Boháč z Voxpotu: Rakety kolem mě bouchají často – 1. část

15. 8. 2023 | | Tuesday Talks Vojtěch Boháč

Novinář Vojtěch Boháč spoluzaložil a vede reportážní médium Voxpot, nejvíc pozornosti ale získal reportováním o konfliktu na Ukrajině a knihou Všechny cesty vedou k válce, kterou o situaci v zemi loni napsal. „První dny války byli všichni vystrašení, a když jsme přišli s foťákem, tak na nás řvali, že jsme diverzanti a že to tam fotíme, aby tam Rusové mohli navádět rakety,“ vzpomíná v rozhovoru pro iList, jehož první část vám teď přinášíme v rámci Tuesday Talks.

Jakou část z roku jste loni strávil na Ukrajině a jakou v Česku?

Já jsem tam byl za loňský rok vlastně poměrně málo. Nejdřív měsíc, dva týdny před začátkem a dva týdny po začátku války, to byl první výjezd, a druhý měsíc v dubnu. Pak už jsem se tam vrátil až zase letos v lednu. Takže dohromady dva měsíce.

Člověk měl z vašeho Twitteru pocit, že jste tam v podstatě pořád…

Já jsem byl hodně ve spojení s kamarády, co tam byli. A bylo to hodně dané tím, že jsem tam byl hned ty první dva týdny, potom už tam najelo hodně novinářů z Česka, takže to bylo docela pokryté. Taky jsem si říkal, že by bylo dobré napsat knížku, takže jsem na začátku července sedl a tři měsíce jsem intenzivně psal. Na konci září jsem ji dodělal a pak jsem si potřeboval trošku odpočinout, takže do konce roku už jsem se tam neobjevil.

Byl jste od začátku války i v Rusku?

Nebyl, já mám do Ruska zákaz vstupu. Od roku 2020, kdy jsem se dozvěděl, že mě tam nechtějí, protože jsem si přišel na ambasádu vyřídit víza, která jsem vždycky dostával, a řekli mi, že nejsem vítaný. Chci zase požádat, ale mám z toho trochu obavu, protože jsem tam měl nějaké problémy s FSB (Federální služba bezpečnosti, ruská bezpečnostní služba, pozn. red.), když jsem studoval na Krymu. Ale asi to zase zkusím.

Jak to řešíte s cestovním pojištěním? 

Když jedu na Ukrajinu, tak s Battleface, to je takové dobré pojištění pro lidi, co jezdí do válek, a není ani tak drahé. Takže když jedu do válek, konfliktů, Afghánistánu, na Ukrajinu, na severní Kavkaz, dělám si tohle,  protože tam by klasické neplatilo. A když jedu do klidných zemí, tak si udělám nějaké klasické pojištění.

Co dalšího člověk potřebuje, když jede do válečné zóny?

Je dobré mít akreditaci, akorát třeba naposledy, když jsem byl na Ukrajině na frontě, tak jsem ji neměl, protože mi ji vyřizovali měsíc. Pak mi zavolali z ukrajinské rozvědky, že by se se mnou potřebovali kvůli tomu setkat, tak jsem říkal, že si nemyslím, že se musíme setkávat kvůli akreditaci. Nakonec mi ji asi po měsíci dali, ale ten měsíc už byl po tom, co jsem tam byl, takže jsem tam celou dobu pracoval bez akreditace a měl jsem k tomu takový postoj, že novinář by měl novinařit, ať od vlády akreditaci dostane, nebo ne. To by pro ně bylo příliš jednoduché, akreditace nevydávat a myslet si, že někoho umlčí. Ale je fajn ji mít.

Buď z Česka, nebo spíš až v Kyjevě, si sháním helmu a vestu. Ze začátku války jsme s sebou vozili satelitní telefon, protože nebylo jasné, kde se člověk objeví a dost se odbouchával signál, ale ten už teď neřeším. A pak peníze, platební kartu, pas, takové ty klasické věci na dovolenou.

Je důležité si dopředu domluvit kontakty nebo si zajistit, že tam člověk bude mít co na práci, protože zrovna Ukrajina mi v tomhle přijde poměrně komplikovaná. Když člověk přijde a spoléhá na to, že se tam něco nadomlouvá, funguje to dost blbě. Je to trošku nepředvídatelné prostředí a je dobré vědět, kam člověk jede a co tam bude dělat.

Je to jinde předvídatelnější?

Na západě. Když jsem před lety novinařil v Německu, tak mě tam po Rusku hodně překvapilo, jak moc funguje, že člověk napíše mluvčímu nějakého úřadu, mluvčí v předvídatelném čase zařídí schůzku a tak. A v Německu byl ten proces rychlý. V Británii mi přišlo úplně nereálné se někam dostat, tam je to předvídatelné v tom, že člověk ví, že nesežene skoro nic. Česko je taky snadné, protože člověk zná jazyk a má tady kontakty.

Dá se tahle práce dělat na Ukrajině nebo v Rusku bez znalosti ruštiny?

Všude se dá dělat bez znalosti jazyka, ale vždycky to podle mě bude horší novinařina, řekl bych skoro až špatná. Myslím si, že když někam jedu, a já jsem novinařil ze zemí, kde neumím jazyk, z Afghánistánu, z Turecka a tak, člověk si uvědomuje limity, které má. To, že někdo umí anglicky, znamená, že patří do nějaké skupiny, a platí to i v Česku. Ti, co umí a neumí anglicky jsou často i politicky jinde a řeknou hrozně očekávatelné věci. Jsou to často lidi, kteří vidí svět podobně jako my, jsou ze stejné socioekonomické nebo vzdělanostní skupiny, a kdybych bral tu zemi podle toho, co mi říkají, tak se budeme divit, jak je možné, že volby v Rusku nevyhraje jenom Jabloko a všude nevládne dobro.

Ale ono to tak úplně nefunguje a je vidět, jestli novinář umí jazyk země, kde pracuje. Chápe mnohem líp kontexty, dokáže se bavit s místními, nemusí to složitě zařizovat přes někoho, dokáže se dostat do situací. Zvlášť, když umí hodně dobře jazyk, může házet vtípky, získat si rychle důvěru, a pak ho lidi neberou jako cizího, baví se s ním mnohem otevřeněji, pochopí, když někdo něco myslí ironicky. To jsou obrovské rozdíly.

Tlumočníka s sebou neberete?

Na nějakých místech jsme ho měli, třeba když jsme dělali Bosnu a Srbsko. Tam jsem měl i fixera, protože to všechno dost urychlovalo. V Afghánistánu jsme měli fixera a překladatele, ale člověk se cítí svázaný, je to jako dělat tu práci s koulí na noze. Zaprvé je hrozně nápadný, zadruhé se lidi kontrolují, když nemluví přímo s vámi. Mluví jinak, když tam jsem se zprostředkovatelem, protože neví, ke komu vlastně mluví, a já tomuhle stylu novinařiny nedůvěřuju. Takže překladatele občas mám, když je to nezbytné, ale mnohem radši jezdím do východní nebo střední Evropy, kde se domluvím.

Mozek se vás snaží přelstít

Jak se mění otevřenost lidí?  Třeba, když se vrátíme na tu Ukrajinu, jestli to za ty roky můžete porovnat.

Chtějí se bavit hodně. První dny války to bylo horší, protože všichni byli vystrašení, a když jsme přišli s foťákem, tak na nás řvali, že jsme diverzanti a že to tam fotíme, aby tam Rusové mohli navádět rakety. Lidi byli vystresovaní. Když má člověk trochu zkušenosti ve válce a najednou je mezi lidmi, ke kterým přišla poprvé, tak už ví, že se to za chvilku zklidní, že lidi přestanou hysterčit. Teď se běhá z krytu do krytu, každý, kdo má foťák je diverzant… Lidi jsou hrozně přehypení a vůbec nemají odhad toho, co je reálně nebezpečné, a co není. Já jsem jim nechtěl „mansplainovat válku“ nebo něco takového, ale byli jsme třeba druhý den války v hotelu v restauraci a najednou přiběhla obsluha, s tím že máme jít všichni rychle do krytu. Já říkám, že nepůjdu, že zůstanu. Člověk ví, už třeba z Doněcka, že šance, že vás bomba zasáhne v třímilionovém městě, je nulová. Stejně tak z nás byli lidi v ulicích vystrašení a já jim nechci říkat, že tam žádní diverzanti nejsou, že je to takhle vždycky na začátku konfliktu, tahle hysterie, protože se všichni bojí, komu můžou věřit a komu ne. Člověk se tomu prostředí musí trochu přizpůsobit.

To byl jediný blbý aspekt. Ale vysvětlil jsem jim, že nejsme diverzanti, jsme novináři z Česka a Česko slíbilo Ukrajině vojenskou pomoc, bere uprchlíky z Ukrajiny. Zároveň ale Češi potřebují vědět, co se tam děje, takže my jen děláme svoji práci, tak nás ji nechte dělat. A pak se nám často omlouvali, i v těch prvních dnech, že se teď bojí, ale půjdou se s námi bavit.

Na Ukrajině byla ochota bavit se vždycky poměrně velká, každý má někoho, kdo pracoval nebo studoval v Česku, a to provázání je obrovské. Teď je problém, že se vláda snaží z bojových zón nepouštět moc informací. Sami vojáci se chtějí bavit o tom, co se děje, protože mají třeba pocit, že je špatné velení, že je tam nějaká nespravedlnost nebo že dlouho nedostali zaplaceno, a samozřejmě to chtějí ventilovat a nějak to vládě vzkázat. Ale vláda se snaží to moc nepouštět ven, kontrolovat, kdo z novinářů tam bude, a jestli mu obnoví akreditaci, kdyby psal něco, co úplně nechtějí komunikovat.

Bavíme se o ukrajinské vládě.

Ano, já jsem se na ruskou stranu od začátku války skoro dostal jenom jednou a málem nás u toho zastřelili, takže už jsem se o to pak nepokoušel.

Kolikrát vás takhle někde málem zastřelili?

Takhle ostře to bylo jenom jednou, že to bylo opravdu blízko. Ale rakety kolem nás bouchají často. Poprvé se mi to stalo v roce 2014, když válka začala a byli jsme s kamarádkou na Donbase. Bombardovali nás, byli jsme v zákopech a padalo to kolem nás. Ale já nevím, co vlastně znamená, že vás málem zastřelí, a co je ještě bezpečné. Když to vybuchne sto metrů od vás, to asi není skoro, je to pořád docela velká plocha. Takže dvakrát to bylo fakt blízko a jinak to vidíte, ale už se toho ani nebojíte. Sem tam to bouchne, ale říkáte si, je to tři sta metrů od vás, to je v pohodě, protože šance, že to padne na vás, je malá.

Kolik konfliktů vám trvalo si tenhle způsob uvažování zvnitřnit?

Ze začátku jsem byl mnohem víc v pohodě, teď se občas bojím. Přijde mi, že je to o únavě, že když jsem odpočatý, tolik se nebojím a jsem racionální. Dokážu si říct, jaká je statistická šance, že na mě spadne granát, spočítám si to podle toho, čím bombardují, na jakou plochu, jak je to přesné, že je občas nebezpečnější přecházet přes přechod. Zato když jsem unavený, jsem hodně emocionální.

Je zajímavé, že když člověk jede do nebezpečné zóny, třeba když jsme jeli naposledy do Bachmutu, tak mozek asi ví, že jede do nebezpečí a nechce to dělat. Člověk má nějaký pud sebezáchovy a zapne se nějaký mechanismus, který řekne „ne, tam ho nepouštěj“. Najednou se dostavují takové stavy, že se mě mozek snaží nějak přelstít, abych tam nejezdil. Tvrdí, že mám nějakou intuici, že se stane něco špatného. Pak si říkám, opravdu se něco stane, nebo se mě mozek prostě jen snaží odradit od toho, abych jezdil do nebezpečné zóny? A snažím se proti tomu nějak bojovat, ty emoce si nepřipouštět.

Třeba teď, když jsme byli u Bachmutu a hodně se kolem nás střílelo a bombardovalo, tak jsem se snažil si cíleně říkat „teď na mě určitě něco spadne, teď na mě určitě něco spadne“. Vlastně mozek oblbovat tím, že nespadlo, a ve výsledku si říct, že ta intuice stejně nefunguje, tak ji nech být. Když to spadne, tak to spadne a budu třeba mrtvý, ale nic na tom nezměním, takže je lepší na to nemyslet. Čím je člověk unavenější, tím je to horší, poddává se pak emocím a má takové nostalgie. Třeba jsme tam byli někde v zákopu a já jsem si říkal, jak už neuvidím nikoho,  koho mám rád. A to mě fakt nebaví. Pak je otravné tam jezdit.

Andreas Papadopulos v podcastu Vinohradská 12 říkal, že zahraniční zpravodajové České televize se střídají zhruba po třech týdnech, protože pak už jsou na tu práci moc unavení, a že nikdo tuhle práci nemůže naplno dělat moc dlouho. Jak dlouho to zvládáte vy? 

Tam je totální blázen Martin Dorazín, který to na Rozhlase dělá neustále, to vůbec nechápu. I když on zase není úplně na frontě. Kdybych dělal jenom reportáž, tak si myslím, že bych dal třeba měsíc, občas i víc, ale to záleží. Je fakt, že ty dva týdny na začátku války byly hodně ostré, ale tam taky byly hrozné příběhy. Byli jsme dost často vystaveni hodně stresovým situacím a fronta se hrozně rychle hýbala, takže člověk musel být maximálně ostražitý a snažit se situaci vyhodnocovat dost rychle. Teď už to není tak těžké, protože fronta prakticky stojí a člověk ví, kde je v nebezpečí a kde ne, a ví, že se to za den zásadně neposune. A když se to bude posouvat, bude to vědět a může se stáhnout.

U mě je nešťastné, že do toho ještě vedu médium a pořád řeším organizační věci, i když jsem na reportáži, a unavuje mě spíš ta organizační práce. Kdybych byl odpočatý, měl na všechno v médiu najaté manažery a vyloženě bych odjel, ideálně bych ještě měl někoho, kdo mi bude zařizovat  schůzky, autobusy, půjčení auta a nebudu do toho řešit fundraising a tak, myslím, že bych vydržel déle. Ale teď třeba dva tři týdny už jsou trochu únavné.

Místo stálého zpravodaje by vás nelákalo? 

Tam za sebou máte instituci. Ale nelákalo, protože já mám rád Česko, rád se sem vracím a nejsem úplně typ člověka, co by dokázal někam odjet na čtyři roky. Mám za sebou nějaké Erasmy, dvakrát po roce studium v zahraničí a pak ještě půl roku práce, takže do roku to ještě jde, ale obecně bych se nechtěl úplně vykořenit z Česka.

Mě to tady baví, mám tady hodně kamarádů a spíš mě baví tohle pendlování měsíc tam, pak dva měsíce tady. Ani diplomacie, ani mise v novinařině nejsou práce pro mě, byť jsou mi obě dvě hodně blízké obsahem a trochu ty lidi obdivuju. Mně to přijde hrozně samotářské, člověk je vlastně v cizím prostředí.

Čeština dodává pocit bezpečí

Když jste zmínil diplomacii, berete ji jako nějakou součást vaší práce?

Ne, spíš mě baví mezinárodní vztahy. Teď jsem byl zrovna na schůzce na ministerstvu zahraničí a řešili jsme tam přesně tohle, že je zajímavé pracovat třeba na ministerstvu zahraničí, protože má člověk vhled do mnohem více věcí, ale nemůže o nich mluvit. Když je novinář, tak třeba nemá tak hluboký vhled do věcí, ale zase o tom může mluvit. Takže bych řekl, že v něčem jsou si ty práce, zvlášť, když se člověk zabývá tématy, kterými se zabývám já, podobné. A já jsem v docela úzkém kontaktu s hodně diplomaty nebo lidmi z ministerstva zahraničí, občas je zajímá, co jsem zjistil na cestách od mých kontaktů, a mě zajímá, jak to funguje u nich, co se bude v nějaké sféře dít nebo kam směřuje Česko. Jednu dobu jsem přemýšlel, že bych šel touhle cestou, ale já jsem na to asi moc ukecaný. Tam člověk musí mluvit jenom to, co má, ne to, co chce.

Takže diplomati s novináři spíš spolupracují, než že by je brali za „blázny, které musí tahat z problémů“?

Jak kdo, ale obecně mám dobrou zkušenost. Třeba když jsme byli v Afghánistánu, tak jsme si tam hned na začátku dali schůzku na ambasádě a byl tam moc milý velvyslanec, který nás přijal, pomohl nám a vysvětlil, jak kontext země vnímá on. Když jsme byli v Libanonu, taky nás tam velvyslankyně přijala, popovídala si s námi, propojila nás s lidmi, kteří by pro nás mohli být zajímaví. Občas nás brali jako blázny, ale spíš to bylo ve smyslu „haha, to jsou blázni, tak jim pomůžeme“.  Je to hezké.

A občas je naopak diplomacie provázaná s novinařinou tím, že ambasády chtějí komunikovat témata, která dělají. V Česku se svět až tak moc neřeší, když zrovna není válka na Ukrajině, útok na Kapitol nebo něco takového. Ale hodně diplomatických misí má nějakou agendu a je jim trošku líto, že se nereflektuje. Třeba udělají něco, co je podle nich zajímavé, a v Česku se to nikdo nedozví. Takže jsou rádi, když si můžou popovídat s novinářem. Můžou nám říct svoje smutky ohledně toho, co by se podle nich mělo víc řešit, že mají důležitá témata, která žádné novináře nezajímají a tak. Takže občas oni pomůžou nám, občas my pokryjeme něco, co považují za důležité oni.

Jaké nejzajímavější téma vám to přineslo?

Vlastně možná žádné. Nečinnost české diplomacie mi jednou přinesla to, že jsem strávil noc v Libanonu ve vězení, protože mě odtamtud nedokázali vyštípat. Teda protože spali a byl vypnutý nouzový telefon.

Co jste provedl? 

Chtěli jsme s Anetou (Václavíková, pozn. red.), se kterou jsme zakládali Voxpot, odjet na lodi z Libanonu. Já jsem si vzal foťák, ale zapomněl jsem si do něho vzít baterku a SD kartu, a když mě v přístavu zastavili, tak si mysleli, že jsem izraelský špion. Říkali, že jsem určitě z Mosadu, tak mě prostě sebrali a strávil jsem noc v base. Z toho jsem napsal docela pěknou reportáž, takže to bylo fajn, i když tam role diplomacie není úplně nejlepší.

Ale určitě nám pomohli v Afghánistánu, asi ne úplně s kontakty, ale v pocitu bezpečí, že jsme se s nimi setkali, spojili nás s lidmi, kteří tam analyzovali bezpečnostní situaci a řekli nám, kam bychom neměli chodit. Já jsem to docela ocenil, protože i když jsme byli v kontaktu s hodně novináři a s místními, tak přece jenom v otázkách bezpečí, třeba jestli nás někde někdo přepadne a unese nebo tak… Když člověk slyší češtinu, víc lidem věří, že to analyzují dobře. Oni jsou na místě už třeba dva, tři roky a můžou říct „hele, tam nejezdi, tam se teď něco bude dít. Nemůžeme ti říct co, ale není to úplně bezpečné“. To byl dobrý pocit.

Pak jsem se účastnil pár let FELFu, Future European Leaders Forum, na ministerstvu zahraničí a z toho mám plno kontaktů po celém světě, se kterými se setkávám, když dělám reportáž třeba ve Francii, na Ukrajině nebo v dalších zemích a oni mi pak třeba dohodí nějaké svoje kontakty. Takže je to do velké míry dobré kvůli kontaktům.

 

Foto: novinky.cz

Mohlo by tě zajímat: