97. a moje divoká léta na koleji
Studentský život
Rád vzpomínám na devadesátá léta a na svoje studia. Byli jsme tenkrát
dost zvláštní partička, co měla to štěstí se sejít na jedné koleji.
Ubytovali nás všechny na Volze, o jejímž názvu se tehdy hodně
diskutovalo. Nebylo ještě tak dlouho po Listopadu a lidi se pořád ještě
zabývali, jak sovětské názvy opět s patřičnou pompou přečeštit.
Vzpomínám si, že se dokonce jeden z večerů ve společenské místnosti
demokraticky hlasovalo, aby se ruská Volha nechala přejmenovat na
přijatelnější Volyňku nebo alespoň na kompromisní Vydru, přičemž
zastánci přišli s tou argumentací, že mají obě k Sázavě
prokazatelně blíž.
Víte, do velkoměstské Prahy jsem tenkrát přijel jako
normální, vyjukaný kluk z malých, Volyňku křižujících Strakonic,
který ale ještě jako dítě také strávil mnoho bezvadných chvil v korytě
Vydry na Šumavě. To hlasování bylo pro mě vážně kruté. Já jsem se
přece nechtěl přiklánět ani k jedné ze stran. Teprve jsem se
rozkoukával, oslepen září neónů, a už jsem měl být vystaven takové
Sofiině volbě. Tak tohle je ta dospělost? Říkal jsem si a nevěděl, co
s životem. No, naštěstí se tenkrát nakonec vůbec na hlasování
nedostalo. Nevím už vlastně proč, možná proto, že zrovna otevírali
Blanici.
Dalšího dne mi byl přidělen spolubydlící. Byl o něco mladší než
já a celé ráno si vodou ředitelným sprejem vytvářel po vlasech šediny a
taky dolepoval umělý knírek pod nos. Nejdřív jsem si myslel, že je to
nějaká sranda, že někam jde. Ovšem Jarda mi odpoledne vysvětlil, že jeho
počínání je součástí promyšlené strategie podložené dlouholetým
psychologickým výzkumem. Šlo o to, že vizuální podobnost se společensky
uznávanou osobou povede u přednášejících a zkoušejících
k nevědomému nastolení stejného respektu i pro osobu podobnost pouze
vykazující. Jarda tomu říkal „atributární transmise“, nebo tak nějak.
No, každopádně když jsem během prvního měsíce odhalil jeho privatizaci
mých psacích potřeb, a když Jarda selhal i coby prognostik na poli
ženského myšlení, konečně seznal, že bude vhodnější nechat své
chování napospas jen omezenému vlivu vzorů. Nakonec taky shledal
užitečnějším použít zbytek polárně šedého laku na prorezivělý
radiátor, co jinak dělal cimru docela útulnou. Jarda se tak postupně stal
někým docela normálním, i když už stihl za uplynulý semestr poskytnout
hned několik rozhovorů o ekonomii, o Sarajevském atentátu, a tak.
Na konci chodby vlevo bydlel Láďa. Znali jsme ho z klubu Blanice, protože
byl taky zapsaný na plavání. Bydlel sám úplně v posledním pokoji,
kterému se mezi místními říkalo „peklo“. Láďa rád lákal, zejména
prvačky, na neopakovatelný, extatický zážitek na jeho pokoji číslo osm.
Skutečnost byla ale taková, že Láďa rád vyprávěl o pravidlech
míčových her. Ne, že by je snad někdy hrál. Ale vyprávěl. Vyprávěl
rád, vyprávěl dlouho. Kolegyním včetně.
Další pravda byla ta, že název „peklo“ si přes všechny
stylovější možnosti vydobyl pokoj kvůli svému nevhodnému umístění
vzhledem ke kotelně. Podlaha Láďova institutu míčových her byla tak po
celý rok poseta deklasovanými učebnicemi, po kterých on i jeho návštěvy
opatrně přeskakovali. Bylo to ale pořád lepší, než aby se jim
roztekly boty.
Do školy přicházel Láďa někdy natolik dehydratovaný, že celou
přednášku doslova hltal. Někdy byl ale naopak nabuzený, jako by si dal
zrovna saunu, a to pak vydržel frajeřit před holkama klidně celý den.
Převážně inzeroval, že nabízí nocleh s odtučňovací kúrou a masáží
zdarma. A výjimečně, to když chtěl vzbudit dojem, s drsňáckým výrazem
ve tváři připomínal, že se celý svůj studentský život pohybuje dosti na
hraně. Jelikož když se večer před usnutím zapomene napít, tak ráno ze
sebe neodhrne peřinu.
Myslím, že Láďu jsme začali brát až ve druháku, kdy jsme často do
„pekla“ chodili smažit karty. A taky jsme se začali víc věnovat škole.
Jednou jsme třeba všichni tři vyrazili na Fed Cup, který se zrovna hrál
v Praze. Těšili jsme se, že se dozvíme něco o praktikách americké
centrální banky, ale nakonec z toho nic nebylo. Stěží jsem tehdy napínal
svoje jestřábí oko, abych viděl aspoň zlatý set, když ne standard.
Potom jsme seděli v atriu ve škole na Žižkově, kde jsme měli najednou
nějak víc předmětů, čímž nás děkanát prověřoval ve znalostech
Prahy. A my tehdá seděli a koukali pro změnu po holkách. Vždycky jsem si
připadal jako na letišti, kde se zrovna přemisťují letušky. Každá
s tím svým kufříkem na kolech a uniformou. Jenom ty obrazovky a hlášení
o posledních výzvách tam chybějí.
Na obrazovku jsme se tenkrát vůbec koukali poměrně často. Bylo to
zábavnější a levnější než volat na Veselý drát. Vlastně díky
televizi dostal Láďa svoji legendární, pravidelně používanou přezdívku.
Nebyl sice nějaký přehnaně malý, ale protože byl z nás tří nejmenší,
s čímž nic moc nenadělal, tak jsme mu začali říkat Paklíč. S čímž
vlastně taky nikdy nic moc nenadělal. Jeho přezdívka obzvláště přišla
vhod, když jsme ve snaze snížit pravidelné zpoždění s urputným
nasazením probíhali spojovací chodbou mezi budovami Jižního Města. V té
chvíli pak svolil ke hře i Jarda, který z nás jediný vlastnil mobil
umožňující třicetisekundové, reálné vyzvánění. A to se pak tunelem
rozezněla známá znělka z Pevnosti Boyard. Vzpomínám si, že tohle nás
vždycky ale neuvěřitelně nahecovalo. S nepřeslechnutelnou ozvou jsme
všichni tři byli naráz zastaveni až o dveře učebny, kam jsme se pak
pokoušeli v co nejrychlejším čase nahrnout. Často jsem se sám nechal
unést, ty dva přede mnou začal bezohlednými výpady popostrkovat dovnitř a
hystericky jsem vykřikoval: „Dépêchez-vous! Dépêchez-vous!“
Vyučující se na začátku semestru tak trochu zdráhal přijít na chuť
našim svérázným příchodům, které vždycky probíhaly obdobně. Poprvé
nás sice sledoval s vytřeštěnýma očima a s košilí politou termoskovým
kafem, takže byl ten cvičící na matiku samá kaňka, ale stejně nás
ponechal se v našem nezvyklém tempu posadit. Až po několika rafinovaných
otázkách směřovaných do pléna pochopil, že nepatříme mezi francouzské
studenty výměnného pobytu. A jakákoliv shovívavost byla ta tam. Jak není
váš příbuzný Blaise Pascal, nebo mu, jak by dodal Jarda, nejste aspoň
trochu podobní, můžete se s neopodstatněnou nákloností matematiků
rozloučit.
Zbylý průběh hodiny se tak stal často naprostým debaklem, protože
indicií bylo po málu a šprti, jinak sedící v první řadě, se střídali
u tabule skoro jako smečka tygrů. Vzpomínám si, že párkrát jsem se taky
pokusil některý z předkládaných teorémů na tabuli vyřešit, ale zůstal
jsem tam stát jak ocelová koule na iksku. Víte, takové dny to pořádně
zacinkalo vždycky až v menze. Poprvé, když nám jako přílohu sesypaly
nedovařenou čočku, podruhé, když jsme v koutě jídelny osvobodili
z aktovek lahváče. Měli jsme takový svůj rituál – natáhli jsme ruku
se chmelným džusem, kývli na sebe hlavou a za sloganu „Hip, hap, hop!“
jsme řetězově do sebe obsah nalili. Nedávno jsem se to marně pokoušel
vyprávět svému synovci a ten se začal chytat až ve chvíli, kdy jsem mu
řekl, že po dvou lahvinkách v perném dni často následovalo úplné
Bludiště.
Dnes si říkám, že to byly fakt šílenosti, co jsme někdy prováděli.
Možná některé z nich ani nebudu schopný vysvětlit dětem. Myslím tak,
aby se smáli aspoň trochu stejně, jako jsme se tehdá smáli my. Úsměv od
ucha k uchu mi naskočí vždy, když třeba náhodou ve skříni narazím na
jedno z památečních triček, které jsme si tehdy nechali natisknout,
ještě než se naše cesty nadobro rozešly. Stojí tam napsané velkou modrou
kapitálkou „VŠE FOREVER“, ačkoliv nikdo z nás vlastně nikdy školu
nedokončil, a pod tím je v menším písmu kompletní soupis naší
legendární party „Jarda, Láďa a já“.
Ilustrační foto Creative
Commons Glass
of Beer Foam od autora Steven
Depollo je licencovaný pod CC BY
2.0.“
Čtěte také:
Nahrávání ...
