O novinářské pohodě v Bruselu

20. 11. 2005 | | Cestování

Obrovská fronta se tvoří před zařízením na rentgenování zavazadel. „Nemáte něco kovového v kapsách, madam,“ ptá se zdvořile uniformovaný chlapík za pípající brankou. Žena ukazuje na svou tvídovou sukni posledního střihu s výrazem „a nevíš, kde bych vzala kapsy…?“ Scéna jako vystřižená z běžného provozu na letišti v Ruzyni či kdekoliv jinde na světě. Jenže se odehrává v centru Bruselu na Schumanově náměstí, a to skoro denně.

Obrovská fronta se tvoří před zařízením na rentgenování zavazadel. „Nemáte něco kovového v kapsách, madam,“ ptá se zdvořile uniformovaný chlapík za pípající brankou. Žena ukazuje na svou tvídovou sukni posledního střihu s výrazem „a nevíš, kde bych vzala kapsy…?“

Scéna jako vystřižená z běžného provozu na letišti v Ruzyni či kdekoliv jinde na světě. Jenže se odehrává v centru Bruselu na Schumanově náměstí, a to skoro denně. Megalomanská budova Evropské komise je prostě střežená vůči vetřelcům. I když v zásadě by někdo jen trochu šikovnější pronesl do press centra cokoliv.

Podobnou situaci pak novinář zažije v europarlamentu a ještě drsnější jsou na Radě ministrů. Nejpřísněji hlídané jsou budovy NATO.

Stojí to vlastně za to, být novinářem na tak „honosném“ postu jako je bruselský zpravodaj? Proč se o to mnozí derou, když je tady čeká vlastně každodenní šacování? OK, připouštím, že peníze mají místní novináři vysoko nad českými poměry a v zásadě rozhodně nad belgickým průměrem. Ale peníze nejsou všechno a náklady novinářů se tu taky šplhají nad belgický průměr – tu jedou na zasedání do Lucemburku, hned nato se přesunují do Štrasburku na parlamentní plénum a britské předsednictvo si oblíbilo pořádání neformálních summitů na vlastní půdě. A ty telefony… Za první tři týdny v Bruselu se můj účet vyšplhal někam ke 300 eurům.

Novináři však Brusel opouštějí jen velmi neradi. Je tu totiž neuvěřitelně domácí atmosféra, jakou žurnalista jinde nezažije. Prvním důležitým bodem je poznat konkurenty z vlastní země. Ať je mezi vámi rozdíl třeba dvou nebo tří generací, okamžitě si začnete tykat. Rivalita? Ta v zásadě neexistuje. Telefonáty spíš probíhají následovně: Už máš dopsaného Barrosa? Tak to se můžem za půl hoďky slézt v baru u zoufalců, co ty na to?“ Že byste si chránili své kontakty jako oko v hlavě, jak je to běžné doma, dokonce i mezi kolegy v jedné redakci? Ani omylem. „Potřebuju číslo na Teličku… do minuty posílám vizitku…“

Snad nejúžasnějším důkazem spolupráce a téměř nulové konkurence je, že si navzájem pomáháte v případech, kdy byste se potřebovali rozdvojit a být na více místech najednou. „Letím na komisi, chyť Železného, pak si cinknem a citace vyměníme…“

Domácí atmosféra pak panuje ale i ve vztahu s vašimi protivníky – mluvčími různých komisařů, parlamentu, poslaneckých frakcí. Základem je, že se všichni oslovujete jménem: šéfka komisních povídálků je tak pro mě Francoise, ne madame Le Bail. Tykání je samozřejmostí. Jasně, v angličtině to nepoznáte, ale tady v Bruselu se dělají tiskovky v zásadě anglicko-francouzsky. A ve francouzštině je tento rozdíl patrný.

A bavit se s vámi chce každý, takže informace tady proudí rychlostí světla. Novinář většinou nemá problém zjistit, že se něco děje. Všechna rozhodnutí komise či parlamentu na vás čekají pěkně v mailu. A zásadním zdrojem jsou pak také Financial Times. To je taková novinka s Barrosovou komisí – cokoliv zásadního se děje, tak to mají FT na titulu novin už v den, kdy s tím jde komise před novináře. Oblíbenou diskuzí mezi konkurenčními novináři je, zda už má George Parker, bruselský zprovodaj FT, počítač v Barrosově pracovně nebo jestli José Manuel jen všechny své maily posílá Georgeovi v kopii.

Imponující je také slušnost, kterou tady novináři mají. Zásadně se rozlišuje, zda se některá informace poskytuje on record nebo off record. Pokud off, nikdo si ji nedovolí použít jako citaci, či jakkoliv naznačit, odkud pochází. Na druhou stranu pak má novinář mnohem lepší informace. Nikdo se s ním nebojí hovořit, ví, že řekne „tohle je off“ a má krytá záda. Vstřícnější jsou tak tady i čeští politici a mluví mnohem otevřeněji než doma.

Po práci rychle vyrážíme s Káťou (LN) a Johanou (MfD) na nákupy. Naše kamarádka z Komise slaví narozeniny, ovšemže v proslulé Havaně. Pak honem převléct, zavolat taxíka a dorazit klasicky o čtvrt hodiny pozdě… Zábava je v plném proudu. U skleničky ginu s tonikem probíráme s Johanou, jak je to tady v Bruselu pro novináře příjemný. „Jen na jedno jsem si těžko zvykala, na takovou izolaci od toho, co se děje doma, že tě tady vlastně nechávají v nejistotě, jestli máš nebo nemáš něco napsat. A pak ten pracovní rytmus. Doma jsem byla zvyklá vstát, dát si sprchu a vyrazit do práce. Tady se vykulíš z postele, tak jak jsi, zapneš počítač a spoustu věcí vyřešíš od něj s telefonem.“

Přiznávám, sedím teď po oslavě doma, sprcha ještě nebyla, jen jsem si vyčistil zuby. Hlava mi trochu třeští, protože jsme tančili do pozdních ranních hodin. Až dopíšu tohle, kouknu na daňovou směrnici a pošlu o tom nějakou analýzku do práce. Poslanci už se těší, že jim zavolám. Ostatně, jak se máte vy?

Mohlo by tě zajímat: