Anna-Marie Horáková: Sbalit batoh a dát si pár měsíců off

2. 4. 2025 | | Cestování, Rozhovory, Studentský život, Zprávy ze školy IMG_8384

Máte pocit, že je toho na vás hodně, že nestíháte školu, práci a své zájmy? Polemizujete o prodloužení studia? Nejste sami! Přesně tyto problémy řešila bývalá šéfredaktorka iListu a již absolventka FMV, Anna-Marie Horáková. Anička díky prodloužení svého studia o jeden semestr získala pár měsíců bez školy a závazků. Ideální čas na to sbalit batoh a dát si pár měsíců volna v Jižní Americe jako dobrovolník.

Kde se zrodil nápad sbalit si batoh a odjet do Jižní Ameriky dobrovolničit? Dobrovolničila jsi někdy předtím nebo to bylo čistě spontánní rozhodnutí?

Těch věcí bylo víc. Dobrovolničila jsem už předtím ve Francii a Gruzii. Vždy to bylo přes platformu Workaway stejně jako v té Jižní Americe, takže jsem díky tomu měla zkušenost ze zahraničí. Je potřeba zmínit, že do Ameriky jsem nejela sama. Jela jsem s přítelem. Nedávno jsme se bavili, kde tenhle nápad vznikl. Oba jsme měli touhu někam odjet na delší dobu. Můj konkrétní moment, kdy jsem si fakt uvědomila, že potřebuju vypadnout, byl ale na jedné přednášce, kdy se mi udělalo úplně úzko. Vrátila jsem se z Erasmu, v tu dobu jsem vedla iList a měla jsem toho hodně jak ve škole, tak v práci. Říkala jsem si, že nemám šanci stihnout dostudovat bakaláře za tři roky, což není problém a podporuju všechny, co prodlužují. Já jsem věděla, že chci prodloužit jen o semestr, ale to ti pak sníží možnosti kam pokračovat na magistra. Mě se ale díky tomu otevřela super možnost dát si pár měsíců off a odjet.

Proč zrovna Jižní Amerika? Sama si zmínila, že jsi už dobrovolničila ve Francii a Gruzii, což jsou poněkud klidnější a ne tak vzdálené destinace. Jižní Amerika je oproti tomu divočina.

Mám hrozně ráda hory a Jižní Amerika je v tomhle skvělá. Andy jsou naprosto nádherné a neskutečné. Ta příroda tam je obrovská. Můžeš jít několik dní horami a nikoho nepotkáš. To je jedinečný zážitek. Máš tam původní kultury, ale když chceš ten luxus západního života, tak ho tam taky najdeš. Vždycky víš, že když se něco stane, tak dojedeš do většího města a tam všechno najdeš. Byl to dobrý balanc mezi exotikou a pohodlím. Jazykově je to super. My jsme cestovali jen po zemích, kde je hlavním jazykem španělština.

Z bakalářských státnic odjela Anička s přítelem rovnou do Chile

Rozhodovali jste se sami, kam pojedete a jak dlouho tam budete, nebo jste si nechali poradit od nějaké agentury?

Rozhodovali jsme si všechno sami. Půl roku předem jsme si koupili jednosměrnou letenku. Neměli jsme nic zařízené, ani jsme nevěděli jak dlouho tam chceme být. První dobrovolničení jsme si zajistili asi 2 týdny před odletem a to bylo na měsíc. Nic víc jsme neměli. Všechno jsme řešili na místě za pochodu.

Jaký byl průběh vaší cesty? Kolik zemí jste pocestovali? Stihli jsem toho hodně.

Přesouvali jsme se po zemi – stopem nebo třeba autobusem. Chtěli jsme to udělat “lowcost”. V Jižní Americe není žádný Ryanair a lety tam nejsou levné a my měli ještě těžkou krosnu plnou horského vybavení.

Začali jsme na úplném jihu Chile v Ohňové zemi. Přiletěli jsme do San Tiaga, pak do Punto Arenas. Procestovali jsem takhle Chile. Pak to vzali přes Argentinu, hlavně severní část okolo solných jezer. Následovala Bolívie a Peru. V Peru jsme toho stihli docela dost. Nejdřív byly v plánu hory a pak Amazonský prales, kam jsme oba moc chtěli. Pak nastal trošku problém s Ekvádorem, protože v tu dobu české velvyslanectví nedoporučovalo vstup. Tvrdili nám, že je potřeba spoustu papírů a čekání, což jsme nestíhali. To byl jediný moment, kdy já jsem si vzala letadlo a přeletěla tam.

Pro Čecha mohou být vysoké jihoamerické hory výzvou. Anička to poznala na vlastní kůži. 

