Antigurmáni si v menze pochutnají, ostatní těžko
Názory, Zprávy ze školyMá VŠE opravdu špatnou menzu? Nebo jsou studenti ekonomie jen rozmazlení?
Strávníky bychom mohli rozdělit na několik skupin.
. První skupina do menzy chodí pravidelně, v menze jim chutná. Nazval
bych je antigurmány (sní vše, co jim na talíři vyroste). Druhá skupina do
menzy také chodí pravidelně, ale ne všechna jídla jí tam chutnají. Když
všechny pokrmy vypadají těžce identifikovatelně, sáhnou po menším
zlu – minutce.
Třetí skupině v menze nechutná skoro nic, ale chodí tam. Nemají totiž
na výběr, protože levněji, stejně blízko a stejně rychle se nikde jinde
nenají. Tato skupina občas zajde do vedlejší pizzerie, ale mít každý den
těstoviny též zavání trochu antigurmánstvím. Čtvrtou skupinou jsou
strávníci, kterým situace s menzou nebyla lhostejná. Na rozdíl od pasivní
nespokojenosti se rozhodli proti špatnému jídlu bojovat a později umřeli
při držení hladovky, protože se žádné změny nedočkali.
Mohu-li porovnávat s těmi několika stravovacími zařízeními, které
jsem doposud navštěvoval, nachází se zdejší menza na zablácených
spodních příčkách. Poté, co jsem několik let úspěšně odolával
jídelně na střední, myslel jsem, že v oblasti stravování mě na
„vejšce“ už nic nemůže překvapit. Pamatuji si ještě ze
středoškolských let pracovní názvy jídel, která nabízela tamní
vývařovna. Například pneumatika s vyjetým olejem a rýží. První rok,
kdy mi obživu na koleji poskytovala menza na Jižním Městě, byl opravdu
skvostný. I když nabídka jídel nebyla příliš pestrá, vždy jsem našel
jídlo, na kterém jsem si pochutnal. Přechod na žižkovskou menzu byl proto
tragičtější.
O tom jsem se přesvědčil i nedávno na vlastní oči. Z lákavé
nabídky pěti jídel jsem si vybral guláš. Jídlo, které jsem už tolikrát
pozřel i v hospodách páté cenové kategorie. Neříkám, že to samé, co
jsem viděl zde, se neděje i tam, ale znáte to. Co oči nevidí, srdce
nebolí.
Zde jsem bohužel viděl. Paní kuchařka mi ladně vykydla maso do omáčky
prapodivné barvy a přitom jí maso vypadlo na výdejní linku. Jako by se nic
nestalo, sebrala maso svou ladnou ručkou obalenou bílou latexovou rukavicí.
Stane se, říkám si, a s dětskou porcí guláše se posouvám dále. V tom
koutkem oka zahlédnu paní kuchařku, jak namáčí prst té samé ručky do
omáčky a jako v reklamě si vychutnává tu slast gulášové chuti. Potom co
si olízla prst, přestal jsem mít tak docela chuť. I když se mnou první
skupina strávníků nebude souhlasit, kvalita zdejší menzy je špatná. Ať
už to jsou malé porce, servis, jakým je jídlo podáváno, nebo brambory
opravdu zvláštní chuti. Vážně uvažuji o tom, že začnu držet hladovku
(a zařadím se tak do čtvrté skupiny).
Nyní ale Menza Sodexo přichází s akčním plánem, který má
uchlácholit strávníky svými vysokými ambicemi. Podle jejich cílů to
vypadá, že vykouzlí nejdokonalejší menzu v Praze. Ovšem jsem zvědavý,
čeho se dočkáme. Úspěch by byl, kdyby strávníci pocítili nějakou změnu
na vlastní kůži a já díky tomu neumřel při držení hladovky. Pokud
výsledkem velkých změn ale bude přidání deseti gramů na každou porci a
zlevnění o padesát haléřů, loučím se s vámi, neb toto byl nejspíš
můj poslední článek.
Nahrávání ...
