iList.cz » Nechci získávat laciný body

Nechci získávat laciný body

25. 2. 2004 | Ivona Táborská |

Dveře bytu se otevřou, vcházím dovnitř. V předsíni, v obýváku i v kuchyni visí obrazy, malé, velké, jeden vedle druhého v řadách nad sebou. Mezi nimi masky, dřevěné plastiky, sochy Buddhy a Panny Marie. Ke každé věci se váže příběh. Je tu až úzkostlivý pořádek. Igor Chaun uvaří zelený čaj, ptá se, jestli mi nevadí, že je moc slabý (ten čaj), nechá si na počítači mezitím stahovat nějaký film – a usadíme se do křesel v obývacím pokoji.

Máš moc hezký byt. Jsi obklopen obrazy. Jak se mezi takovou spoustou umění cítíš?

Mně chyběl táta, když jsem byl malý. Byl to takový velikán, taková postava, o které jsem pořád od matky slyšel, a jednou za čtrnáct dnů nás třeba přišel navštívit, o víkendu, do našeho malého panelového bytu. A když pak otec zemřel, zdědili jsme jeho obrazy, ale neměli je kam dát. Asi sto velkých zarámovaných pláten. Schovali jsme je u známých na půdě, deset let se na ně prášilo, a teprve když jsem získal vlastní byt, tak jsem ho pojal trošičku jako otcovu obrazárnu. Proboural jsem mezi pokoji přepážku a vznikla prostora takové malé galerie, kterou jsem vlastně zasvětil jeho památce. Mně otec v dětství chyběl… a teď jsem se jím obklopil. Ale musím říct, že při vší úctě k tátovi a k těm obrazům cítím, že by mi v současnosti vůbec nevadilo mít třeba nějaký malý jednoduchý byt s bílými zdmi, kde bych se víc soustředil na sebe, na tu svou cestu, na práci.

Tvé osobní výpovědi – jak knižní tak filmové – jsou velice otevřené. Jsi považován za extroverta někdy jsem slyšela názor, že až…

…exhibicionista!

Jo. Jsi opravdu takový?

To hodně souvisí s výchovou, protože my jsme měli velice zvláštní, originální, úžasnou – ale i otřesnou matku. Vedla nás k takové absolutní upřímnosti, kladla na nás se sestrou odmala nároky jako na dospělé, a od malička vlastně říkala, že všechno co se v naší rodině děje a co děláme, se děje pro dějiny a že já to zúročím, bude ze mne velkej umělec. Takže když jsem začal psát Deníky, byl jsem nesmírně ovlivněnej tou výchovou, která byla šílená, zvláštní i úžasná. Ale psal jsem to vážně pro sebe, pokud vydat, tak za padesát let. A pak se stalo, že jsem už končil FAMU, polovina devadesátých let, ta filmařská kariéra se mi nějak zbrzdila, a najednou jsem dostal takový zvláštní nápad, že možná bych měl Deníky vydat teď. Ne na sklonku života, jako většina lidí, ale udělat tu divokou věc, že s tím vyjdu na světlo jako nehotová osoba, která o sobě ale podá zprávu, o svý bolesti a snad i naději. A taky o době, kterou žije. Našel jsem nakladatele a se zatajeným dechem jsme to vypustili do světa. A skutečně to byl tehdy pro lidi šok, jmenovalo se to „Deník aneb Smrt režiséra“. Musím říct, že na ty hrůzy, který jsem tam tehdy vyjevoval, nejen o sobě, ale i o svém okolí, je div, že na mě nikdo neudělal atentát. De facto žádnej z mých kamarádů se se mnou nerozešel, nepohádal. Pravda, v některých případech jsem aspoň zaměňoval jména, kde bych vysloveně ublížil… nějakým holkám, nějakým bytostem. Ale i tak to způsobilo to paseku. No, jsem rád, že jsem to udělal. Už bych to v téhle podobě neměl odvahu teď vydat.

Takže rád šokuješ?

No… Ano, rád šokuju, ale proč? Ne proto, že chci získávat laciný body, ale protože lidi jsou pohodlný, jsou zhýčkaný. Lidi jsou zasmrádlý ve svých životech. A co je z toho vytřepe? Šok, absurdita, nějakej podraz. Uměleckej úder. Proto já miluju i recesi, můj otec byl velmi známý recesista. Proto já jsem se vlastně vždycky pokoušel vybírat témata o náhodě, o absurditě života, o smutku života, o tragédii, která může povstat i z dobrého úmyslu. Protože jsem chtěl těm lidem vždycky nějak připomínat křehkost života a nejistotu jejich takzvaného štěstí. A zároveň vlastně úžasnost života! Protože to, že se všechno může v jediným krátkým okamžiku zvrtnout, znamená i to, že se to může obrátit k dobrýmu. To znamená, že život je proměnná hodnota. Ale mnoho z nás, a i já k tomu mám v současné době tendenci, na to zapomíná. A žijeme ty svoje životy jako něco daného, smutného, šedivého, zacykleného.

Jak vnímáš svoji popularitu?

Moje popularita je takzvaná popularita třetího stupně. Jsem sám autorem této trojschodové stupnice. Popularita prvého stupně – lidé vědí, co daná osoba dělá a jak se jmenuje. Popularita druhého stupně – lidé jakžtakž vědí, co osoba dělá, ale už neví, jak se jmenuje. No a popularita třetího stupně, tedy taky ta má, je, když lidi mají pocit, že toho člověka odněkud znají, ale nevědí víc. To jsem často já. Lidi si na ulici třeba myslí, že se mnou byli na vojně, nebo že jsem vzdálený příbuzný z moravské větve. Tímhle způsobem mě tu a tam někdo oslovuje. Samozřejmě existují výjimky. Stalo se, že někdo třeba v životě pětkrát zapnul televizi a z toho čtyřikrát tam zrovna běžel můj film. To jsem pro něj pak samozřejmě na úrovni velké mediální hvězdy. To mě pak hodně baví. Skutečně se jednou za čas stane, že narazím na člověka, pro kterého ztělesňuji výkonného a známého umělce.

Proč ti tvoji přátelé říkají Igráček?

Igráček mi říkají jenom někteří přátelé. Když jsem s nimi byl loni v Brazílii, v pralese, tak jsem pořád pozoroval ty záplavy deště a procházel se kolem naší chatrče, která se po dešti vždycky topila v bahně. Chodil jsem v tom lijáku kolem chatky a vnímal. Cítil jsem ten déšť jako energii. Pak jsem vzal krumpáč a vysekal v hlíně takové meliorační odvodní pletence. Čekal jsem s napětím na další příval. A podařilo se, skutečně, vodu jsem odvedl dolů do tůně, kde byli hadi a obrovský žáby a tarantule a ti byli v pohodě a my byli na suchu. A k mému úžasu, když jsem odjížděl po dvou měsících z pralesa, se v několika domečcích okolo, u těch domorodců, začaly objevovat taky ty meliorační rýhy. A mě to strašně potěšilo, že já, civilizační degenerát z Prahy, jsem ty pralesňáky něco přiučil. A fakt mě to úplně dostalo. Naše dívky se mi smály a začaly říkat Igráček Melioráček. Prý podle nějaké postavičky z jejich dětství.

Když už jsme u toho cestování, tak ty říkáš, že Indie je pro cestovatele někdy pohádka a někdy peklo. A že po návštěvě Indie už nic není jako dřív. V čem tě změnila?

Ty tady vyslovuješ v podstatě slogan, který jsem vymyslel pro náš tříhodinový dokument. Chtěl jsem zážitek vyjádřit ve zkratce, a taky udělat lákavou popisku pod film. Ten největší šok, a tys to tam zažila asi taky, prostě spočívá v tom, že tady u nás člověk dvacet třicet let věří nějakému způsobu života, a pak přijede do Indie, kde miliarda lidí žije úplně jinak. A vlastně se ti všechno popírá, jedno po druhým, co ti tady natloukli do hlavy jako jediný možný vzorec života. A ty máš nejdřív pocit, že to je nějaká chyba, že to je nějaký virus, tihle Indové. Že to ani není možný, nemůžou takhle žít, to nemůže fungovat! A cítíš se ohroženej. Někteří turisté prchají a s Indií provždy končí. Ale když to vydržíš, zjistíš po pár týdnech, že to funguje, a že to dokonce v něčem funguje líp, než to naše. Oni, přestože z našeho hlediska žijí v chaosu a jsou nesmírně chudí, v sobě mají větší klid, důstojnost, mnohdy i větší pocit štěstí, než máme my ve svých zdánlivě saturovaných životech.

Dřív ses prezentoval jako buddhista. Teď hovoříš o brazilském pralese, kde jsi se prý zabýval křesťanstvím?

Já jsem vlastně ve svý tvorbě i ve svým životě strašně moc podvázanej relativitou, tím vědomím, že tohle není úplně doopravdy. Vím, že to zní divně, ale já to už dávno cítím. Že jsou i jiné věci, asi i jiné sféry, jiné bytosti, některé vyšší, některé nižší, podle úrovně svého vědomí v nějakém velkém kosmickém orchestru, jehož chod a záměr řídí Šéf, Dirigent, Pán… Že jsou kolem nás, tyhle bytosti, taky tady bydlí. Je to vážně krása. Kdo tohle zažije, má nejdřív problém, aby to ustál. Ale je v tom hodně lásky, vědomí se člověku rozšíří a něco z toho zůstane i pro všední dny. To je vážná věc. Tohle mě přivedlo k pokoře. Dlouho jsem ji neměl. Jen jsem se bil v prsa. Vlastně se pro mne ty duchovní věci stávají stále důležitější. Už to není okolo mne, jen v mé mysli, už se začínám, občas, cítit univerzální součástí té krásy a tíhy Života. – Nejdřív jsem byl buddhista, protože tyhle knihy a tihle učitelé nejlépe popisovali pochybnosti a bolest, kterou jsem cítil. A Buddha měl návod, geniální a prostý: nebýt sobec, meditovat, pozorovat a tišit vlastní mysl, učinit ji znovu služebníkem. Do Brazílie mne zavála náhoda. Zažil jsem tam věci, o kterých jsem myslel, že budu v tomhle životě jen číst. Oni tam domorodci nemají problém modlit se současně k Panence Marii a k entitám pralesa. Protože s nimi živě komunikují, vědí, že oboje je. Já to tam pocítil taky a ve svém srdci si to nesu, i když mne život atakuje dál.

Jak se podle tebe dá skloubit tvůrčí a rodinný život?

To by bylo lepší se zeptat někoho, kdo to dokázal.

Schválně se ptám tebe…

Já jsem byl velmi dlouho v situaci člověka, který si myslel, že má svůj život prostě zasvětit umění a že má být sám, sám sobě oporou. Já jsem si … prostě myslel, budiž mi to prominuto, že jsem tak silná úžasná exkluzivní osobnost, že jsem ten titán, kterej má projít životem sám, maximálně za sebou nechávat nějaká ta poraněná srdce, a má si z žen brát, co potřebuje, používat je sexuálně, i ve smyslu citovém. Užívat tu jejich lásku, tu energii, k vlastní tvorbě. A musím říct, že se to za poslední dva tři roky fakt strašně změnilo. Snad poprvé cítím jakousi upřímnou potřebu sdílet. Ale sdílet doopravdy. A taky jsem najednou zjistil, že člověk přeci nemůže být pořád sám. Protože i když mi to vůbec nepřijde, jsem už skoro ve středním věku. A dokonce si umím představit, že se budu pomalu měnit ve staršího chlapíka. Najednou mi přijde, že někdo má vedle mě být. Prostě si teď myslím, že je úkolem člověka, aby stvořil funkční buňku s partnerem a aby zplodil dítě. To jsem taky cítil v Brazílii, při těch meditacích šamanských, já to v duchu nazval, že člověk se má vylarvit, stejně jako hmyz, má ze sebe postupovat, normálně se vyboulit a vypokračovat se a vykašlat se na bloky a strachy z dětství, na život bez otce, vykokonovat se… Rozumíš mi?

Mě by zajímalo… Ty mluvíš o tom, jaký jsi byl…

Vykokonovaný Chaun!

Takže rodinu plánuješ?

Copak se to dá plánovat? Myslím si, že to chci. Dřív to nešlo, věděl jsem to. Ale mám spoustu kamarádů, kteří tuto zdrženlivost a míru předvídavosti ohledně vlastní nezralosti neprojevili. A mezi dvacítkou a třicítkou se oženili, naplodili děti, a dneska si ty děti s bejvalou půjčujou na víkendy, protože se to rozpadlo, shořelo to. Já jsem byl z neúplného manželství a vím, jak tím dítě trpí. Ta absence fotra, nebo fotr nefunkční, to není dobrá věc.

Jak probíhalo natáčení tvého nového snímku „Homo Pollert“? Je vhodné, aby se k zahájení olympijských her v Athénách vysílal v televizi snímek o sportovci, který prodal svou zlatou medaili?

Já myslím, že to je vhodný. A to z jedinýho důvodu. Udělal to člověk, který ji nejdřív vyhrál. A kritizovat by ho měl ten, kdo tu medaili taky vyhraje. Jinak je to prostě Lukášova věc. Jak jsem ho při natáčení poznal, je to vnitřně mimořádně svobodný člověk. Když to cítil, já mu to schvaluju. V téhle společnosti se stalo hodně horších věcí, než že olympijský vítěz svobodně naloží se svým olympijským vavřínem.

V novinách se spekuluje o tom, zda začneš natáčet pětidílný seriál na motivy románu Michala Viewegha „Účastníci zájezdu“. V čem je problém?

Mělo to být v koprodukci České a chorvatské televize. Kupodivu Česká televize dva roky držela ten projekt džentlmensky při životě. Ale byly problémy ohledně smluv s chorvatskou stranou a se vznikem rozpočtu, přestože jsme tam víc než rok jezdili a projeli pobřeží a našli jsme i správný hotýlek a herce. Dělali jsme obhlídky a byli od nich přátelsky hoštěni, ale ty faktický, producentský věci šly hrozně pomalu. Teď přes léto jim tam zrušili třetí chorvatskej TV program a prostě přišel dopis, že se omlouvají, že to pozastavujou. To znamená v podstatě konec. Pro mě je to zvláštní, protože jsem tomu věnoval rok a půl života. Odložil jsem kvůli tomu své vlastní projekty. Ale přece – když dostanete nabídku točit podle nejlepšího románu našeho nejprodávanějšího spisovatele současnosti, točit film a zároveň pětidílný televizní seriál, s nejlepšími herci, v koprodukci s Chorvatskem, u moře, které milujete, v zemi, kterou máte rád a dokonce jejíž jazyku v rámci své ostatní lingvistické imbecility rozumíte, tak řeknete ano.

Jaký jsi byl student?

Já se na FAMU dostával moc obtížně, to znamená, že jako student jsem tam byl hrozně šťastnej.

Měl jsi jedničky?

No já nevim, to moc ne. Já vždycky všechno odevzdával pozdě. Ale faktem je, že ty moje věci byly zajímavý. Vždycky byly jiný než se čekalo, a jiný, než od ostatních.

Ty ses ale původně snažil dostat na DAMU, ne?

Ne, na střední školu na konzervatoř, na herectví. To nevyšlo, proto ta podivná oklika přes důlního elektrikáře. Ale dali mi na Kladně hornickou maturitu! Pak jsem zběhl, dělal na Barrandově, a hlásil se na scenáristiku na FAMU, protože jsem se chtěl dostat k režii. To už jsem dávno věděl, že ten opravdovej šéfík je ten za kamerou. Ne ten před ní, co je vidět. A taky jsem díky účinkování v dětských filmech a hlavní roli v pionýrském veleopusu „Tři od moře“ zjistil, že herecký talent není pro mne úplně to ořechové. Takže skutečně mám být tím, kdo vymýšlí a točí.

Máš nějaké spojení s Vysokou školou ekonomickou? Co tě napadne, když se řekne VŠE?

No jedině AIESEC…

Proč AIESEC?

Protože jsem ještě při studiu na FAMU točil pro AIESEC takovej úchylnej filmeček. Měl to být portrét tehdejšího českého AIESECu, bylo tuším třicátý nebo stopadesátý výročí té organizace a jelo se někam do New Yorku. A naši ajsekáři tam chtěli šokovat. Což se podařilo. Natočili jsme je jako kovboje, kteří válčí s Indiány. Docela výpravná podívaná, spolupracovali jsme na tom s českými jezdci Pony Expresu, co jezdí ve westernovým stylu tradiční americkou koňskou poštu. Udělali jsme takovej crazy příběh, kdy AIESEC snad chce mít zasedání a přepadnou je Indiáni, bylo to úplně šílený a velmi hloupý. Neviděl jsem to už asi dvanáct let. Tehdy byl tady prezidentem AIESECu kluk, jmenoval se Evžen Cekota. A byl tam Pavel Sodomka, co jako producent pak točil s Alicí Nellis. Jo, a krásná černovlasá holka, nynější Lucie Pilipová. Hm. Bylo to fajn. Byly jsme dvě úplně rozdílný skupiny lidí a moc nás to společně bavilo. Ti lidi z AIESECu byli i v tom raným věku už takový nějak manažeři, i když srandovní. Zajímali nás – a my jsme zase zajímali je, protože jsme chlastali a byli pro ně hrozně divoký. Vzniklo z toho tehdy hrozně hezký spojení.

Oni divoký nebyli?

Ale jinak. Oproti nám… nebyli divoký. Anebo to na nás hráli, co já vím? Ale na nás se tvářili, že jsou decentní a sotva nás vydejchaj. Přitom nás měli rádi.

Jak vnímáš dnešní generaci studentů, mladých lidí. Je hodně odlišná od té tvé?

My jsme byli opravdu jak urvaný ze řetězu. Bylo to taky tou dobou, sklonkem komunismu, pak zas tím, jak se zlomil režim a my tomu pomohli. Já si myslím, že jsme strašně vyváděli. Já nevím, jestli dneska studenti tolik zloběj. No řekni! Zloběj? Ale ty seš určitě slušňačka. Ty nezlobíš, viď?

Nezlobím! Děkuji Igoru Chaunovi za rozhovor!

Igor Chaun (40), se po nepřijetí na pražskou konzervatoř, obor herectví, vyučil a pracoval jako horník na dole Klement Gottwald. V roce 1987 úspěšně sloužil zkoušky na FAMU, katedru scenáristiky a dramaturgie. V polovině studií přichází protikomunistická sametová revoluce, Chaun se aktivně zapojil a stal se tiskovým mluvčím Studentského stávkového výboru.

Již v průběhu studia natočil různé hrané a dokumentární filmy. Počátkem 90. šokoval diváky svými Velmi uvěřitelnými příběhy, cyklem hraných hororů podle vlastních scénářů. Za dokument Nesmrtelný život a smrt Mikiho Volka, rokenrolového krále získal ocenění Trilobit. Ve druhé polovině 90. let zmapoval Igor Chaun své hledání cestopisnými a mystickými dokumenty z cest po Asii. Vznikl Skutečný svět? a divácky úspěšná tříhodinová Cesta do Indie. V témže roce se zapsal jako spoluautor politické výzvy „Děkujeme, odejděte“.

Chaun vydal dva díly knihy osobních zápisků z počátku 90. let Deník aneb Smrt režiséra a sbírku povídek Večeře u mahárádži.

Je stále svobodný.