Dělal jsem i bufetáře

18. 5. 2005 | Zuzana Šenoltová | Kariéra, Rozhovory

Zaměstnanci TV Prima familiérně označují svého generálního ředitele Martina Dvořáka jako GeŘe. Vysokou školu vystudoval kvůli brutálnímu tlaku své matky a na přednáškách prý nebyl nejčastějším hostem – opravdovou školou mu byl život. V rozhovoru vzpomíná na svá studia, vypráví o tom, proč si hraje s autodráhou, o digitalizaci a o tom, jak teď převléká „svou“ televizní stanici do nového.

Zaměstnanci TV Prima familiérně označují svého generálního ředitele Martina Dvořáka jako GeŘe. Vysokou školu vystudoval kvůli brutálnímu tlaku své matky a na přednáškách prý nebyl nejčastějším hostem – opravdovou školou mu byl život. V rozhovoru vzpomíná na svá studia, vypráví o tom, proč si hraje s autodráhou, o digitalizaci a o tom, jak teď převléká „svou“ televizní stanici do nového.

Vyhledávač mi pod heslem Martin Dvořák vyhledal vaše jmenovce: Byli to třeba hráč bowlingu, výrobce sítí proti hmyzu, baleťák, závodník v motokrosu, válečný zpravodaj, radní nebo egyptolog. Je generálnímu řediteli Prima TV něco z toho blízké?

Opravdu? (smích) To jste mě trochu zaskočila. Ale skoro bych řekl, že vůbec nic…

Ani ten motokros?

Ne! Mám několik kamarádů, kteří jsou aktivními nebo vysloužilými závodníky, a velmi často vedeme diskuze a spory. Říkám jim, že naprosto nechápu, jak je může bavit jezdit autem pořád dokola, a oni zase nechápou, jak mě může bavit honit se za míčkem na golfu. Shodou okolností jsme se pohádali naposledy minulý týden. Dokonce mě před rokem přesvědčili, abych si udělal závodnickou licenci. Udělal jsem ji. Ale nemám ji, protože jsem odmítl, nebo spíš nestihl, jít na lékařskou prohlídku, která je s tím spojená. Navíc jsem zjistil, že licenci nikdy potřebovat nebudu, protože mě to opravdu nebaví. Autem se najezdím tolik, že ještě se honit po okruhu by pro mě nebylo relaxační, ale spíš frustrující.

A jiné sporty? Vidím tu nějaké sportovní náčiní…

Mám tu dvě hole. Jedna je baseballová – když se někdy rozčílím, trošku tady s ní mávám. Ta druhá je putter. Občas si tady v kanceláři hodím pár patů. Abych se uklidnil. Ale většinou se ještě víc naštvu.

Studoval jste na VŠE zahraniční obchod v době převratu – nastoupil jste v roce 1988. Jak na to vzpomínáte?

Asi nejsem ten nejpovolanější, kdo by měl popisovat atmosféru, která tam tehdy byla. Nebyl jsem totiž super poctivý student, nebyl jsem úplně pravidelným návštěvníkem přednášek a neseděl jsem tak často v kruhu, jako mí ostatní kolegové, za co se dnes mimořádně kaji. Atmosféra tenkrát byla, co si pamatuji, velmi formální. Myslím, že studovat vysokou školu tenkrát a dnes je velmi zásadní rozdíl. Je to otázka toho, co se učilo, kdo učil a co bylo k dispozici.

Dnes studentům můžu závidět, že se učí to, co pak budou opravdu reálně potřebovat. I kvalita přednášejících je, myslím si, o několik řádů vyšší. Také další možnosti, jako třeba doplňovat si vzdělání, vybírat si zajímavé obory a témata, získávat odbornou literaturu na internetu, v knihovnách, dostupnost zahraniční literatury a podobně, jsou dnes a tenkrát nesouměřitelné.

Proč jste se rozhodl pro studium na VŠE?

To byla taková zvláštní doba. Na vysokou školu jsem vlastně šel ze dvou důvodů – musím to pragmaticky přiznat, bylo to pod brutálním tlakem rodičů, zejména maminky…

Taky studovala VŠE?

Taky studovala VŠE. Druhým zřejmým důvodem bylo to, že bez vysoké školy bude dost těžké se uplatnit. Tím pádem to byla pro mě relativně formální věc. A v roce 1990, přišla doba, kdy měl každý pocit, že si založí svou vlastní firmu, do několika měsíců se stane milionářem, koupí si nové auto, vilu a bude jezdit každých čtrnáct dní k moři. Já ve svých dvaceti letech této iluzi taky podlehl a začal jsem podnikat a… Byl jsem fantasticky neúspěšný! Tedy, dluhy jsem žádné nenadělal.

Byl byste dnes pilnější student?

Kdybych studoval VŠE v té době, ve které jsem ji studoval, asi bych reagoval stejně. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let, a teď to nechci říkat nijak pejorativně, ta škola podle mě neměla mnoho co nabídnout. Úderem 17. listopadu, kdy jsem byl ve druháku, najednou přestalo platit to, co jsme se učili v prváku. Když tedy pominu univerzální předměty jako matematika, statistika a jazyky. Všechno další, jako politická ekonomie nebo marxismus-leninismus, jsme měli rázem zapomenout a začali jsme se učit pravý opak. A najednou profesoři, kteří nás učili, jak je úžasné a geniální centrálně plánované hospodářství, nás měli začít učit, že je to vlastně jeden obrovský průšvih a že jediná správná cesta do budoucna je tržní hospodářství. Ze dne na den se měla přepsat skripta a přednášky se měly změnit o sto osmdesát stupňů. Takže jistě uznáte, že důvěryhodnost těch informací nebyla úplně stoprocentní.

Studoval jste taky na Jižním Městě?

Ne, a přiznám se, že jsem o tom ani neslyšel. Vždycky jsem chodil na náměstí Winstona Churchilla a nikam jinam…

Winston Churchill před převratem?

A to je pravda! Tenkrát se to jmenovalo trochu jinak, ale nepamatuju si jak. Možná náměstí ROH nebo Odborů…

Je tam Dům odborových svazů…

No právě. Tam bylo tenkrát ROH.

A co menzy, vzpomenete si na Menzu Italská?

Vzpomenu – menza byla vždycky úžasným zážitkem, ale protože jsem byl zvyklý z jídelny na gymnáziu, tak to tenkrát byla vlastně taková samozřejmá věc. Ale mám pocit, že je to možná jediná věc, která se dodnes moc nezměnila.

Teď je tam soukromá firma…

Tak to je fantastické! Tak je to určitě jiné, určitě lepší…

…prodávají nám svou vizi spokojeného najedeného zákazníka…

Tak. Takže tržní hospodářství proniklo i do téhle sféry, což je dobře.

Měl jste při studiu nějaké zajímavé prázdninové brigády?

Dva nebo tři roky za sebou jsem měl na starosti divadelní bufet. Bylo to úžasné – byl jsem vedoucí divadelního bufetu! Fantastická zkušenost, ale nejsem si jist, jestli jsem se úplně osvědčil.

Proč?

Určitě jsem neudělal žádné manko, jen mám dojem, že kvalita poskytovaných služeb nenaplnila očekávání.

Vy jste ten bufet zároveň řídil a dělal obsluhu?

Přesně tak. Byl jsem sám voják v poli. Vedoucí zaměstnanec.

Bylo to někde v Praze?

To bylo v divadle … Studentské divadlo v Karlově ulici… V Ringu. Ne. V Disku! Od té doby, co jsem tam dělal bufetáře, jsem tam radši už nevkročil.

Jaký byl ten hlavní bod, který odstartoval vaši kariéru?

Myslím, že to není jeden hlavní bod. Lidé se mě na to často ptají, jestli existoval nějaký přelom, jedna zásadní věc, mávnutí kouzelného proutku. Tak to určitě nebylo. Myslím si, že jsem měl štěstí na lidi – potkal jsem v životě několik takových, kteří mi s kariérou pomohli v tom smyslu, že mě inspirovali. To do značné míry mou kariéru odstartovalo – že jsem se inspiroval a učil, ne na Vysoké škole ekonomické, ale spíš od lidí, pro které a se kterými jsem pracoval. To dotvářelo na jednu stranu mou osobnost, na druhou stranu mi to pomohlo doplnit si určité vědomosti, nejen odborné, ale i vědomosti o fungování managementu.

