iList.cz » Budoucnost svobody vidí Zakaria v omezení demokracie

Budoucnost svobody vidí Zakaria v omezení demokracie

30. 12. 2013 | David Mynář |

V celé publikaci indický novinář a spisovatel Fareed Zakaria rozvíjí a
zdůvodňuje základní tezi – demokracie neznamená automaticky svobodu,
někdy jsou dokonce v rozporu. Připomíná africké země, kde se konají
volby, vítěz bere vše a do příštích voleb vládne bez výrazných
omezení. S úsměvem jsem si při čtení vzpomněl na výkřiky z diskusí
po prezidentské (a vlastně jakékoli jiné) volbě – „komu se nelíbí
výsledek, ten nerespektuje demokracii.“

Nešetří také svou rodnou Indii, kde se podle něj vše začalo rozpadat
po odchodu čestného Nehrúa a s příchodem jeho zkorumpovatelných
nástupců. Jako protiklad staví autor jihovýchodní Asii, kde donedávna
vládly modernizační diktatury, které postupně zavedly kapitalismus,
posléze zárodky právního státu a nakonec byla (ať už jejich vládcové
chtěli nebo ne) prosazena fungující demokracie. Opačně to podle jeho
názoru nejde.

Když občanská společnost znamená nesvobodu

Kniha vyšla poprvé v roce 2004 a v dovětku je aktualizovaná bohužel
jen o události následujícího roku, dění v Egyptě po arabském jaru
tomuto názoru však dává za pravdu. Arabským světem se autor zabývá
v souvislosti s 11. zářím a množstvím neliberálních režimů, které
v oblasti vládnou. Obraz není příliš radostný. Současní arabští
diktátoři jsou sice autoritativní, často jsou však o trochu
svobodomyslnější než lidé, kterým vládnou. Opatrné posilování práv
žen v Saúdské Arábii se pravidelně setkává s nesouhlasem ulice. Proto
bychom si od demokratizace arabských zemí neměli slibovat příliš. Zakaria
také tvrdí, že v arabském světě nemůže být občanská společnost
zárukou svobody, protože ji často tvoří z podstaty neliberální
organizace a náboženští fundamentalisté, kteří si získávají veřejnost
poskytováním sociálních služeb, když na ně slabý stát rezignuje.

USA na demokratizaci doplatily

V poslední části, která je věnována Spojeným státům, přináší
Zakaria pro čtenáře nejzajímavější myšlenky. Ukazuje totiž problémy,
kterým může země čelit, pokud se s nejlepšími úmysly její
představitelé rozhodnou vládnutí více zprůhlednit a otevřít občanům,
tedy zdemokratizovat. Od sedmdesátých let podle něj přinesla tato snaha jen
trvalý úpadek autority Washingtonu, jak dokazují průzkumy. Otevřená
jednání výborů kongresu veřejnost nezaujala, zatímco byla požehnáním
pro lobbisty. Politici už se nemůžou tlaku nátlakových skupin efektivně
bránit, protože každý jejich krok lobbisté vidí v přímém přenosu.

Přímá demokracie nic neřeší

Autor kritizuje také primárky, které nejsou kvůli trvale malé účasti
voličů reprezentativní a nahrávají radikálům s pevným jádrem
podporovatelů. Nejdále v experimentování s přímou demokracií podle něj
zašla Kalifornie, která je dnes na pokraji zhroucení, měla by proto být
zmiňována vedle fungujícího Švýcarska. Jako částečné řešení
navrhuje Zakaria mírné omezení demokracie. Rozpočet a některé zákony by
neměla podle něj připravovat vláda, ale co možná nejvíce nezávislá
odborná instituce, jejíž funkční období by bylo jiné než volební.
Kongres by potom o návrhu hlasoval, ale mohl by ho jen přijmout či
odmítnout, bez jakéhokoli přílepkování. Způsob výběru této komise
však nenavrhuje.

Ne s každým autorovým tvrzením bude čtenář souhlasit, libertariány
pravděpodobně popudí jeho chvála Fedu, progresivisty zase poněkud
přehnané vychvalování amerických elit devatenáctého století.
V knihovně nebo alespoň seznamu četby by však rozhodně žádnému
budoucímu inženýrovi či inženýrce chybět neměla.

Budoucnost svobody je…