Adam Vološin: Na cestu na kole z Porta do Prahy mě namotivovala moje nadřízená

29. 10. 2024 | | Cestování, Kariéra, Názory, Rozhovory, Sport, Tuesday Talks 1583752051616

Adam Vološin je studentem magisterského stupně programu Management na Fakultě podnikohospodářské. V rozhovoru nám povyprávěl nejen o své činnosti v Klubu cestovatelů VŠE nebo o práci v Procter & Gamble. Adamovou velkou vášní je také cyklistika a před několika měsíci přejel na kole trasu z Porta až do Prahy. Dozvíte se, co si na této cestě nejvíc užil, jaké ho potkali problémy nebo třeba to, jestli je Adam skutečně čistokrevným Čechem.

 

Kdy jsi přišel do Klubu cestovatelů VŠE (dále jen KC VŠE) a kdy ses stal vedoucím?

Do KC jsem přišel v prosinci 2021 po absolvování online pohovoru s tehdejší vedoucí spolku. Byl jsem tenkrát na Erasmu v Norsku. Vedoucím jsem se stal společně s kolegou, Tomášem Michalčinem, kde jsme si jednotlivé role rozdělili 50:50 z pracovních i logistických důvodů. Jednali jsme jako tandem, vše spolu konzultovali.

Co byla a je tvoje hlavní agenda ve spolku?

V minulosti to byli primárně pubkvízy a posledně i organizace cestovatelských přednášek nebo tradičních výšlapů za východy Slunce na Sněžku nebo Ještěd. Třeba jsem nikdy netoužil po správě sociálních sítích, nakolik sám osobně na nich moc nejsem aktivní. Snažíme se teď většinu agendy přenést na mladší generaci, která do spolku nastoupila a ukázat jim, že ten aktivní studentský život je lepší začít co nejdřív. Na magisterském studiu je to už náročnější tyhle zájmy skloubit i s prací. Momentálně řeším hlavně záležitosti kolem financí s Otou Novotným (prorektor pro rozvoj a Corporate Relations, pozn. red.) a jeho asistentkou Martinou Pavlicovou. Další interní procesy teď deleguji dál na nově příchozí členy.

Všimnul sis nějakých větších změn ve tvých rolích, když jsi se stal vedoucím?

V posledním roce a půl jsme řešili zejména problém delegování jednotlivých funkcí. Spolek dlouho fungoval na bázi dobrovolnictví a formovala ho generace studentů, která se nebála a ráda se pouštěla do nových věcí. Nově příchozí členové potřebovali víc ukázat to směřování spolku. I na základě faktu, že jsou v dnešní době studenti víc zaneprázdnění a chtějí toho stíhat víc, což je naprosto logické, tak jsme ty zkušenosti jednostranně neodevzdali, ale spíš postupně předávali. Je to složitý proces, o kterém jsem třeba ještě před rokem netušil, jak ho řídit. Teď to jde mnohem snáz. Jde i o konkrétní lidi, kterým ty zodpovědnosti předáváš. Musejí být motivováni i vnitřně, nejen zvenčí.

Adam Vološin s Klubem cestovatelů VŠE a jinými účastníky výstupu na Ještěd

O budoucnost spolku se nebojím. Naši nástupci mají velký potenciál

Přišli noví členové i s nějakou novou, specifickou iniciativou, kam spolek dál posouvat?

Jednalo se o leccos. Například se inovovalo fungování pubkvízů, navázali jsme spolupráci s dvěma novými firmami, Redbullem a outdoorovým prodejcem Pod 7 kilo, kde je velký potenciál pro další vývoj. Například přislíbili účast na některém z dalších pubkvízů a rovněž bychom se chtěli s nimi domluvit na nějaké cestovatelské přednášce. Cílem je seskupit komunitu cestovatelů pod jednu střechu ve smyslu networkingu. Třeba teď je trend u mnoha cestovatelů právě nějaká forma lezení, takže třeba se vydat tímto směrem by nebylo vůbec špatné.

Pokud jde o ty zmíněné výlety za východem Slunce, jedná se o nějakou formu utužovacích akcí?

Ten nápad byl skvělý. Do zahraničí bychom se možná neodvážili i kvůli pojištění, což by pak neslo značná rizika nejen právního charakteru. Bereme to jako akci party lidí, která se sešla s cílem poznat někoho nového a udělat něco, na co by si sami netroufli.

Vidíš v nových členech potenciál brzy přebrat vedoucí role?

Určitě. Co se týče o budoucnosti spolku, necháváme to otevřené. Od září jsem s Tomášem (Michalčinem) a Terkou (Klimentovou) postupně předali všechny kompetence nastupujícímu vedení. Ty lidi tam mají velký potenciál a o další fungování spolku opravdu strach nemám.

Na kole se snažím mentálně přepnout a dát si detox od full-time práce

Nově jsi certifikovaným cykloprůvodcem pro společnost Alpina. V čem je hlavní rozdíl mezi klasickým průvodcem ve městech na poznávacích zájezdech? Skládal jsi nějaké speciální zkoušky?

Jsem relativně čerstvý absolvent cyklokurzu pro cykloprůvodce. Část je medicínská průprava, část právní průprava a část i ohledně praxe ve smyslu vedení pelotonu nebo servisu kola. Je to sice elementární základ, ale říkal jsem si, že by bylo fajn mít alespoň nějaký papír, kdyby se cokoliv stalo. V Česku se jedná z legislativního hlediska o nóvum. V Alpině jsem od roku 2019, myslím, kdy jsem si hledal letní brigádu a narazil jsem na jejich inzerát na Facebooku. Přihlásil jsem se a vyšlo to.

Absolvoval jsi i fyzickou formu pohovoru?

Celý den jsme tehdy strávili v Brně, kde jsme v terénu plnili různé úkoly a oni nás při práci sledovali, hodnotili a do týdne nám zaslali e-mail s konečným verdiktem. Od té doby jsem každé léto účastník pár zájezdů, kde mě nejvíc baví poznat spoustu nových lidí v různém věku s různým backgroundem. Od šestiletého kluka po osmdesátiletý manželský pár. Je to spoustu zážitků. Navíc se i podívám na nová místa.

Fotka pořízená během Adamovy cesty na kole z Porta do Prahy

Bavilo tě jezdit na kole odmalička?

Já jsem začal aktivně jezdit, když jsem dostal své první profesionální kolo určeno již pro “rychlejší” jízdy. Rodiče mě však k tomuto vůbec nevedli, resp. velmi mírně. Navíc jsem se do toho naplno pustil, až když jsem skončil s házenou.

Pokud jde o letní zájezdy, na kolika jsi byl toto léto?

Jednalo se o dva zájezdy do Rakouska a Itálie. Moje fungování jako průvodce závisí i od toho, jak intenzivně jsem seznámen s danou oblastí, klidně i ze svého soukromého života. Pokud je ta znalost vyšší, můžu působit jako hlavní průvodce. Každý zájezd je ale z tohoto hlediska individuální.

Takže trasy, které jsi absolvoval, jsi už jel někdy předtím sám?

Jenom část. Pak jsem zas zabočil jinam. Znal jsem ty údolí, ale moje soukromé výlety a individuální cesty byly vždy jenom část trasy daného zájezdu. Ty trasy jsou vymyšlené centrálně. Průvodci si je netvoří sami. Mám možnost dát námět na trasu v oblasti, se kterou jsem seznámen, ale na toto jsou v cestovce jiní kanóni. V Alpině se snažím mentálně přepnout a dát si detox od práci na plný úvazek, kterou mám tady v Praze. Zároveň jsem rád i za tu možnost jít se takhle v létě na pár týdnů vyvětrat. Neříkám, že v budoucnu se to nemůže vyvinout jinak, ale v tuhle chvíli to nepředpokládám.

Korporát mě vyzývá k lepším výkonům. Své kolegy neberu jen jako kolegy

Full-time práci děláš ve firmě Procter & Gamble jako Key Account Manager. V čem přesně tato funkce spočívá?

Je to Sales, teda obchodní oddělení. Na té práci je nejkrásnější to, že je rozmanitá a každý týden, pomalu i den, vypadá jinak. Starám se o klíčové firemní zákazníky, teda retailové prodejce z logistického, finančního i komerčního hlediska. Teď jsem tam už dva roky na plný úvazek a předtím jsem na stejné pozici působil rok jako trainee.

Vidíš se tam i o další tři nebo pět let? Vyhovuje ti i to korporátní prostředí, které je mnohými členy generace Z odsuzováno?

To bych hrozně nerad generalizoval. Na této pozici se člověk nenudí, posouvá tě dál a vyzývá tě k lepším výkonům, což mi vyhovuje a kde chci na teď působit i nadále. Z dlouhodobého hlediska však nemůžu nic potvrdit ani vyvrátit. Pokud jde o korporátní prostředí, záleží, s jakým korporátem má člověk tu první zkušenost a jak to na něj zapůsobí. Já pracuji ve firmě, která není úplně typickým korporátem, občas jsou tam jisté prvky typické pro pouze mou firmu. Mám však štěstí na tým lidí, kde jsme si hodně podobní a neberu je jenom jako kolegy.

Z tvého posledního studijního pobytu v Portugalsku jsi se rozhodl vrátit zpátky domů na kole. Kde se tento nápad vůbec zrodil?

Tím, že firma, kde pracuji je plná sportuchtivých lidí. Moje nadřízená mě motivovala začít se silniční cyklistikou, jelikož jsem do té doby dělal jenom tu horskou. Řekla mi, ať si tam kolo koupím a na něm dojedu zpátky. Ten nápad jsem si vzal za svůj a během celého Erasmu jsem se snažil jezdit, protože mi to kolo přijelo hned po příjezdu do Portugalska. Když se ale začal blížit konec, tím víc jsem si říkal, jaká je to blbost. Zavazoval jsem se k tomu ale o to víc, čím víc lidem jsem o tomto plánu řekl.

Cyklistu demotivuje asi nejvíc, když proti němu fouká vítr

Zmiňuješ plánování. Co to všechno obnášelo? Co jsi zjišťoval o trase?

Měl jsem v plánu jít spíš punkově, ale zároveň i rychle, nakolik na mě v Praze čekala již zmíněná pracovní pozice, kde bylo stanovené pevné datum. Chtěl jsem jenom sednout na kolo bez nadbytečné batožiny, hodit si do navigace Prahu a jet. V průběhu cesty člověk samozřejmě přijde na to, co všechno je opravdu zbytečné sebou táhnout, např. kilový bezpečnostní zámek. Dle počasí jsem třeba plánoval rezervaci ubytování. Když jsem věděl, že bude pár dnů hezky, tak jsem ho v předstihu zajednal tak na 2-3 dny. Buď šlo o hostely nebo i třeba rodinné farmy v Baskicku. Několikrát jsem protnul i slavnou Camino de Santiago.

Takže ten plán vznikal postupně po jednotlivých kilometrech nebo etapách? Zřejmě to asi nešlo naplánovat všechno najednou v Portu?

Dvě hlavní oblasti, na které jsem se chtěl jet podívat, byla slavná hora z Tour de France Mont Ventoux a Lago di Como v Itálii. Jsem milovníkem italské kuchyně, a navíc jsem si chtěl projet víc kopců a hor v Dolomitech. Na začátku, ještě ve Španělsku směrem k San Sebastian, proti mně asi čtyři dny foukal silný vítr. To tě jako cyklistu dokáže demotivovat asi nejvíc. Byl to breaking point, kdy jsem zvažoval, že jenom dojedu do Barcelony a odtud už pojedu vlakem. Odměnou ale pak bylo vidět peloton Tour de France, kde jsem si něj počkal v jednom sjezdu, kde musí cyklisti zpomalit. Moment, když jsem uvěřil, že tu trať dojedu bylo právě zdolání Mont Ventoux.

Adam Vološin na vrcholu Mont Ventoux

Jak dlouho ti celá tahle cesta trvala?

Dvacet dva dní s tím, že jsem neměl volný den, ale přizpůsoboval jsem počet projetých kilometrů. Nějaký den jsem si dal třeba 80 kilometrů a pak jsem odpoledne trávil ve městě. Říkal jsem si, že bych někde mohl trávit toho času i víc, ale nebyl jsem tomu uzpůsoben ani oděvem nebo obuví. Měl jsem jenom cyklistické boty nebo žabky.

Běžné oblečení jsem si sušil tak, že jsem ho sroloval do ručníku a kráčel po něm nahý

Měl jsi v průběhu cesty i nějaké zdravotní komplikace?

Bolel mě občas zadek, což bylo možná způsobeno levnými cyklistickými kalhotami. Hodně udělá i kvalitní cyklistická vložka, kterou máš pod těmi kalhoty, jelikož cyklisti jezdí vždy naostro. Celkově je ten dres hodně prodyšný a cítíš se, jako bys jel na ostro. S těmito zkušenosti si příště určitě koupím dražší verzi kalhot. Předejdu tak rozedření kůže, což se mi stalo nějak po pátém nebo šestém dni na kole. I skrz tu bolest se však dalo jet a myslím si, že většina lidí by to zvládla. Navíc jsem měl s sebou speciální mastičku, kterou jsem se pak potíral, takže se to dalo zvládnout.

Když jsi ale jezdil každý den, byl vůbec čas na nějakou regeneraci, aby se ti to podráždění víc zahojilo?

Nejvíce odpočinku jsem si dokázal dopřát, když jsem měl pokoj pro sebe. Ten jsem měl hlavně kvůli tomu, abych si mohl proprat oblečení ve složení jeden dres, jedny kalhoty, jedno tričko a jedny šortky.  Oblečení pro běžné nošení jsem třeba sušil tak, že jsem ho po vyprání v rukách zabalil do ručníku a pak po něm ještě několik minut chodil. Když jsem byl v pokoji sám, tak jsem po něm kráčel nahý, nakolik se mi cyklistické oblečení taky sušilo. Výsledkem pak bylo úplně suché prádlo hned další ráno.

Mimo to si zažil i jiné příhody?

Těch příhod bylo několik. Nejhodnotnější byly ty s lidmi. Třeba s těmi, kteří mě ubytovávali. Dále i s ostatními cyklisty, které jsem potkal na cestě a jeli jsme spolu další desítky kilometrů, takže jsme pokecali o různých věcech. Pamatuji si ale, jak se u Lago di Como udála asi největší bouřka, co mohla být. Navíc pak další dva dny jenom pršelo. Chtěl jsem se před deštěm ukrýt v jednom tunelu, kde se ale ucpal odtokový kanál a já skončil po kotníky ve vodě. To byl opět moment, kdy jsem si říkal, že se na zbytek cesty vykašlu a dál pojedu vlakem.

Další neveselá příhoda byla, když se mi porouchalo kolo a myslel jsem, že ho budu muset dát do servisu. Na parkovišti někde ve Francii jsem potřeboval kombinačky, které mi půjčila jedna milá paní a pak jsem asi dvě hodiny dle videí na YouTube opravoval přehazovačku. Pomáhali mi další dvě Francouzky. Na konci jsem pak zjistil, že jsem žádné kombinačky nepotřeboval a vše byla záležitost jednoho šroubu, který nebyl dotažen. Všichni jsme ale skončili totálně černí a špinaví od toho kola. Teď už vím, že jsem se možná nad tím nemusel tolik stresovat, ale v tom momentě člověk přemýšlí úplně jinak. Já měl rezervovaná další ubytování po cestě a ty peníze by mi propadli, kdybych to tehdy vzdal, kolo zanesl do servisu a dál v cestě už nepokračoval.

Taky jsem dokázal třikrát upadnout. Vždy to bylo způsobeno mojí vinou, špatnou pozorností nebo přílišnou rychlostí. Každému doporučuji u těchto situací mít na ruce smart hodinky, které vám v případě nouze zavolají pomoc.

Dalším Adamovým koníčkem je fotbal

Jsi mimo jiné i členem Pražské klubové fotbalové ligy. Věnuješ se tomu pořád aktivně?

Pokud jde o fotbal, jedná se o amatérskou ligu lidí, co hrají malý fotbal. Hrávám to čistě jenom pro zábavu. Vždy mě bavilo na to koukat i hrát. Jsem ale docela náchylný na zranění. I proto se snažím hrát maximálně čistě, jak to jen jde.

Možná to nejzajímavější nakonec. Máš chorvatské kořeny. Po kom jsi je zdědil?

Mám je po tátovi. Je Chorvat, i když se sice narodil v Bosně a Hercegovině. Jinak v Chorvatsku žije tak půlka rodiny. Sám mám i chorvatský pas a teda dvojí občanství. Pokud jde o znalost jazyka, pasivně rozumím tak na úrovni B2 – C1. Mluvení je určitě na nižší úrovni. Ty jednoduché fráze a neodborný styl nebo prostou mluvu ale zvládnu. Každoročně za rodinou jezdíme do oblasti Rijeky, kde žijí. Někdy mě lákalo jít do Chorvatska na Erasmus, abych si ten jazyk pořádně procvičil a zlepšil se. Nakonec mě ale vždy zlákala jiná destinace.

zdroj fotek: archiv a LinkedIn Adama Vološina

Mohlo by tě zajímat: