Čeští komunisté jsou pátou kolonou nevycválaného Ruska
RozhovoryS politikem Jaromírem Štětinou jsme si povídali o Vysoké škole
ekonomické před čtyřiceti lety, o současné žurnalistice, Evropě, Rusku,
nevynechali jsme ani české komunisty.
V dětství jste chtěl být novinářem. Proč jste studoval na
VŠE?
Podával jsem přihlášku na novinařinu na Karlovu univerzitu, ale nepřijali
mě. Tehdy se do žádostí uváděla i náhradní fakulta, což byla v mém
případě VŠE. O ekonomii jsem se samozřejmě zajímal, dokonce jsem
koketoval s myšlenkou, že bych se mohl stát ekonomickým novinářem.
Na ekonomku vás přijali, takže jste se na ni zapsal.
Až za rok. Spadal jsem do té generace studentů, které se týkal takzvaný
nultý ročník. Šest dní v týdnu jsme museli chodit pracovat do fabriky,
abychom se zocelili a poznali život proletáře. Teprve potom jsme nastoupili
do prvního ročníku.
Naplnila škola vaše představy?
Ekonomku jsem studoval stylem, že jsem do ní občas zavítal. Jezdil jsem
spíše na hory a studium měl jako přidruženou činnost.
Dozvěděl jste se tu tedy něco nového?
Myslím, že VŠE svou úrovní představovala takové celkem slušné
všeobecné vzdělání, nemám však pocit, že by člověka vybavila větší
odborností. Ono to vlastně ani nešlo. Můj obor se jmenoval finance a úvěr.
Hustili do nás marxistické teorie, učili jsme se šílenosti, jako byl
předmět socialistické plánování, biflovali se neuvěřitelné tabulky, kde
bylo předepsané, jak stát rozdělí, přerozdělí a uplatní všechno od
výroby lokomotiv až po pečení rohlíků. Na druhou stranu jsem pracoval jako
„pomvěd“ v týmu Oty Šika. Ten chtěl v komunismu zavést tržní
hospodářství, což se samozřejmě nemohlo povést, a jeho reformní snahy
skončily mizerně.
Čemu jste se věnoval po studiích?
Na jaře roku 1968 jsem nastoupil do Mladé fronty jako elév, psal jsem
hlavně soudničky. V létě přišla sovětská armáda a mě samozřejmě
vyrazili.
Kvůli vašemu nesouhlasu s režimem?
V letech 1968 a 1969 probíhaly takzvané prověrky. To jsme dostali jednu
jedinou otázku. „Souhlasíš se vstupem vojsk Varšavské smlouvy do
Československa?“ A odpověď se vyžadovala prostá. Buď ano, nebo ne.
„Ano“ pro mne bylo to nejhrubší znásilnění, jaké jsem si dokázal
představit.
Kde jste tedy působil poté?
Pracoval jsem jako pomocný dělník v národním podniku Geologický průzkum.
Začátkem sedmdesátých let po nás jelo StB a já zhruba na pět let skončil
v šachtě Maxim Gorkij. Potkal jsem tam spoustu desperátů, vzdělaných
lidí, například Emila Zátopka. Byla to vůbec úžasná doba. Jak na té
šachtě, tak ve vrtných soupravách, navíc jsem bydlel po různých
maringotkách.
Kvůli této práci jste dálkově vystudoval geologii?
Nechtěl jsem celý život pracovat jako dělník. Geologie mi nakonec dala víc
než celá Vysoká škola ekonomická. Už jenom proto, že jsem byl starší a
studoval tak pečlivě a zodpovědně, že jsem z toho málem dostal
psychickou újmu.
Po pádu železné opony jste se však vrátil
k žurnalistice…
Za komunismu jsem nevěřil, že ji někdy budu dělat, protože jsem na to
neměl dobrý kádrový profil. Novinářem jsem se stal, až když mi bylo
skoro padesát let. Znal jsem se s Jiřím Rumlem, který ještě za totality
vydával ilegálně Lidové noviny. Já mu je pomáhal kolportovat. Když se
stal prvním šéfredaktorem oficiálních Lidovek, tak jsem za ním zašel,
jestli by nechtěl zpravodaje v Rusku, a on souhlasil. S přestávkami jsem
tam pracoval jedenáct let, než mne vypověděli.
Proč právě Rusko?
Považuju se za Rusofila a je zajímavé, že mne k tomuto pohledu přivedla
maminka, která byla Čechoameričanka. Rusko mne zajímá jako fenomén. Vždy
mne na něm fascinovalo, jak je tam těžké najít někoho, kdo se umí
vzbouřit. A také něco čistého, nedotčeného, protože ruská historie, to
je historie násilí a velkejch morálních úpadků. Do Ruska jsem jezdil
zejména poté, když mě v osmdesátých zbavili pasu. Rusům stačil
občanský průkaz a o mém výjezdu nerozhodovaly naše státní orgány.
Stačilo, aby mi tam kamarád zařídil ubytování a poslal
takzvaný vizov.
Vaše výpravy byly především sportovní.
V mládí jsem byl v národním horolezeckém týmu. Naše touha jet do Alp se
nemohla naplnit, tak jsme alespoň poznávali ruská pohoří, třeba Altaj.
Později jsme na sibiřských řekách podnikli několik prvosjezdů.
Proč jste se po revoluci nevydal na západ, kam jste dříve
nemohl?
Ne proto, že bych se tam nechtěl podívat, ale z jakési povinnosti. Krátce
po mém odjezdu vypukla válka v Náhorním Karabachu, což byl první
válečný konflikt, kde jsem pracoval jako novinář. A když jsem se toto
řemeslo naučil, byla škoda pro redakci, abych ho nevyužil. V dalších
letech jsem prošel asi dvacet ozbrojených konfliktů, od Srbské Krajiny,
přes Bosnu, Kosovo, Moldávii, Čečensko, samozřejmě, občanskou válku
v Tádžikistánu, Kašmír, Východní Timor, Afghánistán….
Z Moskvy vás vykázali kvůli kritice Kremlu. Jak velkou hrozbu
podle vás představuje současné Rusko?
Za ta léta, co jsem tam žil, jsem se občas setkal s ruskými generály a
důstojníky. A jak jsem s nimi seděl, popíjel vodku a rozprávěl, tak se
mi občas stalo, že mě brali okolo ramen a říkali: „Neboj, my vás stejně
jednou vysvobodíme.“ A to je základ! Ruská generalita nás stále
považuje za součást svého impéria. Jedině jednotná a silná Evropa nás
může před tímto nebezpečím uchránit.
Považujete Ruský deník Anny Politkovské a výpovědi imigrantů
za relevantní zdroje?
Nezávislých zdrojů, ke kterým máme přístup, je málo. Ale kdo chce, tak
je najde. Anička Politkovská byla moje kamarádka, pracoval jsem s ní
zejména v druhé čečenské válce. A ta o své zemi říkala, co si
myslela, a co si myslím a říkám i já. Jenže mě pouze vypověděli ze
země, kdežto ji zabili. A mezi mými přáteli nebyla jediná, koho
zamordovali.
Jak podle vás o Rusku informují česká masová
média?
To, co přejímají, velice ovlivňuje ruská propaganda. Ruská diplomacie je
jednou z nejlepších na světě. Velký výkon má už jen proto, že se na
tamních diplomatických školách učí, že lež je přípustný způsob
diplomatické práce. A to ctí i nejvyšší vedení Ruské federace. Lže
prezident, lže ministerský předseda i ti, kteří se pod nimi nachází.
Představte si hierarchickou pyramidu někdejší KGB, která se dnes jmenuje
FSB. Najdete tam tytéž lidi, co mají ten samej barák na Ljubjance a
používají stejné metody, včetně lži.
Jak se podle vás můžeme ubránit?
Bývalý prezident Václav Havel říká, že jestli chceme Rusku pomoci,
musíme mu říkat pravdu. Navíc je podle mě potřeba sjednotit evropskou
pozici vůči Rusku, zejména v energetické bezpečnosti. Evropa je
roztříštěná a neuvědomuje si, že její politiku appeasementu Putin
neobyčejně využívá. Rusové si nesmírně vážili prezidenta Reagana. Byl
tvrdý protivník a my musíme být také. Na hrubý pytel hrubá záplata. Sice
si myslím, že se z Ruska jednou stane demokratická země, ale dnes bychom
s ním měli zacházet jako s nevycválaným postpubertálním uhrovitým
mladíkem, kterýho je potřeba mít rád, protože k nám patří, ale
zároveň mu dát jasně najevo, že se dopouští excesů.
Jak s tím souvisí váš vztah ke KSČM?
Komunistická strana Čech a Moravy je jasnou pátou kolonou Ruské federace.
Nesouhlasím s argumenty, že už neexistuje Sovětský svaz a naši komunisti
se nemají o co upřít. Odhaduji, že během několika let, maximálně
patnácti, v Rusku dojde ke snaze o obnovení bolševické revoluce. A KSČM
bude ten nejvěrnější spojenec. Dnes vystupuje jako frontman mezinárodního
komunistického hnutí tím, že pravidelně pořádá konference obskurních
komunistických stran. Netají se tím, že by chtěla vytvořit něco
podobného, jako byla bolševická Komunistická internacionála.
Proto se zasahujete o rozpuštění strany?
Na KSČM se dívám především z hlediska čistoty práva. Senát mě zvolil
předsedou dočasné komise, v níž dokazujeme, že komunisté porušují
zákony a především Ústavu České republiky. Zejména článek pět, který
říká, že součástí našeho politického systému mohou být pouze ty
strany a hnutí, které odmítají násilí jako prostředek dosažení svých
cílů. Což komunisté nečiní. Za hlavní pilíř a svou bibli považují
Marxův Komunistický manifest, kde se píše: „Jenom násilím můžete
dosáhnout svých cílů.“
Jak jste ve vaší činnosti daleko?
V listopadu senát poslal premiérovi žádost, aby postavil KSČM před
nejvyšší správní soud, který posoudí její ústavnost. Od té doby to
leží panu Topolánkovi na stole. Ale vím, že bude jedním z těch, kteří
zvednou ruku pro rozpuštění strany.
Povedlo se vám naplnit i jiné senátní cíle?
Za úspěch považuji, že jsme se několikrát jednoznačně vyjádřili pro
podporu Gruzie v jejím nerovném boji. V rezoluci jsme zmínili ruskou
agresi. Tuto formulaci některé evropské parlamenty vůbec nepřijaly!
V Gruzii však nejde jen o lidská práva. Vedou tudy poslední svobodné
energovody, například ropovod, z něhož dnes spotřebováváme celých
patnáct procent. Tak proč myslíte, že tam ruská osmapadesátá
armáda hupla?
Myslíte si, že tuto problematiku lépe ovlivníte jako poslanec
Evropského parlamentu?
Především mám v úmyslu sdělovat naši zkušenost, kterou má málokdo.
Ohánět se tím, že i Francouzi mají komunistickou stranu, není přesné.
Jim čtyřicet let neničila vlastní zemi. Co se týče energetické
bezpečnosti, rád bych prosazoval diverzifikaci zdrojů, zdůrazňoval
jednotné postavení Unie vůči Ruské federaci. V podstatě bych chtěl
zužitkovat to, co jsem dělal posledních dvacet let, a zkušenosti, které
jsem za svoji novinářskou a politickou kariéru získal.
Sledujete česká média i nad rámec toho, co o vás
píší?
Samozřejmě sleduji všechny velké zpravodajské servery. Z deníků Lidovky,
protože jsem tam v letech 1992 a 1993 dělal šéfredaktora, a mám k nim
sentimentální vztah. Čtu však i Haló noviny, abych věděl, co kujou.
A když o mně tři dny nenapíšou, tak jsem celej nervózní. Co jsem
v senátu, tak o mně vydali asi čtyři sta článků! Je to ohavnej plátek,
z kterého čpí dikce a vůně tiskařské černi Rudého práva. Navíc má
některé autory stejné, jako byli v Ruďasu.
Nahrávání ...