Jak to s dobrovolnictvím funguje? V jakém odvětví se nejčastěji pomáhá? Jaká práce tě nejvíce zaujala?

My jsme střídali cestování a dobrovolničení. Při dobrovolničení přes Workaway je pravidlo, kolik hodin musíš pracovat. Za to dostaneš ubytování a jídlo. Nejčastější jsou farmy a ubytovací zařízení. Na jednom místě jsme stavěli traily, v Amazonu jsme pomáhali budovat komunitní centrum. Hodně zajímavé bylo pracovat na kávové farmě. Člověk normálně ani neví, jak vypadá celé zrno kávy, natož takové její pěstování. Tam jsme viděli celý proces. To mě bavilo.

Máš nějaký konkrétní moment, který ti utkvěl v paměti, protože ti změnil pohled na určitou věc?

Teď se mi vybavil moment, kdy jsme byli v Peru v Andách na festivalu, který je dost vysoko v horách. Udělalo se mi špatně z té výškové změny. Nesla jsem to fakt špatně. Kolem mě procházely babičky, které nesly na zádech v šátku obří náklad. Všichni byli podporující a říkali mi: “To zvládneš, je to už jen kousek”. Byli hrozně milý a podporovali mě. Bylo super být součást takhle milé a krásné komunity i v rámci dobrovolničení. Celkově poznávání nových kultur pro mě bylo velmi zajímavé a bavilo mě, proto jsem se vlastně i na magisterském studiu rozhodla studovat různé kultury.

Jižní Amerika není atraktivní jen přírodou, ale i kulturou.

Zmínila jsi tu komunity, které se chovají rozdílně. Dostali jste se do nějakého konfliktu právě s místními? Nastala tímto směrem nějaká negativní zkušenost?

Vůbec ne. Ani já, ani přítel moc nemáme rádi velkoměsta, takže těm jsme se vyhýbali a tam to bude asi jiné, ale v té přírodě a ve vesnicích si člověk přišel v bezpečí. Lidi byli zlatí. Jediný trošku negativní moment byl, když jsme byli na treku a nějací lidé po nás chtěli peníze, že údajně procházíme přes jejich pozemek, ačkoliv jsme věděli, že to tak není. Ale to se může stát. Jinak jsem měli horší zkušenost se psi než s lidmi. S těmi je tam problém. Já mám psi ráda, ale když jich jsou desítky a jsou agresivní, tak to není příjemné.

Hmyz a moskytiéra – i to patří k tomuto kontinentu.

Celkově tahle nespoutaná příroda musí být hodně pestrá na zvířata. Třeba takový Amazonský deštný prales není úplně bezpečné místo. Měli jste nějaké konfrontace se zvířaty?

V Amazonii bylo spousta pavouků a barevných žab. Jinak jsme měli celkem štěstí. V místě, kdy jsme bydleli, s námi byla morčata. Nebylo úplně příjemné, když všude lezou. Nejvíc nepříjemní byli ti psi, jak už jsem říkala. Já jsem si teda nelegálně přivezla jedno zvířátko v sobě, konkrétně v noze.

K exotickými zemím se bohužel vážou i takovéhle komplikace právě s parazity. Byla potřeba se nechat předem očkovat? Dostali jste se do nějaké situace, kdy bylo nutné v dané zemi navštívit nějaké zdravotnické zařízení nebo se vám tahle zkušenost vyhnula?

Očkování jsme řešili. Chtěli po nás žlutou zimnici, tu by měl mít každý. Ještě jsme se nechali očkovat na vzteklinu právě kvůli psům. Určitě pak doporučuju očkování proti dengue. Už se na ní dá normálně očkovat v Praze. Stojí to sice dost peněz, ale dengue není sranda, takže se to určitě vyplatí. Nám se to vyhnulo úplně, kromě nějakých žaludečních problémů. Já jsem akorát nestihla druhou vakcínu dengue v Čechách, tak jsem byla doočkovaná v Argentině. To byla jediná moje zkušenost se zdravotnictvím.

Přišel během vaší cesty nějaký zlomový krizový okamžik, kdys měla chuť sednout na letadlo a odletět domů?

Fyzicky náročný pro mě byl ten výškový rozdíl. Také jsem si myslela, že budu muset jet domů už v Peru, protože mi začali docházet peníze. Měla jsem malý budget a už na nich to cestování bylo cítit.

Zajímají vás Aničky tipy na to, jak vycestovat do Jižní Ameriky? Kam se chystá svou další dobrodružnou cestu nebo jaký zvyk si z Jižní Ameriky odvezla? 

Celý rozhovor si můžete už nyní poslechnout na Spotify.

 

Zdroj fotek: Archiv Anny-Marie Horákové

Mohlo by tě zajímat: