Cestou k hotelu v Casablance

18. 3. 2016 | Miroslav Valeš | Cestování

Míjí nás už třetí taxík, kde řidič na prstech ukazuje, že přibere maximálně jednoho. Přebíháme o několik větrem rozhoupaných palem dál, na ještě rušnější změť asfaltu a světel. Osamocený policista v pláštěnce doplňuje neustávající troubení klaksonů pískáním a se zvednutýma rukama pravidelně vbíhá mezi vozidla, aby jinak nekontrolovaný proud asertivních automobilistů usměrnil.

Konečně se mezi vlnami metalýzových jeepů, mercedesů a suveček zjevuje i naše zlatá rybka; přímo před holinkami policisty dobržďuje po stranách odřený, o krytky světel vesměs připravený, červený fiat, neboli jedno z místních Petit Taxi.

Přisedáme si k duchem nepřítomné slečně, které právě skončil den v Ecole Supérieure en Ingénierie de l’Information, Télécommunication & Management. Vlasy má stažené tmavým šátkem, jinak ale oblečená naprosto v rytmu západního stylu. V uších nasazená bílá sluchátka, na klíně kabelku a smartphone. Do komunikace se mimo telefon nijak nezapojuje. Řidič Javal je postarší, zahalený do tradičního, jednodílného pláště. Mezi hlavu a střechu auta se mu jen tak tak vejde bílý válcovitý čepec, trochu připomínající fez. Chvílemi si nás prohlíží v zrcátku jištěném zespodu izolepou. Nevypadáme zrovna jako turisti, ale i tak nám ve zvláštním tandemu francouzštiny a arabštiny popisuje místa, kterými právě za zvuků dvojtaktu projíždíme.

Casablanca, největší město Maroka, nepředstavuje pro Evropana větší kulturní šok než třeba jih Španělska. Většina administrativních budov vyvedená v koloniálním stylu odráží hispánské, francouzské a marocké prvky. Někdy se souhrnně mluví o stylu Hispano-Moresque. Mimořádně časté jsou zde podkovové oblouky, střechy zdobně přesahující obvod budovy, dekorativní zahrady, na zdích a oknech vyhrávají nejrůznější geometrické ornamenty, mozaiky pískových barev s akcentem modré, červené, zelené nebo zlaté. Zelená je ostatně barvou islámu, což si potvrzujeme na dominantně města, v 90. letech dokončené mešitě Hasana II., velkolepě vystavěné přímo na skalistém výběžku do moře.

Podél oceánu posedávají rybáři a v mezidobí si odcházejí na večeři k pojezdným stánkům servírujícím drůbež dušenou v keramické nádobě. Teprve jeden, dva kilometry dále po pobřeží se otevírá rušnější sestava turistických zařízení a udržovaných pláží se snadným přístupem do moře. Hotelové komplexy, multikina a restaurace v západním stylu si ale dost protiřečí se zbylým centrem Casablanky.

Nejdéle do půlnoci jsou rozsvícené místní kavárny, kde se krom kávy podává také čaj, případně vodní dýmka. Alkoholické nápoje jsou rozlévány jen v několika málo podnicích, které ale nejsou pro běžné Maročany snadno dostupné. I pro Evropana je nezbytné nakoupené láhve piva po dobu transportu ulicí maskovat neprůhlednou igelitkou.

K nejkřiklavějším večerním vzruchům s přehledem patří fotbalový zápas promítaný na několika plochých televizích, jak jinak než v kavárně plné mužů. Případně, sejdeli se více zájemců, je v Cinema Rialto, kině ve stylu Art deca, promítán některý ze zahraničních filmů. Toť asi zatím vše, tedy alespoň dokud v Casablance nedokončí rozestavěnou operu.

Velice oblíbenými místy jsou po celý den boulangerie a pâtisserie, tedy pekařství s pečivem nebo s moučníky. Zákusky jsou zde intenzivně sladké, často máslové, ideálně ještě polité hutnou směsí sirupu a oleje. Tradiční chleba je nezbytnou přílohou ke každému jídlu. Je k dostání čerstvý po celý den, snad jen vyjma odpolední doby, kdy se prodej ve většině krámků z důvodů modliteb přerušuje.

Vytíženější zařízení, právě jako pekařství, potraviny, lékárny a bankomaty, bývají obklopeny žebráky. Paradoxně nejvýnosnějšími místy pro žebrání nejsou bankomaty, ale lékárny. Asi právě při návštěvě lékárny je člověk častěji konfrontován s myšlenkou, že by se někdy mohl ocitnout v podobně zoufalé situaci. Nejenom v lokalitách zřídka navštěvovaných turisty jsou převážnými dárci almužny zaměstnaní Maročané.

S Petit Taxi projíždíme kolem řady obchodů se smíšeným zbožím. Tyto koloniály jsou zpravidla, co se do plochy týče, naprosto nicotné, avšak kombinací vysokých stropů a šikovných prodavačů s násadou od koštěte nabízejí ve výsledku bohatý sortiment se vším potřebným. Zastavujeme nedaleko jedné z mála křesťanských staveb, neogotického kostela Sacré-Coeur, vystavěného po pařížském vzoru v třicátých letech.

Vystupujeme u hotelu a přenecháváme Javalovi několik mincí s pentagramem a podobiznou Marockého krále Mohammeda VI. Vypadá to, že se noční obloha nad Casablankou pomalu uklidnila. Troubení aut z ulice sice po celý večer neutichá, ale z patra, kde je umístěn hotelový bar s tanečním sálem, se začínají rozléhat povědomé, arabské cover verze západních hitů…

ČTĚTE TAKÉ:

• Pět dní v Tokiu, tři v hostitelské rodině. Zkušenosti studentky VŠE z Japonska
• S plechovkami od Red Bullu křížem krážem Evropou
• Jak na stáž: Poznáváme Maďarsko cestováním v čase – část 5

Mohlo by tě zajímat:

• Adam Vološin: Na cestu na kole z Porta do Prahy mě namotivovala moje nadřízená
• Grüß Gott z Vídně: Jaký je Erasmus ve dvou?
• Howdy y'all! Aneb Můj semestr v Texasu

Casablanka cestovani Maroko