Ekonomii, nebo ekologii? Obě!
NázoryMinulý týden jsem byla na konferenci Climate Change: Opportunity to Growth ve Slovinsku (www.brdo-co2nference.net). Přestože některé příspěvky šly ve svém apelu o dost dál než současná úroveň české debaty, neměla jsem pocit, že mluví banda ekoteroristů, kteří chtějí v zájmu životního prostředí ohrozit ekonomickou svobodu.
Minulý týden jsem byla na konferenci Climate Change: Opportunity to Growth ve Slovinsku (www.brdo-co2nference.net). Přestože některé příspěvky šly ve svém apelu o dost dál než současná úroveň české debaty, neměla jsem pocit, že mluví banda ekoteroristů, kteří chtějí v zájmu životního prostředí ohrozit ekonomickou svobodu. Naopak. Prohlásí-li britská ministryně financí, že nemůžeme nechat trh působit sám o sobě a že klimatické změny mohou přinést hospodářskou krizi podobnou té z třicátých let minulého století, zní to dost přesvědčivě. Dilema totiž nestojí ekonomie versus ekologie, nýbrž jak lépe ekonomicky uchopit ekologii.
Liberální ekonomický systém, jak jej zažíváme dnes, je produktem osmnáctého století s úpravami v podobě welfare state ze století dvacátého. V době svého vzniku perfektně fungoval a skutečně dával příčinu pro bezbřehý optimismus z nekonečných zdrojů a růstu blahobytu. Podmínky a předpoklady fungování se ale od té doby změnily, a to exponenciálně co do času i objemu. Těmito změnami, které poněkud komplikují globální fungování ekonomického liberalismu, je zejména trvalé překračování mezí globálního ekosystému a s tím související nárůst světové populace.
Surovinový optimismus dvacátého století je ten tam. Narážíme na meze prostředí, když z něj chceme brát třeba ropu blížící se k ropnému zlomu, i když do něj vracíme například oxid uhličitý, který se nahromadil v atmosféře v historicky nebývalém množství. Poslední komplexní zpráva OSN o celosvětovém stavu životního prostředí (GEO4) dává zprávu o tom, že v drtivé většině oblastí se životní prostředí rapidně zhoršuje. Rostoucí blahobyt, na kterém si tolik zakládáme a o který tolik usilujeme, není výsledkem naší osvícenosti, ale spíš naší tupé krátkozrakosti. Nedokážeme dohlédnout ani za pár generací, na jejichž dluh dnes žijeme, a dokonce hodnotu jejich budoucnosti směle snižujeme diskontováním. Důsledky našeho přístupu k přírodnímu prostředí nám vědci s čím dál vyšší přesností předkládají už desítky let. Malé množství problémů jsme sice zvládli jakž takž zastavit (například ozónová díra), ale podstatnou většinu z nich účinně neřešíme, a dokonce se stále vyjevují komplikovanější a nečekané souvislosti, například pozitivní vazba klimatického systému. Hlavní příčinou je nadřazenost ekonomického pohledu na přírodní prostředí.
Přesto ovšem jiné než ekonomické čili společenské řešení nemáme. Náhradní Zemi nenajdeme a na obnovení fosilních zdrojů bychom museli čekat pár desítek miliónů let. Jsme v situaci, kdy známe příčiny našich problémů, ale chybí nám vůle či odvaha vykročit k řešení – politická, korporátní, osobní. Zcela jednoznačně budeme ekonomické nástroje i trh při řešení potřebovat, aby výsledná opatření byla co nejefektivnější. Podmínkou řešení však bude, abychom důsledně internalizovali, případně kompenzovali negativní externality na prostředí. I když ani s tím zřejmě nevystačíme. Přírodní systémy jsou zkrátka natolik komplexní a neuchopitelné, že je jen ochotou lidí platit nezhodnotíme. Samotné technologie, ke kterým tolik upíráme své naděje, nás také – z mnoha důvodů – nespasí. Musíme přestat chápat životní prostředí jako volný statek typu dojné krávy nebo bezedné žumpy a přiznat mu jeho hodnotu, která existuje a bude existovat nezávisle na lidstvu.
Jak ale vypadá cílový stav soužití člověka s prostředím? Chceme-li dosáhnout udržitelnosti našeho vztahu k prostředí, budeme muset akceptovat přirozené hranice globálního ekosystému, a to jak při čerpání zdrojů, tak u vypouštění výstupů do prostředí. I když to stále ještě nemusí být zcela patrné, výzvy – aktuálně v souvislosti s globálním klimatem – jsou stejně strukturální a systémové, jako byla průmyslová revoluce. Čím dříve pochopíme tyto výzvy jako příležitosti pro transformaci systému přelomu devatenáctého a dvacátého století, tím lépe pro nás. Oddalování účinné akce jenom zvyšuje náklady a snižuje pravděpodobnost uspokojivého řešení.
Jednat musíme rychle, ale hlavně s rozmyslem. Slova Alberta Einsteina, že problémy nelze řešit stejnou logikou, jakou byly způsobeny, bychom měli pochopit jako výzvu k cestě za kvalitativním rozvojem, nikoliv kvantitativním růstem. Jak jsme si totiž možná všimli, křivka blahobytu totiž s křivkou osobního štěstí koreluje jen velmi omezeně…
Kateřina Husová, husova@gmail.com
NF, Ekonomika a správa ŽP
Nahrávání ...
