iList.cz » Jak si získat falešného milionáře

Jak si získat falešného milionáře

24. 11. 2004 | Kristýna Mazánková |

S Lindou Kazdovou jsme se sešly jednoho podzimního dne v kavárně Churchill. Není to plachá Popelka, která zázračně našla svého prince – je milá, krásná, usměvavá a děsně ukecaná. Je známá jako dívka, co nejprve opustila Joe Milionáře, aby se později vrátila a celou soutěž vyhrála. Do ukončení VŠE v Praze jí zbývá jen dopsat a obhájit diplomovou práci.

Tak jak dopadla státnice?

Velmi dobře, děkuji.

No a co teď?

Teď se soustředím na diplomku a pomalu si začínám hledat práci.

A co by to mělo být? Máš nějakou představu, co bys chtěla dělat?

Asi by to bylo něco v médiích. Abych pravdu řekla, tak už mám něco rozjednaného, ale abych to nezakřikla, že jo…

Takže tě třeba uvidíme brzy na obrazovce?

Dělala jsem pár konkurzů na moderátorku, tak uvidíme, snad to vyjde. Ráda bych zůstala před kamerou a spojila to se vzděláním, to by mě moc bavilo.

A jak moc jsi se odchýlila od svého dětského snu? O čem snila malá Linda?

Já jsem vždycky chtěla být moderátorkou zpráv. To byl můj dětský sen. No a můj úplně tajný sen je diplomacie, to je taky dost náročný. Dost mě baví jazyky.

A když se tedy vrátíme zpět k malé Lindě. Jaká byla? Kde jsi vlastně vyrůstala?

Já jsem se narodila v Praze a vyrůstala jsem taky tady. Což třeba teď ve škole považuji za nevýhodu. Nemáš vlastně nikoho, kdo by ti pomáhal, radil, co si vzít za předměty a tak. Za dobu svých studií tu mám tak dva tři kamarády, na rozdíl třeba od lidí z kolejí.

Kdy jsi se dostala k modelingu? Věnuješ se mu ještě stále?

Někdy v patnácti letech. Tehdy jsem odjela na půl roku do Paříže dělat modeling, ale přestalo mě to bavit. Nemohla jsem se smířit s tím, že ze mě chtěli mít jen loutku a že jsme zkrátka všechny byly jen součást produktu. Ale dost jsem se naučila a byla to výborná zkušenost. A teď občas točím reklamy. Je to docela dobrý způsob, jak si přivydělat při škole, každému to můžu doporučit. Nehledají jenom nějaké modelky, ale lidi všech možných typů a věkových skupin. Jednou hraju studentku, jednou mladou maminku a třeba posledně jsem si v jedné reklamě zahrála mladou doktorku.

A to tě přivedlo k reality show? Proč se vlastně studentka jako ty rozhodne riskovat a jít do velké neznámé?

Do toho konkurzu jsem se přihlásila s kamarádkou a obě nás vybrali. Z modelingu jsem taková trošku ostřílená, takže jsem se nebála. Navíc jsem si říkala, že by to mohl být právě ten odrazový můstek pro mojí kariéru a že bych tam mohla někoho potkat. V každém případě to byl neuvěřitelný zážitek a výtečná zkušenost.

A taky peníze, ne?

My jsme vlastně předem o žádné soutěži, za kterou by nás čekala finanční odměna, nevěděly. Věděly jsme jen, že jedeme na měsíční prázdniny do Itálie a budeme se seznamovat s Američanem.

A jak to tedy nakonec s těmi penězi bylo?

Oba jsme si odnesli neuvěřitelnou výhru. On získal ranč s obrovským pozemkem a já jsem dostala šek na 250 tisíc dolarů. Tedy abych byla přesná: pokud bych si je vzala jako rentu na dobu deseti let. Jinak jsem dostala diskontovanou a zdaněnou částku.

A kdybys Joea nakonec nechtěla?

Tak to nevím, ale pointa soutěže byla v tom, zjistit, zda má vítězka, do které se Joe zamiluje, o něj zájem, i když je chudý. Přitom si celou soutěž hrál na milionáře. Já jsem si nikdy partnery nevybírala podle bohatství. Myslím, že to ani není český přístup, ale spíš přístup amerických dívek. Proto mi to vůbec nevadilo a svolila jsem, že přijmu prsten jako příslib pokračování v našem vztahu. Pokud bych odmítla, tak bych asi nic nedostala.
To jste vážně nikdo neměli žádnou smlouvu předem? Nebála jsi se, že to bude podvod?
Smlouvu jsme měli a byla velmi přísná. Dávali jsme svolení k tomu, že nás budou natáčet 24 hodin denně i skrytou kamerou, a zobrazovat nás je plně v jejich kompetenci. O tom, že to bude soutěž, jak se show bude opravdu jmenovat a že tam bude nějaká výhra, nebyla žádná zmínka. Smlouva nás rovněž zavazovala k mlčenlivosti o celém projektu a nemohla jsme se o výsledku nikde vyjadřovat. Vlastně jsem jí stále vázána. Platí do dvou let po natáčení, a to proběhlo přesně před rokem. Vlastně teď jsi mi připomněla… je to přesně rok, kdy jsme byli s Davidem v Benátkách.

David, to je původní jméno Joe milionáře, že? Jak na něj vzpomínáš, jste stále v kontaktu?

Ano, jsme. Občas si píšeme.

Napadlo tě, že bys s ním chtěla zůstat? Proč to vlastně skončilo?

Je to dost těžké. Produkce nám zakázala se vidět po natáčení do té doby, než se seriál odvysílá v Americe. Takže jsme se neviděli tři měsíce.Vlastně jsme nikdy ani chvilku nebyli sami. Dokonce i když přijel v zimě do Prahy, tak tu byl jen na jeden den a v doprovodu člověka z produkční společnosti. Ten nás hlídal, aby nás nikdo spolu nepoznal, a David musel dokonce nosit všude čepici. Ti Američané byli opravdu dost paranoidní a bojím se, že tím hodně ovlivnili náš vztah.

A jaký byl Joe mimo kamery?

Byl jiný, to asi my všichni. On je trošku někde jinde. Je z ranče, žije stále u rodičů, a dokonce se mi svěřil, že ho stále živí tatínek. Z ranče se mu nechce a škola ho taky moc nebere. Studuje někde, kde dostal stipendium, protože je dobrý v rodeu. V tomhle jsme úplně rozdílní.

A co ti tedy soutěž dala a co naopak vzala?

Dodalo mi to dost sebevědomí, to je jasné. Dokázala jsem si, že je stále dost důležité být sama sebou, nenechat se ovlivnit a zůstat přirozená. A pak mi to dalo také víru…

Víru?

Ano, David je silně věřící a jak jsem si s ním povídala, tak musím uznat, že mě o ledasčem přesvědčil.

Ty jsi teď věřící?

No, nechodím do kostela a nemodlím se, ale věřím. A to je důležitý. Pokaždé když jdu kolem kostela, tak si vzpomenu, jak jsem odešla ze soutěže, když jsem už měla sbalené kufry a věděla, že se vlastně nemůžu vrátit. Pak se mi zdál sen o tom, že on mě chce zpátky, že chce mě, a bylo mi to umožněno. Tak to pro mě byl takový důkaz té mé víry.

A co nějaké přátelství a rivalita, fungovalo něco takového během natáčení?

Tam bylo nejhorší to, že jsme měli stále u sebe štáb, který nás natáčel od té chvíle, co jsme ráno otevřeli oči, do té doby, než jsme je večer zavřeli. Ale jinak my čtyři Češky (celkem nás tam bylo čtrnáct) jsme držely dost při sobě. A vlastně tři se ještě dnes vídáme. Karolína je teď v Německu a Kristýna v Americe. My tři jsme všechny z VŠE, to je docela kuriozní, ne?

A co ta rivalita. Bylo tam i nějaké nepřátelství? To jsi vážně neměla žádnou sokyni?

Zpočátku ani ne. Až jak se soutěž vyvíjela, pocítila jsem žárlivost. Panovaly tam takové pomluvy, na jaké jsem nebyla zvyklá. Pochopila jsem, že vydržet v ženském kolektivu není procházka růžovým sadem. Proto jsem také v půlce odstoupila. Hlavní sokyně byla Němka Cat. Ta tam se mnou zůstala poslední a dala mi několikrát najevo, že kdybych v soutěži nebyla, ona by to vyhrála. Ona si šla tvrdě za svým. Sám David mi pak říkal, jak mu bylo nepříjemné, že se mu až moc podbízela. Já to nemám za potřebí, já jsem ráda sama sebou.

A co tě čeká teď v nejbližší budoucnosti?

Jedu navštívit svou sestru do San Franciska a píšu diplomku. No a taky se rozhlížím po nějaké té práci.

San Francisco? Takže se uvidíš s Davidem?

Už jsem mu to psala. Možná nám to vyjde a konečně se po roce uvidíme..

Takže tomu dáváš ještě naději?

Uvidíme… Ale spíš zůstaneme přátelé, tedy jestli je to vůbec možné mezi mužem a ženou.