Boháč z Voxpotu: Dobrý novinář má myslet na čtenáře – 2. část

22. 8. 2023 | | Tuesday Talks Vojtěch Boháč

Novinář Vojtěch Boháč spoluzaložil a vede reportážní médium Voxpot, nejvíc pozornosti ale získal reportováním o konfliktu na Ukrajině a knihou Všechny cesty vedou k válce, kterou o situaci v zemi loni napsal. V druhé části rozhoru pro iList mluví o tom, jak by měla média vycházet vstříc svým čtenářům, kolik stojí udržet v chodu redakci jako je Voxpot nebo o tom, jak se média musí učit pracovat se sociálními sítěmi.

Původně jsem se vás chtěla zeptat, jak čekáte, že se bude situace na Ukrajině dál vyvíjet, ale pak jsem si říkala, jestli bychom se na to vůbec měli novinářů ptát. Takže moje otázka nakonec je, jestli by se podle vás měli novináři k takovýmto věcem vyjadřovat.

Novinář je člověk, který něco sleduje intenzivněji než ostatní, a pak o tom píše. Je to člověk, který by měl mít nějaký vhled, má svoje kontakty, má svoji analýzu, má svoje zkušenosti z toho místa, takže teoreticky by měl dát lepší odpověď než běžný člověk na ulici, když se tím tématem zabývá. A možná horší než tajné služby, ale ani to není nutné, záleží, jak je to kvalitní novinář. Takže já bych se jich klidně ptal, když v ně mám důvěru. Neptal bych se novinářů, kteří dané téma nedělají, jenom z titulu toho, že jsou novináři. To se mi občas taky děje, že mi jedna nejmenovaná česká televize od té doby, co jsem byl kolem Ukrajiny víc vidět, volá, jestli bych nemohl okomentovat třeba situaci v Česku nebo soud kolem Čapího hnízda. Tak se jich vždycky ptám proč a říkali, že mě mají napsaného v kolonce, že můžu komentovat všechno. To si nemyslím, že je úplně správně.

Ale jinak je asi v pohodě se o tom bavit s novináři. Nevěřit tomu stoprocentně a dlouhodobě sledovat, jestli se to, co ten novinář říká, naplňuje, nebo ne. Nejde jenom po tom, jestli dokáže dát křiklavý titulek, jestli už rok každý den nepíše, že válka na Ukrajině za týden skončí ukrajinským vítězstvím, a ono pořád nic. Tam bych si asi řekl, jestli je jeho analýza nejlepší.

Oslovujete takhle ve Voxpotu zahraniční kolegy namísto odborníků?

Jo, stoprocentně. Ale zase, vždycky je to založené na tom, jakou mají expertízu. Mám třeba kamaráda, se kterým často pracuji na Ukrajině, a každou chvilku mu volám, jaká tam je situace, jak se to vyvíjí. A když mi přijde, že říká něco zajímavého, tak si řeknu, že tohle bychom možná mohli zpracovat jako rozhovor s ním, protože je na frontě, a já tam nejsem pořád, tak může v něčem pomoct.

Kamarád z Kyjeva teď dělá velký materiál o soudech nad kolaboranty, což je kontroverzní téma, protože jsou to často exemplární soudy, kde se soudí lidi dost přísně oproti tomu, jaké mají provinění, aby nikdo jiný nekolaboroval a viděli, že kolaboranti budou souzeni. On na tom dělá už dva měsíce a moc se těším, až s ním o tom udělám rozhovor, protože mě to samotného zajímá a je to podle mě teď nejlepší člověk, s kým na toto téma dělat rozhovor.

Co podle vás dělá dobrého novináře?

Zvědavost. A taková frackovitost, chuť do všeho vrtat. Když někdo něco řekne, tak si říct „aha, to je hezké, ale pojďme na tom najít něco problematického a trochu do toho vrtat“. Taky chuť vysvětlovat, takové trochu antielitářství. Co nemám rád, jsou novináři, co si ujíždí na tom, jak chytře píšou. Naštěstí už ten trend trochu doznívá, i když je to asi pořád přítomné.

Já mám rád novináře, kteří umí psát tak, že je pochopí opravdu všichni i bez předchozí znalosti, byť Voxpot asi často píše trochu náročně. Ale přestože zpracováváme náročná témata, často ze zemí, o kterých člověk slyší poprvé, snažíme se je popsat tak, aby to člověk mohl číst jako příběh, který se i jeho nějak dotýká. Aby to bylo čtivé, i když se vrátíte po osmi hodinách psychicky náročné práce. Ne, že by se to zdaleka vždy dařilo, hodně článků u nás je náročných. Ale myslím, že dobrý novinář by měl hodně myslet na čtenáře, aby to pochopili, a ať je to opravdu pro ně. Taky empatie je dobrá a zvědavost a trošku drzost.

Máte od čtenářů zpětnou vazbu na to, jestli se vám daří tuhle přístupnost splňovat?

U věcí, které píšu já, mi přijde, že většinou ano. U Voxpotu obecně mi občas lidi říkají, že některé texty jsou náročné na pochopení, ale to je tím, že jsme jedno z mála médií, které soustavně pokrývá Afriku, Střední Asii,  Indii nebo regiony, které v českých médiích prakticky nejsou.

Třeba Střední Asie se může běžně v českých médiích objevit tak jednou za několik měsíců, u nás vyjde několik věcí za měsíc. A jasně, že je to region, kde lidi často ani nedokážou vyslovit jména lidí, kteří tam vládnou, takže je těžké to vykomunikovat. Pracujeme s tím, že máme čtenáře, kteří o tom třeba dopředu nemají žádnou znalost, pak je těžké se pokusit jim něco sdělit a nejdřív je potřeba je provést základními informacemi, ať z toho aspoň něco mají. Myslím, že ne vždycky se nám to daří, ale nevím.

V novinařině objektivita neexistuje

Měli jste to takhle s Voxpotem vždycky, že jste chtěli vysvětlovat?

První byly videoreportáže na složitá témata, kde jsme chtěli dělat něco, jako dělali VICE News. Reportáže, které jdou do hloubky a snaží se dostat k různým misfits po celém světě. Bylo to hodně hnané tím, že se chceme bavit s důležitými lidmi, že sem chceme dostat málo pokrývaná témata. Jedna věc byla, že chceme být hodně ambiciózní v tom, kam až se dostaneme, a druhá, že jsme chtěli, ať je to vizuálně silné, příběhové a ať se na to dobře kouká. Ať je to lepší než Reportéři ČT. Nic proti nim, ale vizuálně je to průšvih. My jsme chtěli, ať to má víc filmovou výpravu a hodně jsme dali i na formu. Já od začátku toho, co píšu, hodně dám na formu, ať je to čtivé, i když je to složité téma.

Mám rád časopisy jako Atlantic a New Yorker, kde je velké zaměření na to, ať je to takový pololiterární příběh. Snažím se to tímhle stylem dělat, ať lidi dostanu do té situace, že se na to dokážou nacítit, ať to není něco chladného, co přečtou a mají informaci, ale ať mají i zážitek.

Změnilo se za tu dobu to, jak se v Česku točí reportáže?

Já mám pocit, že česká novinařina jde postupně nahoru. I když si lidi často stěžují, že ne. Ale mně přijde, že současní mladí novináři a novinářky jsou talentovaní. Myslím, že v Česku pořád dost chybí výchova v redakcích, zpětná vazba k tomu, aby to nebyly jenom zajímavé informace, ale ať je to dobře napsané.

Mám málo lidí z české mediální scény, které by mě bavilo číst, že by mě bavila jejich forma a naladil bych se na to. Ale už mi přijde, že třeba i ty zpětnovazební sedánky, co máme, vedou k tomu, že mě začalo hodně bavit číst nějaké moje kolegy a že to začíná být příběhové. Ale jinak, i co vím z jiných redakcí, tak na to není editorský důraz. Přijde mi, že Češi úplně kašlou na to, aby novinařina byla vstřebatelná pro čtenáře, pro které má být.

Řešil jsem to i s Mariuszem Szczygiełem, polským reportérem z Gazety Wyborczi, který dělal v Česku. Ptal se ho na ten rozdíl a on říkal, že Češi jsou ve formě hrozně chladní a takoví přizdisráči. Že se bojí dělat obrazy, aby je někdo nenařkl z toho, že jsou subjektivní. A neumí dělat obrazotvornost, která běžného člověka víc vtáhne. Myslím, že se toho trochu bojí, hlavně reportážní subjektivity. S Voxpotem od začátku razíme to, že objektivita neexistuje. Že novinář je člověk, který nějak filtruje realitu. A hrát si na objektivního boha, který tady sestoupil shora, aby nám dal informaci, je lhaní čtenářům. Takže si možná i kvůli tomu dovolím trošku víc jít do výrazových prostředků. A naopak ze své pozice tlačím na to, ať to lidi dělají, ať pracují s emocemi.

Mám zásadu, snažím se dělat takovou trojčlenku. Zásadní informace, obraz a něco, co je buď fun fact, citace nebo něco takového. Když čtenář dostane informaci, tak ať pak dostane obraz, protože informace se v mozku vážou na obrazy. Jestli si chci něco zapamatovat, tak je dobré dát člověku možnost si něco představit, třeba akcentovanou barvu, vůni nebo pocit. Pak se mu to spojí, dočte článek a bez velké námahy mu v hlavě zůstane většina informací. A to mi přijde, že je takový krok lidem naproti. Když už si dají námahu s tím, že si náš článek přečtou, tak my si dáme námahu s tím, ať z toho něco mají. V ostatních médiích mi přijde, že se nad tím zase tak nepřemýšlí. Ale doufám, že bude. A myslím, že už jsou tomu mladší novináři otevřenější než dřív.

Jakou máte na tuhle subjektivitu zpětnou vazbu od čtenářů? Protože mám pocit, že hlavně v českých médiích je objektivita na prvním místě a chraň bůh, aby někdo trochu projevil názor.

Já se skoro bojím  mluvit o tom, že se snažíme být subjektivní. Spíš říkám, že podle mě v novinařině objektivita neexistuje, protože všechno je filtrované zkušeností toho člověka. Ať už je to agenda, kterou si vybírá, informace, které si vybírá, nebo experti a expertky, které si vybírá. My tady od devadesátek říkáme, že jsme hrozně objektivní média, ale k ekonomice se ve velkých médiích vyjadřují zásadně bankéři nebo  finanční analytici bank. Ale vyjádří se tři, takže to je asi objektivní. A už se nemyslí na to, že to je specifický typ člověka se specifickou životní zkušeností.

Jakou na to máme zpětnou vazbu? Docela dobrou. Od začátku jsme si dali těžký úkol, kterým je věnovat se zahraničí v zemi, která je takový Hobitín za horami a aby vyhlídla ven, tak tam musí mít buď možnost jít do hor, anebo přeplavat z Makarské na Pag.

Bereme svět hrozně turisticky, ne politicky. A vlastně se politiky bojíme. Já jsem žil a pracoval nějakou dobu v médiích v Polsku, a když člověk srovná tyhle země, to české „stejně nás svět zase podělá a co bychom se snažili něco ovlivnit, stejně vždycky rozhodnou druzí o nás“ a naopak polské velikášství ve smyslu „budeme významná země ve východní Evropě, významný hráč v Evropské unii“, tak si člověk řekne, že je to zajímavé. My jsme extrémně nesebevědomí, oni jsou zase extrémně  sebevědomí. Náš cíl je pomoct narovnat tohle trošku pokřivené vidění „Česko versus svět“. Ale je to těžké v tom, že člověk mění něco, co je zažité, ve prospěch něčeho, co si myslí, že by bylo správné.

Na Voxpotu jsme spustili od května klub, ve kterém chceme po lidech peníze za to, že budou mít přístup ke všem materiálům. Podle toho, kolik lidí je ochotných platit danou částku za to, že v klubu je, se ukazuje,  že je hodně lidí, kteří to cení. Mám velkou radost, když vidíme, že jsme dost radikálně přesáhli očekávání, kolik lidí se nám do klubu přihlásí.

Kolik jich je?

Teď jich je asi šest set, což je za nás super vývoj, a potřebovali bychom asi dva a půl tisíce, abychom byli nezávislí a mohli se věnovat tomu, čemu se chceme věnovat. Ale vypadá to velice pozitivně. Druhá věc je, že na náš web měsíčně přijde půl milionu lidí, což na to, že děláme zahraniční a těžká témata, je vlastně hezký počet.

Kolik stojí vést redakci jako je Voxpot?

Aby všechno běželo tak, jak chceme, potřebovali bychom asi 600 tisíc měsíčně. Ideálně tak milion, s deseti miliony ročně bychom fungovali moc hezky. Provizorně se to dá udělat za šest milionů ročně. Takže dost. Ale když se to srovná s tím, kolik stojí jiná média, tak si myslím, že je u nás poměr cena versus to, co uděláme, pořád hodně dobré.

Dá se váš provoz dlouhodobě udržet, aniž by do vás musel vstoupit někdo ze stovky nejbohatších Čechů? 

Nevím, jestli ze stovky. Ale investory hledáme a pomohlo by nám to, protože máme plány na expanzi. Teď chceme hlavně ukázat, jestli ten business model funguje v Česku, ale chtěli bychom, kdyby všechno fungovalo, jít postupně na Slovensko a do Polska. Protože nepokrýváme Česko, náš cíl je pokrývat globální dění ze středoevropské perspektivy, což je předatelné. Zároveň moje zkušenost z médií v Polsku ukazuje, že tam je hodně velká skupina lidí, která má, co se týče informací, pozitivní vztah k české nátuře. Oni o sobě často ví, že jsou trochu přeideologizovaní, a líbí se jim taková česká lehká zdrženlivost. Přijde mi, že novinářsky by to mohlo fungovat, zároveň bychom mohli převzít nějaké polské lidi. Ale to jsou velké plány do vzdálené budoucnosti.

Twitter Česko totálně ovládl

Nehodil vám do shánění investora trochu vidle nedávný krach VICE News?

Problém VICEu byl, jak moc vznikl a zanikl na sociálních sítích a jejich síle. My se z toho snažíme poučit a nebýt na nich závislí. Mnohem více se zaměřujeme na budování předplatitelské komunity, která má zájem o informace. Taky jsme nikdy neměli tržní hodnotu 4,7 miliard jako VICE. Je těžké vystoupat tak vysoko a pak jít takhle dolů.

VICE pořád dokáže vygenerovat docela dost peněz na to, aby byl středně velký časopis, akorát oni vyletěli podstatně víc, a pak je to vždycky těžší seškrtávat. Taky se tematicky hrozně posunuli, což si myslím, že zdaleka ne všichni ocenili. Generace pro kterou byli, zestárla a začaly ji zajímat jiná témata.

Myslím, že se snažíme ze všech těchto jednotlivostí, které přispěly k pádu VICEu poučit. Ale oni hlavně byli globální médium, my jsme české médium, to je tak rozdílná hra. V něčem mají obrovskou výhodu, ale v něčem ji zas máme my, minimálně co se týče konkurence. Takže myslím, že náš příběh pro investory je tak jiný, že by si nikdo ani neuvědomil, že by tam podobnost mohla být.

Jak jste myslel to, že byl VICE závislý na sociálních sítích?

Oni se rozjeli vyloženě skrze Facebook. Bylo to v hlavní době Facebooku, kdy Facebook umožňoval budování gigantických komunit poměrně snadno a prokliky šly v obrovském množství. My jsme začínali v pozdní době Facebooku, řekl bych. Ještě pořád jsme to trochu chytili, ale už málo. Teď máme zdaleka nejsilnější Twitter a z toho dokážeme udělat na jednom postu třeba pět tisíc návštěv webu, což je na Česko super číslo.

Ale stejně sítě už nejedou. A všude se to říká, všechny velké redakce se poučily a začaly budovat přímé vazby na čtenáře, skrze newslettery, učení lidí chodit přímo na web a přímou komunikaci, protože si hodně lidí uvědomilo, jak šíleně nebezpečné je spoléhat na soukromou síť, která může kdykoliv změnit algoritmus a říct si, že už nemá ráda média, už má ráda fotky lidí, které nikam neodkazují, a v tu chvilku ten, kdo na tom měl postavený business model, zaniká. Jasně, když teď Twitter půjde do kytek, tak to pocítíme, protože přece jen tam máme obrovskou návštěvnost z Twitteru.

Kolik vám podílově přijde lidí ze sociálních sítí?

Řekl bych, že kolem třiceti procent. Direct bohužel máme nejslabší, ale pořád ho máme myslím kolem dvaceti procent. Teď uvidíme, jak půjdou Threads, které jsme založili včera, ale moc tomu nevěřím.

Včera jsme to řešili v redakci, kdyby najednou přestaly fungovat všechny sociální sítě, jestli budeme mít víc, nebo míň návštěv. A vlastně nevím. Podle mě dlouhodobě spíš víc, mohl by to být zajímavý svět, kde by složitější obsah mohl vyhrát. Nevím, jestli to škodí, nebo pomáhá. Mám pocit, že sítě působí, že se bavíme se všemi, přitom se bavíme jenom s úzkou bublinou lidí. To je velký problém třeba Twitteru a novinářů na Twitteru, že média občas referují o tom, co se stalo včera na Twitteru. A říkám si, jestli to nezajímá jenom lidi na Twitteru. Ale všichni tam jsme a Twitter Česko totálně ovládl. Myslím, že hlavně za poslední rok, od začátku invaze na Ukrajině. Předtím to ještě nebylo tak moc, ale teď se tam všichni přesunuli pro rychlé zprávy z Ukrajiny. A hodně lidí má pocit, že to je svět nebo jeho reflexe. Což je potenciálně průšvih.

Pro mě se z toho taky stala hlavní síť, jsem tam hodně aktivní, a mám trošku pocit, že když nekomunikuju tam, tak nekomunikuju nikde. Ale pak si uvědomím, že místo debat na Twitteru můžu napsat dobrý článek na web, který je přístupný pro všechny a bude to mnohem cennější. Vlastně možná by nám bylo opravdu líp, kdyby to nebylo, ale kdo ví. Stejně o tom musíme přemýšlet. Je to součást prostředí, ve kterém existujeme. Máme čtyři zdroje návštěvnosti a musíme dělat co nejvíc v každém z nich, aby to fungovalo. Sítě člověk nemůže ignorovat.

Teď budete vydávat časopis, to je docela analogové. 

Časopis je hodně analogový, na to se moc těším, že ho lidi budou mít třeba doma na stolečku a číst si ho na gauči. Ale to bude půlročník.

Kdy jste se k tomu rozhodli? 

Ten časopis je vlastně reklama, komunikuje životní styl člověka. Někdo má doma Forbes, protože má pocit, že když bude mít na stole Forbes, přestože ho úplně nečte, kamarádi si ho nějak zařadí. Někdo má doma Legalizaci, někdo má doma A2 a někdo bude mít doma Voxpot. Ať jsme trošku přítomní v prostoru. A hlavně to budeme vydávat každý půlrok a chceme, ať je to taková kronika té doby z českého pohledu. Když si člověk řekne, „a co se vlastně dělo v roce 2023 na podzim?“, tak má na poměrně krátkém rozsahu shrnutí toho nejdůležitějšího ze světa a může procházet tím nejzásadnějším z historie, což mi přijde příjemné. Mně se to líbí. A jsem zvědavý, kam se to bude dále vyvíjet. Snažíme se, aby byl opravdu hezký, ať je to něco, co člověk chce mít doma, co má hezké ilustrace, dobře padne do ruky, jsou tam hezké fotky, dobře vypadá obálka. Ať má člověk radost, že časopis doma má.

Poslední otázka. Co znamená Svratkin, přezdívka, kterou používáte na sociálních sítích?

Já jsem jel poprvé do Ruska asi v jednadvaceti a předtím mě to nějak hodně chytlo, četl jsem ruskou literaturu a o historii, a v jeden moment jsem četl o ideových sporech s Volginem, což byl takový levicový intelektuál. A vlastně v reakci na Volgina vznikl Lenin, s tím, že Volgin měl svůj pseudonym podle řeky Volhy, a Lenin ho chtěl překonat a udělat si to podle ještě většího veletoku, Leny. Tak mi to přišlo vtipné a takové machistické. Budu ještě silnější, protože jsem větší řeka. A mě napadlo, že když jsem zrovna měl tady to hodně ruské období, tak si dám taky jméno podle řeky, která se ale úplně nerozvodňuje, neničí věci kolem sebe a je taková zurčivá, pohodová a klidná. A tak jsem si hodil Svratkina.

 

Foto: novinky.cz

Mohlo by tě zajímat: