Nelehký život redaktorský
NezařazenéJe pondělní ráno. V životě redaktora Studentského listu – „listíka“ – nastává poměrně příjemná fáze redakčního cyklu – prodej. Člověk při ní potká známé i neznámé obličeje, s neznámými si obyčejně vymění úsměv, známým se navíc pochlubí svými články v novém čísle. Podle jobovky, která přišla na redakční mail, mě to ale tentokrát čekalo o něco dříve, než jsem čekal.
Je pondělní ráno. V životě redaktora Studentského listu – „listíka“ – nastává poměrně příjemná fáze redakčního cyklu – prodej. Člověk při ní potká známé i neznámé obličeje, s neznámými si obyčejně vymění úsměv, známým se navíc pochlubí svými články v novém čísle. Podle jobovky, která přišla na redakční mail, mě to ale tentokrát čekalo o něco dříve, než jsem čekal. Editorku, která měla po poledni prodávat, potkal nějaký dopravní kolaps. No nevadí, vytvoříme s šéfkou distribuce dvoučlenný záchranný tým. Budu sice muset trochu urychlit své dopolední povinnosti, ale Terka zvládne oběhat ostatní distribuční místa a já zase možná stihnu oběd.
Vstoupím do vrátnice Staré budovy, pohlédnu na kolegyni a lehce se podivím. „Bývá tu chladněji, ale proč jsi tu v bundě a takhle klepeš kosu?“ ptám se drze. „Brzy pochopíš,“ odpovídá se šibalským úsměvem na lehce prokřehlé tváři. „Přestože tu zatím prodáváš méně než půlhodinku?“ pomyslel jsem si, ale raději jsem mlčel. Odpověď přišla v podstatě hned poté, co jsem si v duchu položil tu stupidní otázku. Od Churchilla totiž přišel sibiřský polibek, jemný jako pohlazení rampouchem z Mrazíka. Kdosi (a raději nezjišťuji kdo) totiž vysadil jedny z vnitřních vstupních dveří. Takže v momentě, kdy se otevřely ty vnější (efekt zvyšovaly ty vpravo), proběhl halou nejrychlejší závodník celého startovního pole – Průvan. Ještě než zmizel (díky tomu, že Brano zavírá samo), radostně prohlásil, že si konečně trochu užije, když přišla na konci února zima.
„Z těch hor asi nic moc nebude,“ utrousí jako by v odpověď kolegyně a vysmrká se. Než ze sebe vysoukám slova povzbuzení, mám obličej plný jednoho výtisku Studentského listu. Když průvan vší silou přetlačím a list od hlavy odtrhnu, už ani nevím, co že jsem to chtěl říct. Asi to nebylo nic podstatného. Každopádně od této chvíle hromádku před sebou v kritických chvílích přidržuji volnou rukou. Na chvíli u stánku osamím (ne nebojte, Terku průvan neodfoukl, jen odběhla za svými povinnostmi) a začnu vkládat reklamu. Nejprve odjistím hromádku letáků od zátěže a zkusím je, jak nejrychleji dokáži, strkat dovnitř jednotlivých Listů. Moc se mi to nedaří a za chvíli musím průvan napodobit, když létám po vrátnici jako fretka a lovím letáky v nejrůznějších koutech. Vkládání pak vzdám až do doby, než se mi vrátí posila. Ve dvou pak svého soupeře (průvan) takřka hravě přelstíme a na hlavu porazíme – já otvírám List, ona do něj bleskurychle strčí reklamu. Pak se zase vytratím já za stravou do menzy a po návratu opakujeme osvědčený postup při vkládání reklam. Jednak jsme se při tom opět zahřáli, a navíc jsme v té sehranosti měli neodbytný, oprávněně povýšený pocit. Kolegové Pat a Mat neblednou průvanem, ale závistí. Kam se hrabete hoši!
Našim ofouknutým tvářím se nakonec dostane i ocenění od čtenářů: „Teda vy tady pěkně vymrznete!“ Než vyrazím na hodinu, prohodím na odchodu k Terce, kterou čeká ještě další hodinka a půl testování imunitní odolnosti: „Myslíš, že čtenář oceňuje naši obětavost?“ Ale protože pospíchám, beru za kliku a její slova v průvanu zanikají.
Nahrávání ...