Takže kolegové, nadřízení?

Ano, a bylo to i v dobrém, i ve zlém. I ti, se kterými jsem měl spory a kteří mě hrozně rozčilovali, neustále mě do něčeho tlačili, nutili a ždímali mě… Zpětně musím konstatovat, že mi to mimořádně pomohlo, ačkoli mě to možná v určité etapě štvalo.

Když jste promoval, napadlo vás, že jednou budete dělat to, co dnes děláte?

V životě mě nenapadlo, že bych mohl být ředitelem televize. Na druhou stranu si myslím, že televize je firma jako jakákoli jiná, jako strojírenský podnik nebo IT firma. Principy řízení jsou dle mého názoru všude stejné. Rozdíl mezi televizí a ostatními firmami je, že jste víc na očích, víc vidět, víc se o vás povídá, jste známější…

…chodí k vám novináři na rozhovory…

Přesně tak. To má své stinné i světlé stránky.

Vy ale navenek moc vidět nejste.

Nevím, jestli je to štěstí nebo smůla, že mé ego nepotřebuje, aby moje tvář a moje osoba byla na každém večírku, aby předávala každý týden nějakou cenu. Neříkám, že to nedělám, ale nemusím to dělat pravidelně. Protože jsem spíše introvert, snažím se, abych nebyl vnímán jako tvář televize, ale jako člověk, který stojí do určité míry v pozadí. Tvářemi naší televize jsou naši moderátoři a herci.

V čem je tedy řízení televize odlišné od řízení běžné firmy? Co pro vás bylo nové, co jste se musel naučit?

Největší problém byl, že existovala, a do značné míry stále existuje, absurdní utkvělá chiméra, že televizi může řídit jenom televizák, člověk odkojený televizí. Ta chiméra spočívala ještě v tom, že si lidé pracující v televizi mysleli a myslí, že televize je jiná, že by to neměla být normální firma, že by měla být řízena jinak. To je jedna z věcí, kterou bylo potřeba vyvrátit. Doufám, že u nás se to podařilo. Druhá věc je, že lidé v televizi jsou takoví více emotivní a je potřeba s tím počítat při určitých rozhodovacích procesech.

Máte na mysli něco konkrétního?

Ne, jen to, že ve své pozici musím pracovat s lidmi, musím je usměrňovat a přesvědčovat. A to si někdy žádá více personifikovaný, osobní přístup.

Snažil jste se proniknout do technických procesů fungování televize, výroby pořadů?

Myslím si, že ano, ale asi vás překvapím: snažím se hodně oprostit od promítání svého vkusu do naší vlastní tvorby. Ne vždy se mi to daří, to je potřeba objektivně přiznat. Zjistil jsem, že věci, které se mi líbí, se moc nelíbí divákům a naopak. Neříkám, že je to univerzální pravidlo, ale často tomu tak je.

Co vás ještě dnes čeká? Máte tu docela rušno.

Čeká mě schůzka s naším hodně důležitým inzertním klientem, kterého se intenzivně snažím přesvědčit, aby u nás utratil významný obnos. Pokouším se mu vysvětlit, že pokud to udělá, půjdou jeho prodeje neuvěřitelně nahoru.

Pak mě čeká, počkejte, řeknu vám přesný stav – 169 mailů, které se mi tu nahromadily za čtyři dny. Pak tu jsou nějaké podpisové knihy, které se mi asistentka snaží vtlačit už asi dvě hodiny, a já hrdinně odmítám. Pak si myslím, že máme dneska ještě poradu, protože chystáme nový grafický kabátek televize. A to mám tak plus mínus do té půl osmé, do osmi, kdy už toho budu mít plné zuby a budu chtít odejít.

Nový grafický kabátek? Týká se to třeba i loga?

To se týká jak loga, tak znělek, dekorací a kompletně tak zvaného vizuálu. Tato změna bude v podstatě nejzásadnější po mnoha letech. Jsem tady už pět let a za tu dobu je to druhá změna, výraznější než ta první. Je významnější hlavně v tom, že se bude měnit i logo. A změna loga je v životě jakékoli firmy, zejména televize, velmi zásadní a klíčová.

Kolik hodin denně pracujete?

Začínám kolem čtvrt na devět, půl deváté. To už jsem v kanceláři nebo na schůzce. A většinou konečná tak mezi sedmou osmou.

A co děláte, když nepracujete?

Spoustu věcí. Hraju si se synem. Asi to bude znít jako fráze, ale je to fakt, protože má úžasné období čtyř let a o to bych nechtěl úplně přijít – je to mimořádně zajímavé a roztomilé období. Konečně si užívám i to, co já jsem v mládí neměl, to znamená autodráhu, playstation, auta na dálkový ovládání, takže to doháním velmi intenzivně. Taky se snažím čas od času sportovat, protože mám mírnou tendenci k tloustnutí a miluju jídlo, takže ze sebe musím tu energii trochu vydávat pryč.

A co vaše oblíbené televizní pořady? Vím, že v jiném rozhovoru jste odmítl prozradit, které pořady se vám líbí…

Odmítl jsem se spíš vyjádřit… No máte pravdu. Ale obecně; mám velmi rád zpravodajství a publicistiku. Když to vztáhnu k Primě, tak Zpravodajský deník a Svět 2005 určitě patří k mým nejoblíbenějším pořadům. Svět mám opravdu rád, myslím, že je to velmi zajímavý pořad, a zpravodajství považuju za samozřejmost. Náš deník pokládám za mimořádně jasný, zřetelný a výstižný.

Jak jste spokojen s virtuálním studiem?

Nejsem s tím spokojen… Tedy, jsem velmi rád, že ho máme. Ale mám v povaze, že nikdy nejsem stoprocentně spokojený. Takže ani s naším novým studiem nejsem, přestože jsem rád, že jsme tu změnu udělali. Ale určitě máme ještě co dopilovávat. Je to nová technologie a učíme se s ní pracovat. Televize je živý organismus, vysílá téměř dvaadvacet hodin denně a spousta věcí se řeší za pochodu.

A co technická budoucnost televize, digitální vysílání?

Obecně jsem zastáncem a propagátorem modernějších technologií, jen si myslím, že všechno, i digitalizace potřebuje racionální, nikoli emocionální přístup. Myslím, že vnímání digitálního vysílání je u nás založeno spíš na neznalosti a emocích. Přirovnal bych to k internetu. Internet prošel etapou obrovského pozitivního emocionálního vzrušení, potom následovala etapa mimořádného, opět emocionálního rozčarování a zklamání a myslím si, že teď nastala doba racionálního přístupu.

Něco podobného očekáváte i v případě digitalizace?

Určitě. V případě internetu si každý myslel, že založí portál, začne podnikat v internetovém byznysu a vydělá milióny nebo desítky miliónů, ideálně dolarů. Pak velká část podniků buď přímo zbankrotovala – a také investoři nesli velkou tíhu ztrát, nebo byly nuceny přehodnotit svůj megalomanský přístup. Dnes už je říše internetových firem extrémně racionálně opatrná a vystřízlivěla. A mám pocit, že u digitalizace to bude stejné. Všichni si myslí, že ten, kdo bude podnikat v digitálních technologiích, vydělá spoustu peněz. Trošku se bojím té etapy zklamání a deziluze.

Takže se hodláte zapojit až později? Až prvotní nadšení opadne?

Ne ne, my jsme v digitalizaci zapojeni! Jsme seriózně připraveni na digitální vysílání, navíc jsme už několik let zapojeni do experimentálního digitálního projektu, takže máme, dovolil bych si říct, velké zkušenosti, a právě proto mohu říkat to, co říkám. Ale přestože to budu říkat stokrát denně, nepomůže to. Každý si to musí zkusit.

Mohlo by tě zajímat:

• "Žižkovský tygr" Marek Vašátko: Švédsko sice nebyla první volba, ale díky běžkám mě moc lákalo
• Kateřina Legnerová: Pracovat při studiu ano, ale ne za každou cenu
• Adam Vološin: Na cestu na kole z Porta do Prahy mě namotivovala moje nadřízená