Když Japonec ztratí tvář, vezme si život
Cestování, Rozhovory
„Byl to osud a vrátit se zpátky domů bylo těžké rozhodnutí,“ říká Bohunka Adamová, studentka druhé fakulty VŠE, o svém více než ročním pobytu v Zemi vycházejícího slunce.
„Byl to osud a vrátit se zpátky domů bylo těžké rozhodnutí,“ říká Bohunka Adamová, studentka druhé fakulty VŠE, o svém více než ročním pobytu v Zemi vycházejícího slunce.
Co tě přivedlo právě do Japonska?
Dostala jsem se do programu management trainee studentské organizace AIESEC a určitě jsem věděla jenom to, že chci jet do Asie. Našla jsem si marketingovou firmu z Dillí, ale krátce předtím, než jsem měla odjet, umřel majitel a všechno padlo. Stála jsem o kvalitní praxi, a tak jsem hledala dál a narazila na DHL v Japonsku. Musela jsem vyplňovat spoustu formulářů a absolvovat tři telefonické pohovory. Za půl hodiny po posledním telefonátu, asi v sedm hodin ráno našeho času, mi volali, že mě berou do strategického plánování. Ovšem můj odjezd se kvůli japonským imigračním opatřením značně zdržel.
Měla jsi nějaké problémy s vízy?
Vízum do Japonska je zdarma a čeká se na něj asi tři týdny. Já čekala čtyři měsíce a už jsem z toho byla zoufalá. I kamarád, který jel do Toyoty a podal žádost o měsíc později, už vízum dávno měl. Začala jsem se po tom pídit a kontaktovala všechny možné instituce a média. Dověděla jsem se, že do Japonska jezdí příliš mnoho žen ze střední a východní Evropy, které tam pracují jako tanečnice nebo hostesky v baru. Týden na to, co jsem se začala ve svém případu aktivně angažovat, mi volali z ambasády, že si můžu přijít s pasem pro razítko. Škoda, že jsem to neudělala už dřív. Takhle jsem ztratila semestr studia, protože jsem měla přerušeno.
Nakonec jsem odcestovala loni na konci července.
Kde jsi bydlela?
První měsíc jsem žila v hostitelské rodině, potom jsem dostala od firmy zařízený byt. Bydlet v rodině je poměrně běžná forma kulturní výměny. Japonci si k sobě obvykle berou studenty východoasijských studií a hodně Američany. Dost se nechávají ovlivňovat americkou kulturou a sní o tom, že se naučí anglicky a pojedou pracovat do Spojených států.
Jaký dojem na tebe udělalo Tokio?
Je obrovské. Žije v něm třináct milionů lidí a spolu s třemi dalšími aglomeracemi kolem tokijského zálivu to je milionů čtyřicet, tedy asi třetina všech obyvatel země. Zajímavostí je, že „Tokio“ není název pro město, ale pro územní jednotku – něco jako náš kraj. Je vlastně složené z třiadvaceti měst, které by se daly přirovnat k našim městským čtvrtím.
Člověk se tu cítí bezpečně, kriminalita je minimální. V poslední době dělají neplechu přistěhovalci z Číny.
Jaká je hromadná doprava v hlavním městě?
Monstrózní a úžasná. Je tam asi 15 linek metra, které provozuje několik různých společností, místo tramvají tam jezdí vlaky, „nadzemky“ a jednokolejky. Přestupní stanice připomínají dopravní uzly mezinárodního významu. Systém jízdenek není časový jako u nás, platí se za to, co projedete. Zvolíte si odkud kam a z automatu vám vypadne jízdenka. Všechno je digitalizované a pokud vystoupíte na jiné stanici, turniket vás nepustí ven, dokud nedoplatíte celou částku. Pokud jste vystoupili dřív, průvodčí vám na požádání vrátí. Společnost Japonské dráhy provozuje linek nejvíce a má uzavřené smlouvy s některými soukromými dopravci, takže si můžete v některých případech koupit přestupní lístek. Ovšem to třeba vůbec nefunguje u metra, kde dva hlavní provozovatelé spolu vůbec nespolupracují. Občas je to tedy dost zmatené. Moje cesta do práce stála v přepočtu kolem třiceti korun. Do práce jsem to měla dvě stanice metrem nebo pětadvacet minut pěšky.
Zajímají se Japonci o politiku?
Japonci jsou hrozně politicky aktivní. Nepamatuji se, že bych viděla budovu parlamentu, ale politiky spatříte přímo na ulici. Předsedové nebo místopředsedové hlavních politických stran si stoupnou s megafonem na frekventované místo, například u zastávek metra, a hlásají svůj program a rozdávají letáky.
Japonsko je konstituční monarchie řízená voleným parlamentem, v jehož čele stojí císař, jako symbol státu, bez vládních pravomocí. V říjnu loňského roku premiér Džuničiró Koizumi rozpustil japonský parlament a nové vítězství ve volbách jeho Liberálně-demokratická strana obhájila jen velice těsně. Posílila naopak opoziční Demokratická strana Japonska. Obliba Koizumiho klesla v souvislosti s válkou v Iráku, které premiér vyjádřil na rozdíl od japonských voličů svou podporu.
Co bylo náplní tvojí práce?
Dělala jsem na několika projektech v marketingu a ve strategickém plánování. Šlo o analýzu trhu a konkurence a vytváření strategií pro zákaznické segmenty.
Praxe byla placená slušně a s přihlédnutím k tomu, že Tokio je nejdražší město na světě, plat stačil na to, aby z něj člověk normálně vyžil.
Jak je to s vyhlášenou japonskou produktivitou a pílí?
Oficiálně byl pracovní týden čtyřicetihodinový a dělalo se od 9 do 18 s přestávkou na oběd. Já chodila na devátou a odcházela večer kolem sedmé, osmé. Ale to jsem byla člověk, který pracoval nejmíň, hned po sekretářkách. Ostatní chodili do práce běžně i o dvě hodiny dřív a odcházeli o půlnoci nebo zůstávali do rána. Ačkoliv poměrně nový zákon stanovuje volné soboty, je zvykem chodit alespoň dopoledne do práce. Když je přesčasů moc, taky to nevypadá dobře. Někteří to řešili tak, že si večer šli protáhnout čipovou kartu k východu, a pak se do práce vrátili.
A proč mají Japonci pořád tolik práce? Copak to nestihnou v normální pracovní době?
Oni mají na všechno svoje tradiční metody, což ovšem neznamená, že by to dělali tím nejefektivnějším způsobem. Neustále jsem se s tím potýkala a marně se snažila některé kolegy přesvědčit, aby něco udělali jinak. Bylo to jako mluvit do zdi. Ředitelé – cizinci byli stejného názoru. Změnit myšlení trvá hrozně dlouho.
Jakou roli hrají pro Japonce peníze?
Jsou velice důležité, protože bez nich se v Tokiu prostě nedá žít.
Mají to ženy v japonské společnosti těžké?
Ženy jsou stále na společenském žebříčku níže než muži. Celé Japonsko je prodchnuté hierarchií a bylo to poznat i v práci. Ženy si nosily jídlo z domova v krabičce, zatímco pánové na obědy chodili. Většina Japonek je už před třicítkou vdaná a zůstává doma, vydělávají muži.
Jediná manažerka, která pracovala v oddělení strategického plánování, měla dvě děti a mohlo jí být kolem pětatřiceti. Večer děti přivedla ze školky, udělala jim večeři a vrátila se do práce, aby vyhověla tempu a nárokům na svou funkci. Na víkendy si brala domů firemní notebook.
Jak ses tam domluvila?
Anglicky. Chodila jsem sice jednou týdně na japonštinu, ale neměla jsem na učení moc času. Navíc japonština je poměrně těžká. Dorozumím se v obchodě a umím se zeptat na cestu. Psaní jsem vzdala po prvních dvou měsících, jejich tři abecedy na mě byly moc.
V japonském DHL je asi šestnáct set lidí a z toho sedm cizinců – prezident firmy, ředitelé a já. Vedoucí pracovníci, kteří už pobývali v zahraničí, anglicky uměli, i když zpočátku bylo obtížné si na japonskou angličtinu zvyknout. Problém byl někdy ve způsobu vyjadřování – podávají to prostě po japonsku.
Našla sis mezi Japonci dobré přátele?
Měla jsem štěstí a seznámila jsem se s pár otevřenými lidmi, s několika z nich i v práci. V Japonsku chce všechno svůj čas. Japonci si vás k sobě pustí jen na určitou vzdálenost a trvá hrozně dlouho, než překročíte tu hranici a dostanete se do osobní sféry. U nás a v Evropě vůbec jsou lidi hrozně osobní. Pro Evropana je nejdůležitější rodina a přátelé, pro to žijeme, firma nebo práce je druhotná. V Japonsku je to přesně obráceně: na prvním místě je firma a rodina a volný čas až po ní. Tamější společnost je nekompromisně rigidní. V zaměstnání mají přesně hierarchicky dáno, kdo je kompetentní s kým komunikovat, a přeskočit jednu úroveň prostě neexistuje. Základem tohoto chování je neztratit tvář. V práci se spolu nikdo nebaví o soukromém životě, spolupracovníci o sobě navzájem nevědí, jak je kdo starý, jestli má manželku, milenku, děti… V práci tedy člověk nemá šanci dostat se dál než na pracovní vztahy.
Co se stane, když Japonec „ztratí tvář“?
Vezme si život. Po boomu v devadesátých letech hodně firem krachovalo a lidé skákali pod vlaky. Vláda na to reagovala zavedením zákona, podle kterého pozůstalá rodina musí zaplatit všem lidem ve vlaku odškodné. Počet sebevražd poté rapidně klesl. Pověstné jsou také sebevraždy přes internet, kdy se skupina lidí domluví a před webovou kamerou se společně sprovodí ze světa.
Jak tedy získávají Japonci přátele?
Kamarádství se budují ještě ve škole. Jedině kamarádi z jiného než pracovního prostředí nehrozí poškodit image a postavení člověka před jeho kolegy v práci.
Co jsi dělala ve volném čase?
S ostatními AIESEC trainees z celého světa, kteří tam všichni byli na rok jako já, jsme podnikali spoustu věcí dohromady. Jezdili jsme lézt po horách, v zimě lyžovat a v létě jsme společně cestovali po Asii. Čas od času jsme pořádali spíš domácí party v duchu národních zvyklostí a jednou za měsíc pořádal AIESEC setkání v irské hospůdce. Přes týden jsme třeba zašli na večeři nebo si zahrát bowling.
Jsou japonské hospody hodně odlišné od těch našich?
V Japonsku je všechno hrozně malinké. Domácí typy hospod jsou takové nudličky, sedí se za barem, který je zároveň kuchyňkou a všechno připravují před vámi. Pak jsou hospody „izakaya“, ty jsou větší, jednotlivé boxy jsou oddělené přepážkami z bambusu, číšník přijde, když vystrčíte z boxu červenou vlaječku nebo zazvoníte. Lidé se baví v izolovaných skupinkách. Velmi populární jsou karaoke. Zpívají hlavně japonský pop zvaný J-pop. Seznam s písničkami karaoke je tlustý jako naše zlaté stránky.
Jak se Japonec a Japonka seznamují?
Donedávna domlouvaly manželství rodiny. Dnes mají dva mladí lidé aspoň prostředníka.
Dalším způsobem, jak se lidé dají dohromady je tzv. „gokon“. V práci se o tom nahlas nemluví, což souvisí se zachováním tváře, protože gokon je spíš pro mladší. V osmadvaceti je těžké se s někým seznámit a je to tak trochu ostuda, když jste ještě na ocet. A tak prostě někdo uspořádá společnou večeři, kam pozve svoje nezadané kamarády a kamarádky, nejlépe z odlišných prostředí, kteří se vůbec neznají. Když pak v sobě najdou hosté zalíbení, nemohou si hned vyměnit telefonní čísla. To by bylo moc jednoduché a hlavně neslušné. Je třeba znovu uspořádat party, aby měli šanci se spolu znovu potkat a ověřit si, zda to mezi nimi zajiskří.
Poměrně běžné jsou singles parties, které často pořádají některé bary.
Můžeš popsat, jak funguje seznamování přes prostředníka?
Kdybych to nezažila na vlastní kůži, asi bych se to nedověděla. Na jedné firemní party, kde jsem byla jediná žena a všichni už měli něco v sobě, se mě vyptávali na přítele a lichotili mi, jak jsem hezká. Dal se se mnou do řeči jeden postarší manažer a zajímal se, co dělám a co mě baví. Bylo to neobvyklé, protože většinou se spolupracovníci o váš osobní život nezajímají. Ještě divnější mi připadalo, že vždycky jen tak mimochodem ukázal na opodál sedícího kolegu a zmínil, že on rád dělá to a ono. To jsem přešla bez povšimnutí a ze zdvořilosti jsem se toho muže začala vyptávat zpátky, z čehož měli všichni legraci. Druhý den jsem to vyprávěla svému nadřízenému, se kterým jsme měli přátelský vztah. Ten se smál a vysvětlil mi, že ten pán se mi snažil dohodit onoho nemluvného kolegu.
Jaký postoj zaujímají Japonci k cizincům?
Jsou přátelští, zdvořilí, ale cizinec je prostě cizinec, zachovávají si odstup. Ovšem mnoho Japonek touží vdát se za cizince, aby mohly odjet. Je jim jedno, jak ten chlap vypadá. Vybírají si hlavně anglicky mluvící cizince a chodí kvůli nim do zábavních čtvrtí. Zajímají se o jejich peněžní příjmy a nechávají se vydržovat.
Jak moc jsou Japonci otevření v otázkách sexu? Je pro ně tohle téma tabu?
Navenek se tváří jako puritáni. Není slušné vystavovat na veřejnosti své tělo, do práce si nesmíte vzít nic průsvitného nebo bez rukávů. V reklamách vystupují odhalené jen cizinky, bělošky. Když si pustíte v televizi porno kanál, jsou choulostivá místa cudně rozmazaná.
Naproti tomu se běžně tolerovaly a ve velkém prodávaly porno komiksy „hentai“, což v překladu znamená zvrhlý. To, co bylo na obrázcích, hraničilo s pedofilií a navíc byly výjevy dost brutální. V kreslené podobě jim na tom nepřijde nic špatného. Obecně se japonským komiksům říká „mango“ a je to obrovský byznys. Ráno v metru půlka lidí spí a druhá půlka si čte právě tohle.
Co je úkolem pověstné japonské gejši? Jde skutečně jen o společnici?
Společnice – hostesky najdete v restauracích a barech. Hostům dolévají a dělají, co jim na očích vidí. Dostanou za to od majitele baru procento z tržeb. Za stálé zákazníky se jim odměna zvyšuje. O prostituci se nemluví, ale řekla bych, že záleží na dohodě. Je to tak trochu pokrytecká stránka Japonska. I když to v rodině neklape, tváří se navenek spořádaně, k rozvodům nedochází a muži docházejí za společnicemi.
Proč se Ti v Japonsku líbí a co ses tam naučila?
Líbí se mi jejich přístup k životu. Je to dáno náboženstvím – šintoismem a buddhismem. Japonci působí velmi optimisticky, jsou hrozně milí, a i když vás neznají, čiší z nich ochota pomáhat. Spoustu věcí by z povahy neudělali, i když výjimky se samozřejmě najdou všude. Třeba je ani nenapadne odhazovat odpadky, protože si váží čisté přírody. Ne proto, že by to bylo trestné. To třeba v české povaze není, jsme moc pohodlní.
Naučila jsem se na lidi víc usmívat a být milá. V Česku se všichni mračí a ne vždycky má moje vstřícnost takovou odezvu.
Proč se vlastně všichni usmívají?
Mají to v povaze, je to jejich přirozenost. A slušnost.
Mají Japonci smysl pro humor?
Obecně ano, ale striktně oddělují pracovní věci od soukromých. U nich neexistuje, aby si na pracovním obědě nebo u piva vyprávěli vtipy o blondýnách. Například v japonských televizních show se pořád smějí, což pro mě bylo nepochopitelné. Žádné japonské vtipy neznám.
Chtěla bys v Japonsku žít?
To ještě nevím, každopádně bych se tam chtěla někdy vrátit. Rozhodování, jestli odjet nebo ne, bylo těžké. Dostala jsem pracovní nabídku a byla bych tam ráda zůstala. Vrátila jsem se kvůli rodině a abych dodělala školu.
Nahrávání ...
