Jazzová smršť v Nové aule
NezařazenéŠkola už touhle dobou většinou spí. Je úterý 26. října, blíží se devátá hodina večerní a spolu s kolegyní Radkou směřujeme prázdnými potemělými chodbami k Nové aule. Už z dálky slyšíme lehké jazzové tóny. Že by začali dřív? Mezi skupinkami hostů v předsálí rozeznáváme elegantně oblečené hudebníky. Podává se malý hudební předkrm.
Škola už touhle dobou většinou spí. Je úterý 26. října, blíží se devátá hodina večerní a spolu s kolegyní Radkou směřujeme prázdnými potemělými chodbami k Nové aule. Už z dálky slyšíme lehké jazzové tóny. Že by začali dřív? Mezi skupinkami hostů v předsálí rozeznáváme elegantně oblečené hudebníky. Podává se malý hudební předkrm.
Organizátorka akce Blanka Machová kolem nás jen proběhne („O přestávce si můžete s panem Havelkou tak deset patnáct minut popovídat!“) a mizí nám z dohledu. Usazujeme se tedy v aule a sledujeme, jak se jindy trochu nepřívětivá prostora mění v opravdový koncertní sál. Možná je to tou zvláštní atmosférou příjemného napětí a očekávání, která tu před přednáškami nebývá. Sál se pomalu zaplňuje. Někteří z příchozích pojali tento večer jako společenskou událost, převažuje ale neformálnost. Určitě se najdou i tací, co tu počkali po poslední přednášce.
Před vyvýšeným pódiem s malými stolečky pro hudebníky stojí dva stylové chromové mikrofony. Ruch v sále utichá, střídá ho potlesk, při kterém přichází ensambl následovaný samotným mistrem. Umělec pak s úsměvem představuje koncertní show Sladce i žhavě, vracející se k památce Binga Crosbyho narozeného mezi lety 1901 a 1904. „Tedy, ne že by ten porod byl tak těžký,“ dodává spiklenecky jazzman a zve k mikrofonu Blanku. Na její zmínku o prvním koncertu Melody Makers na VŠE, reaguje s roztomilými rozpaky: „Těch koncertů bude víc snad…?“
Ondřej Havelka ostatně dokáže bavit publikum po celý večer. Po několika nesmělých pokusech přimět pana osvětlovače ke zhasnutí světel nad poslední řadou, směřuje do těchto míst dotaz, zda snad někdo nemá dostatečně dlouhou tyč. Každou píseň uvádí zajímavou historkou o jejím původu, přičemž trvá na tom, abychom si dělali náležité poznámky. Při jednom takovém vyprávění ho přemůže smích a zvědavému obecenstvu pak vysvětluje: „Jak vám tak za těmi stolky vykukují hlavičky, vypadáte jak z městečka Southpark.“
Před jednou z písní vypráví frontman o nuzných poměrech černošských otců jazzu. Když prý z Francie dorazila do Ameriky zásilka sýrů, běloši je snědli a na černochy zbyly kulaté dřevěné krabice. A tak vyrobili banjo. „Ovšem, kapelník Tichý není chud, on si banjo nevyrobil,“ prohlašuje Havelka, zatímco se kolem objevují další nástroje: valcha s činelem na pružině a škopek se strunou do sekačky a násadou koštěte. Sám mistr vytahuje z kapsy hřeben zabalený v exkluzivní vzpomínce na doby minulé – ve skládaném toaletním papíru. Následuje další z řady strhujících hudebních výkonů odměněný nadšeným potleskem.
Při poslední písni před přestávkou se rozhlížím kolem sebe. Stejní lidé, stejné místo, ale přece tak rozdílný obrázek. Předně, aula je úplně plná. A co víc, plná usmívajících se lidí, z nichž velká část si podupává nebo pohupuje hlavou. S Radkou myslíme na totéž – jaký asi bude pan Havelka při osobním setkání?
Poslední velký potlesk a honem s diktafonem ven z auly a po točitých schodech nahoru. Tam mají Melody Makers během koncertu zázemí. Blanka nás představuje, podáváme si ruce a pak už nás nechává svému osudu. Mistr, kterého jsme nenechali doslova ani vydechnout, se s námi nakonec docela pěkně zapovídal. Když se s Radkou vracíme na svá místa v aule, trvá už přestávka skoro půl hodiny.
V druhé části sledujeme perlícího Havelku trochu jinýma očima. Ještě nám doznívá v uších klidný rozhovor, zatímco jazzman právě s obrovským nasazením předvádí bláznivé stepařské číslo. Zabíhá za pódium, když se máme soustředit pouze na hru Melody Makers, a při „hot songs“ se k mikrofonu vrací neřízeným skluzem. Při „sweet songs“ opatrně přichází s lehounkým klapáním stepařských bot.
Úžasnou show zakončují sóla Havelkových kolegů. Bubny, předtím trochu v pozadí za dechy, klavírem a smyčci, předvádějí svou sílu. Bubeníkova téměř rocková improvizace je pro mě příjemným překvapením. Mnoho potlesku, přídavky, květiny, úsměvy a úklony. Dav lidí se tlačí u malého stolečku s cédéčky ke koupi.
Jsem si jistá, že až budu příště sedět v Nové aule a přivřu oči, na místě rozmrzelého pedagoga s powerpointovou prezentací v zádech přede mnou ožije zažloutlá fotka z dobového journálu.
Nahrávání ...
