Kuriózním způsobem strávili prázdniny studenti Jakub Severa a Honza
Michal, kteří za dvanáct dní na šlapacích kárách ujeli na cestě
k Balatonu a zpět 1150 kilometrů.
Jak jste na tento nápad přišli?
Navštívili jsme Majáles v Mladé Boleslavi, kde byla možnost si
šlapací káry vyzkoušet. V mírně podnapilém stavu jsme se tam pro akci
rozhodli, což jsme nakonec i uskutečnili.
Takže nikdy předtím jste na kárách nejeli?
Ne. Na Majálesu jsme na tom seděli poprvé, ale zalíbilo se nám to.
Dobře se na tom šlape a je to atraktivní nejenom pro nás, ale i pro
kolemjdoucí. Většinou se to líbilo chlapům ve středních letech, kteří
mají rádi takovéto hračičky. Proto jsme si řekli, že chceme zkusit něco
netradičního a rozhodli jsme se i pro delší výlet.
Jaký je rozdíl mezi jízdou na kole a na šlapacích
kárách?
Člověk sedí nízko nad silnicí a jízdu vnímá zcela jinak. Cítí se
jako v autě. Co se týká fyzické náročnosti, tak jsou motokáry
namáhavější. Řekl bych, že ujet dva kilometry na kole, je jako jeden
kilometr na kárách. Teďka jsem po delší době seděl na kole. Kolo mi
přišlo jako neuvěřitelný vynález, protože to pro mě jelo hrozně rychle.
Na motokárách se člověk nadře mnohem víc, ale mají svoje osobité kouzlo,
takže je to něco za něco.
Jak jste si motokáry pořídili?
Rozhodli jsme si najít sponzora. Rozeslali jsme pár mailů a nakonec se
nám ozval Rasťa z XL Toys, který půjčuje šlapací káry ve Stromovce
v Praze. Rasťu naše cesta neuvěřitelně nadchla a poskytnul nám kompletní
vybavení i trénink. Dále se nám podařilo získat od Škody Auto Vysoké
školy, kam oba chodíme, nějaký finanční obnos. Ty náklady nebyly tak
vysoké, ale jsme rádi, že jsme je tímto způsobem pokryli.
Proč jste rozhodli ujet tak dlouhou vzdálenost?
Řekli jsme si, že chceme nějakou výzvu, a také to bylo atraktivnější
pro sponzory. Proto jsme se rozhodli pro cestu k Balatonu, jelikož se jednalo
o cestu přes tisíc kilometrů dlouhou, ale zároveň tam není tak velké
převýšení. Ta čtyřkolka není žádné vozítko do Alp a má pouze tři
převody. Pouze na Vysočině jsme jeli po nějaké pahorkatině, jinak
v Maďarsku i na Slovensku byla všude placka.
Bylo hodně složité jezdit do kopců?
Dá se to. Ale některé kopce, které byly hodně strmé, jsme raději
vytáhli, protože jsme měli i některé zdravotní problémy. Přestože jsme
mladí, tak se nám začaly ozývat vazy a kolena.
Jaký jsou vaše největší zážitky z cesty?
Těch bylo více. Několikrát jsme se bavili s policií, ale většinou
v dobrém. Například se nám stalo na Slovensku, že na nás začali hulákat
přes megafon z auta. Jednalo se ale jenom o legraci, a tak zase odjeli.
Potkali jsme také Jaro Slávika, který byl rovněž zvědavý, co to
provádíme. Jednou v noci jsme museli přespat na opuštěném hraničním
přechodu. Tam to bylo poměrně strašidelné, protože jsme tam slyšeli
různé podivné zvuky. Káry přitahovaly pozitivní atmosféru. Lidé na nás
troubili, mávali a usmívali se. Všichni se nás ptali, kam jedeme, fotili
nás a zdravili, což bylo milé. Mezi nimi byla například i paní, která se
s námi vyfotila v Jihlavě poté, co uběhla půlmaraton. Dokonce nás
někteří i poznali z naší facebookové stránky. Tu zviditelnila skupina,
která podnikla cestu trabantem napříč Afrikou, na svých stránkách.
Kde jste spali?
Řekli jsme si, že když někde bude kemp, tak si ho zaplatíme, ale nedalo
se to přesně naplánovat. Spali jsme například u nějakého opuštěného
objektu za plotem, dále u altánku u dětského hřiště nebo v lese, kde
kolem nás běhali divočáci. Tam jsme i rozdělali oheň, aby si nedovolili
přijít blíž. Jednou jsme nocovali u mě na chatě a také u Honzových
prarodičů v Třebíči, což bylo fajn, protože jsme se tam po devíti dnech
poprvé vysprchovali. Kemp jsme si platili pouze jednou. Také proto nás cesta
vyšla tak levně.
Nebáli jste se, že vám někdo káry ukradne, když jste
nocovali venku?
To byla velká obava. Káry jsme ale vždycky zamykali a měli jsme je vedle
sebe, takže by si to nikdo nedovolil. Kdyby je někdo ukradl, tak by se na to
pravděpodobně rychle přišlo.
Jaké jste měli na cestě počasí?
Na cestě tam jsme měli na počasí poměrně štěstí. Nejhorší to ale
bylo, když jsme dosáhli Balatonu a začali se vracet. To začalo ohromně
pršet. Měli jsme sice pláštěnky, ale jeli jsme po hlavní silnici, a když
projel kamion, tak se zvedla stěna vody, a jak jsme seděli nízko, tak nám
voda vystříkla až do obličeje.
Jak vás tedy cesta nakonec vyšla finančně?
Já jsem předem nakupoval ještě nějaké vybavení, ale prakticky jsme
platili jenom pojištění, internetové spojení a jídlo. Takže ty náklady
byly téměř nulové.
Kolik káry normálně stojí?
My jsme jeli s motokárami se třemi převody, což je nejvíc, co se dá
běžně sehnat. Tyto káry stojí kole pětadvaceti až třiceti tisíc.
ČTĚTE TAKÉ:
