Nádherná příroda kontrastuje s obrovskou chudobou. Vítejte v Keni
CestováníPo návštěvě Afriky a jejích národních parků jsem toužila od
dětství, kdy mě zcela pohltily fi lm a knížka Volání divočiny. Sen se mi
splnil díky workcampu v jihozápadní Keni. Poznala jsem obě tváře
černého kontinentu – krásnou přírodu i neskutečnou chudobu.
Po celodenním letu z Mnichova přes Dubai do Nairobi mě na letišti
hlavního keňského města přivítal nepříjemný a podezřívavý personál
pod pohledem po zuby ozbrojených vojáků. Nedůvěra ve vízum, vydané
britskou ambasádou v Praze, a podrobné otázky na obsah batohu – mé
první zážitky z Keni. K mé velké úlevě čekali na letišti zástupci
organizace Kenya Voluntary Development Association a dopravili mě do hotelu.
Cesta taxíkem ale pro mě coby čerstvého absolventa autoškoly byla mírným
šokem. Napáchat během cesty minimálně deset dopravních přestupků a jet
stylem, ze kterého by neinformovaný člověk nepoznal, že se v zemi jezdí
vlevo, nebyl pro řidiče problém.
Masajské volání divočiny
Před začátkem workcampu jsem se s dalšími dobrovolníky vypravila na
safari. V oblasti parku Maasai Mara žijí převážně Masajové, jeden
z dvaačtyřiceti keňských kmenů. Přestože nepatří ani k největším,
ani ke kulturně nejvyspělejším, považuje je západ za symbol Keni. Značně
tomu napomáhá i masajský štít na keňské vlajce. Příslušníci kmene
věří, že Bůh jim věnoval veškerý skot na světě. Živí se proto
tradičně pastevectvím a život celé vesnice, čítající zpravidla zhruba
sto obyvatel, se točí výhradně kolem domácích zvířat. Přes den děti a
muži hlídají stáda a ženy ve vesnici staví domy, vyrábí upomínkové
předměty pro turisty, vaří a starají se o domácnost.
Cesta za slony
V rezervaci Maasai Mara, která sousedí s tanzanským národním parkem
Serengeti, nahání zvířata místo lovců s puškami turisté
s fotoaparáty. Linus, náš řidič a průvodce parkem, se v hledání
zvířat opravdu vyznal. Při nečekaném vybočení z cesty se pak před námi
objevil párek pštrosů, skupina zeber či rodinka levhartů. Během
projížďky se před námi náhle vynořila i sloní samice. Zastavila se asi
pět metrů od auta a zvídavě si nás prohlížela, stejně jako my jí.
Jakmile jsme vylovili fotoaparáty, k našemu překvapení se slonice otočila
k nám, roztáhla uši, a zvolna se otočila. „Úplná modelka,“ smáli
jsme se. Díky tomuto setkání nás přepadl hlad, že bychom „snědli
i slona“, přišla tedy na řadu svačinová pauza. Názor, že nechat se
okrást malými opičkami může jen turista-blb, jsem si zde rychle upravila.
Ihned po rozbalení svačin začal nefalšovaný organizovaný opičí útok.
Zatímco nejmenší člen rodiny odlákal pozornost pokusem ukrást banán,
opičí samec skočil na stůl a přivlastnil si krabici s kuřetem, sendvičem
a ovocem. Linus nás uklidňoval statistikou, že okradených je devět skupin
z deseti. Jako osvědčená pomsta prý fungují sendviče s feferonkovou
náplní. Poslední den na safari, z celkem tří dnů, jsme vyrazili na cesty
před svítáním. Keňa po ránu ukazuje svou chladnou tvář, nicméně
pozorování pasoucích se zvířat při východu slunce je nezapomenutelný
zážitek a teplé kakao při pozdní snídani v anglickém stylu prohřeje
i nejztuhlejší části těla. Snad každý v tuto chvíli pochopí důvod,
proč byla Afrika tak oblíbeným místem pro dobrodruhy století páry.
Luxus a slum
V den odjezdu na workcamp jsem měla úžasnou možnost poznat pravou tvář
Nairobi. Toto nepříliš staré město, postavené na železniční trase
z přímořské Mombasy do Kisumu, je městem obrovských rozporů. Nová
část se honosí vysokými kancelářskými budovami z šedesátých let,
konferenčním centrem a moderním sportovním stadionem. Většina obyvatel
však žije v Kibeře, druhém největším africkém slumu. Doprava se
potýká s obrovskými problémy a horko spolu s výfukovými plyny
z prastarých aut dotváří tíživou atmosféru dusícího se města. Po
několika minutách chůze směrem na autobusové nádraží jsme byli od
typického afrického prachu špinaví od hlavy až k patě.
Reklama v autobuse
Cestování po Keni je pokaždé velkým zážitkem. Řidiči autobusů,
kteři by v Rallye Paříž – Dakar uspěli i bez příprav, neberou
v potaz katastrofální stav cest a pravidelné zastávky po čtyřech
hodinách pro ně neexistují. Místo promítání filmů během cesty
prochází uličkou obchodníci a prodávají různé zboží. Někteří
dokonce využívají prvků telemarketingu, který nás velice pobavil,
přestože celé představení probíhalo ve svahilštině. Po osmi hodinách
jízdy jsme vystoupili z autobusu v naději, že jde konečnou zastávkou.
Nicméně nás po šesti až sedmi lidech naskládali do taxíků a jelo se
dál. Do cíle, vesničky Nyamagagana v divizi Kuria West, jsme dorazili
vyčerpaní, ale i přesto jsme nemohli odmítnout srdečné přivítání
tamních obyvatel spojené s tancem. Oblast Kuria West se řadí mezi
nejchudší v zemi, lidé se zde živí převážně zemědělstvím. Kmen
Kuria patří mezi minoritní a jejich jazykem mluví velké množství lidí
v sousední Tanzanii. „Do Tanzanie to dojdete pěšky, je to jen třicet
mil,“ sdělil nám místní stařík. Při povinné představovací
návštěvě v lokálních úřadech jsme poznali další, pro Afričany tolik
typickou vlastnost. Kromě toho, že si potrpí na ofi ciality, veřejné
proslovy a tituly, stejně tolik nevěnují pozornost komukoliv jinému. Během
oficiálního představování africký protějšek bez omluvy zvedl mobilní
telefon a se slovy „Go on, please,“ hovor vyřídil. Mobil slouží v Keni
jako důkaz bohatství. Drtivá většina jejich majitelů však doma nemá ani
elektřinu a za dobíjení platí.
Pole plná trávy
Jedním z hlavních vývozních artiklů Keni je tabák. Jeho pěstování
na malebných kopečkách na jihozápadě mimo jiné způsobuje, že mnoho
dětí vymění studium za okamžitý výdělek na poli. Nicméně nedostatek
vzdělání i peněz nedovolí místním produkovat skutečně kvalitní
plodiny a pole zůstávají zpravidla zarostlá trávou a jiným plevelem. O to
tragikomičtěji pak působí několik prosperujících rostlin marihuany
uprostřed skomírající kukuřice, která slouží místním jako základ
stravování. Mhindi (svahilský výraz pro kukuřici) se připravuje buď
pečená v ohni, v podobě kaše zvané porridge, nebo jako ugali, keňské
variaci na houskový knedlík.
Syn Afriky aneb Obamamánie
Po dvou týdnech strávených návštěvami obydlí místních lidí a
zapojování se do kultury komunity Nyamagagana jsme se rozhodli zbaběle utéct
na víkend do míst s elektřinou a teplou vodou. Jako cíl cesty jsme si
zvolili přístav Kisumu, které bylo vzdálené přes dvě hodiny cesty podle
měřidel dopravce (ve skutečnosti čtyři hodiny). Přístav Kisumu, třetí
největší město v zemi, je dnes známé světu díky blízkosti rodného
domu babičky Baracka Obamy. „Born Africa, manage America,“ hlásají
plakáty ve městě a hrdě zobrazují černošského prezidenta před vlajkami
USA a Keni. Pýchu na svého syna nezkalí ani fakt, že během červencové
návštěvy Afriky prezident Obama navštívil Ghanu a ne „rodnou“ Keňu.
I tak počet dětí se jménem Barack Obama raketově vzrostl. Sama jsem měla
tu čest jednoho z nich chovat, zatímco nám jeho matka pobaveně ukazovala,
jak dostat všudypřítomný oranžový prach z oblečení.
Nessie ve Viktoriině jezeru
Všechny turistické průvodce považují Kisumu za ideální místo pro
nákup typicky afrických „crafts“, vydali jsme se proto na tržiště.
Snaha prodejců vzbudit soucit provází Muzungu (svahilský výraz pro
bělocha) na každém kroku. Je nutné se obrnit, prodejci suvenýrů rozhodně
mezi chudinu nepatří. Co je pro Evropana pakatel, vydělá průměrný Keňan
za měsíc. Neprozkoumané nezůstalo ani Viktoriino jezero, největší jezero
černého kontinentu. To se kromě své rozlohy pyšní i jednou
z největších kolonií vodního ptactva a skupinou přísně chráněných
hrochů. Protože tlustokožci tráví celý den ponořeni ve vodě,
navštívili jsme hroší zátoku večer. Loďka nás dovezla asi sto metrů od
rodiny líně si plavajících obrů, kteří z dálky a v šeru připomínali
fotky dokazující přítomnost příšery ve skotském jezeru Loch Ness. Blíž
jsme se k nejnebezpečnějšímu zvířeti Afriky neodvážili.
Tady děti po škole touží
S přibližujícím se odjezdem z Keni jsme si uvědomili, jak moc si na
sebe lidé zvyknou během měsíce a jak málo potřebujeme k životu. Během
posledních dní jsme dokončili práci na stavbě školy a rozloučili se
s místními. Také se rozběhly přípravy na projekt boje proti ženské
obřízce, hojně praktikované v afrických zemích, a na podporu
středoškolského vzdělání dívek. S těžkým srdcem a velkolepými plány
jsme odjeli do Nairobi a odtud každý sám domů. Když jsme se poprvé setkali
s campleaderem, řekl: „Pamatujte si, co cítíte, až budete opouštět
Afriku, a řekněte to doma všem.“ Štěstí, že uvidím své blízké, se
mísí se smutkem z opouštění té kouzelné země, kde děti chtějí chodit
do školy, ale nemohou, a dospělí doufají v lepší budoucnost, která
v nejbližší době nepřijde.
Nahrávání ...
