své meze, takže je podle
Taleba rozumné vystavovat se náhlému, silnému, ale jednorázovému napětí,
zatímco tomu chronickému, každodennímu by se lidé měli ve vlastním zájmu
vyhýbat.

Umění ovládnout nekřehkost

S „antifragilitou“ se podle Taleba žije lépe, člověk se stává
odolnějším. „Pokud jste křehcí, závisíte na tom, zda se vše vyvíjí
tak, jak je v plánu. Každá menší odchylka vás rozhodí.“ Na to podle
něj doplácejí například osoby v zaměstnaneckém poměru (chybí jim
svoboda, kterou mají podnikatelé, ale třeba i predátoři), dlužníci a
lidé bez úspor (neobejdou se bez svého očekávaného příjmu).
„Potřebujeme nahodilost, nepořádek, dobrodružství, nejistotu, možnost
přicházet na věci, prožívat téměř traumatické zážitky, díky kterým
má život smysl,“ myslí si.

Celou svoji teorii „nekřehkosti“ rozvádí Taleb na více než čtyřech
stech stranách anglického textu (český překlad zatím nevyšel) a
desítkách příkladů – od otázky zodpovědnosti (stavitel mostu by pak
pod ním měl spát), příběhu dvou bratrů, z nichž jeden pracuje v bance
a druhý (antifragilní) jako taxikář, po názor, že lidé se snaží získat
„antifragilitu“ tam, kde jim žádné nebezpečí nehrozí, a ignorují
skutečná rizika.

Stejně jako v předchozí Černé labuti nechybí matematická kapitola,
tentokrát zaměřená na vztah antifragility, konvexity a konkávnosti. Jak ale
autor několikrát zdůrazňuje, „zasvěcený čtenář může tuto část bez
výčitek přeskočit“. To znamená každý, kdo se veze na vlně jeho
názorů, rád chodí pomalu a ideálně si po večerech dopřává sklenici
libanonského vína.

Stejně tak se Taleb hojně vrací ke svému předchozímu, již
zmiňovanému bestselleru. Nechybí klasický „krocaní problém“. Na tom
vysvětluje celou otázku černých labutí a ilustruje, jak je nebezpečné
připravovat se pouze na hrozby, které se již v historii udály.

Méně omáčky by neškodilo

Ačkoliv autor myšlenkami, které stojí za zastavení, nešetří, a
Antifragile se čte tak trochu sama, v poslední čtvrtině jako by už mlel
z posledního. Nápady začínají být rozvláčné, Taleb stále častěji
opakuje to, co již čtenáři řekl. Nešetří kritikou. A zatímco
„Většina toho, co druzí lidé znají, vůbec nestojí za to vědět“
v půli knihy zaujme a kousavé poznámky na adresu Ruska pobaví, na konci
autor začíná lézt svojí neomylností na nervy.

Zkrátit text o třetinu by publikaci rozhodně neuškodilo, myšlenky,
které stojí za diskuzi, by naopak ve stále hustší omáčce lépe vynikly.
Na adresu textu, bez něhož by se Antifragile obešla, ovšem musím říct,
že i ten se čte lehce. Díky tomu ještě zbývá čas na přemýšlení,
o čem je kniha vlastně nejvíce. Zda o psychologii, historii, ekonomii či
sociologii, nebo ji brát pouze jako povídání, které konzervativní vědec
svým lenivým tempem sepsal. Jak by zdůraznil – jen tehdy, když se mu
opravdu chtělo.

ČTĚTE TAKÉ:

Mohlo by tě zajímat: