Cestopis trochu jinak, díl 1: Káva pod třicet vteřin a stávka dopravy

7. 7. 2017 | | Cestování Foto: Kristina Tůmová

“Život je jako kniha a ti, kdo necestují, jakoby z ní přečetli jen stránku.” Úderná první věta je esem v rukávě všech vycvičených novinářů a zkázou pro všechny čtenáře, protože je bezostyšně uvrhává do jejich spárů. A v podobných spárech, těch římských ulic, jsem se na čtyři dny ocitla. Když pomineme památky kolosálních rozměrů (včetně Kolossea), Italové jsou obecně docela veselá sebranka. Při své druhé návštěvě jsem si stanovila jasný cíl – nevypadat jako klasický turista, ledvinka a sandály s ponožkami proto zůstaly doma.

Kdo by čekal, že trochu krkolomné přistání bude v následujících dnech tím posledním klidným okamžikem. Jakmile jsem dala sbohem a šáteček posádce aerolinek a vkročila na italskou zem, do obličeje mě plesknul vítr saharských teplot a tím mé kulturní déjà vu zdaleka neskončilo.

Instinkt a fakt, že jsou teprve dvě hodiny, mi velí: „Sežeň si už proboha nějaký kafe, JE ODPOLEDNE!” Tak tedy, přišel čas vyzkoušet ten malý italský zázrak. Pravá česká (nebo výletní) lenora mi radí postupovat obezřetně a pomalu, jenže než nacházím konec fronty, už mě předbíhají letušky, dámy zralého věku i šedovlasí dědečkové. „Prosím malé kafe,“ zkouším anglicky bystrost číšníka. „Italian coffee?“ ověřuje si. „Yes, Italian,“ odpovídám rozhodně. A ještě sendvič, ten dostávám do ruky jen tak v ubrousku. 0:1 pro vás, pane Itale, zatím to máte na háku víc než já.

Snažím se o vyrovnání skóre, a tak při čekání na presso pozoruji chování domorodců. Starší pán se ležérně opírá o pult a v ruce ledabyle mává účtenkou a deseti centy. Zřejmě kompliment za přípravu kávy. Jsem ale teprve v pozorovací fázi, takže si větrání kapes nechávám radši na později. Pán se na mě usmívá a protřepává dvěma bílými cukříky (jako vystřižené z reklam na cukrovku). Úsměv váhavě opětuji a modlím se, aby kafe dostal jako první. Mé přání je vyslyšeno, pán obrací sáčky do centimetru kávy a dvěma nacvičenými loky zkušeně vyprazdňuje obsah šálku. Mé vlastní presso přede mnou přistává krátce na to, musím se tedy před číšníky blýsknout a dlouho neotálet.

Zkouším tedy ověřenou metodu mého pozorovaného subjektu. Italové mají za ta léta kafí na stojáka asi azbestový jazyk, ta černá věc je docela horká! Nechci vypadat jako zelenáč a na tři loky čistím pidi hrneček. To už se za mnou ale utvořila pěkná fronta, beru sendvič a se sebejistým „Perdone!“ si razím cestu k vlakům. Lístek se mi daří sehnat celkem rychle v samoobslužných automatech, i když za mnou stojící pracovník informací mi ještě vnucuje účtenku. 1:1 jsme si kvit, na mě si tihle jihoevropani nepřijdou.

Z džungle do džungle aneb sama ve městě

Trochu mě děsí už jen po zuby ozbrojení vojáci se samopaly v pohotovosti, mám totiž podezření, že rok jejich narození se blíží spíš k novému miléniu. K vlakům je to sotva minuta, ale o dalších třicet vteřin později zjišťuji, že má můj železný jezevčík jménem Leonardo zpoždění. Vzhledem ke včerejšímu varovaní mé italské kamarádky, že se dnes v Římě koná stávka veřejné dopravy, mě to ani nepřekvapuje.

Frťan italského moku už ale zabírá, sendvič je ten tam, takže mi nezbývá než s klasickým přístupem Pražáka, který už o minutu déle čeká na tramvaj, poklepávat na rukojeť mého kufru. Vlak se už blíží ale zdá se, že mačkaní se a cpaní se dopředu je tu vrcholovým sportem. Ve vlaku zní čeština a jako správně vychovaný krajan, dělám, že nerozumím a napínám uši, co se dá.

Blížíme se na nádraží v centru, pokouším se o ladný výstup z vagónu, ale dobře mířená rána od vedra mě vrací zpět na zem. Nasazuji proto sluneční brýle a alespoň se tvářím, že vím kam jdu. Zbaběle přitom koukám po nápisech “Uscita”, tedy východ, který si jako zázrakem pamatuji z poslední návštěvy před čtyřmi lety.

Uscita mě vyvádí z cestovní džungle do té velkoměstské. Se strýčkem Googlem jsme si padli do oka už před několika lety a i když jsem zastánce papírových map, teď sázím spíš na něj. Slibuje mi krásnou půlhodinovou vycházkovou trasu k domu mé kamarádky, která se ale v této chvíli ještě nachází v Dánsku a přiletí až večer. Čeká mě tedy půlka odpoledne ve městě, které dýchá antikou (a taky kávou, parfémy a zřejmě i přílišným nadšením italských řidičů) na všechny strany. Neznalostí italštiny se nenechávám vyvést z míry a sázím na zbytky kdysi obstojné španělštiny. Ne Říme, tohle odpoledne je moje.

(Ne)bojte, tím můj příběh nekončí, pokud vás aspoň trochu pobavil, pokračování bude následovat v dalších dnech.

Mohlo by tě zajímat: