iList.cz » Tak dlouho se milovalo moře se sluncem, až se zrodila Korsika

Tak dlouho se milovalo moře se sluncem, až se zrodila Korsika

17. 11. 2003 | Milan Duda | titulní obrázek

Božský rek Herkules měl s bohyní Minervou dva syny, kterým dal jména Cordus a Sardus. Oba stateční mladíci chtěli dělat hrdinské skutky jako jejich otec. Herkules je v tom podporoval, a proto je poslal po moři na západ, kde měli osídlit dva neznámé ostrovy. Sardus přistál na větším, Corda zanesly příznivější větry severněji. Od té doby se ostrovy nazývají Sardinie a Korsika. Na té jsme strávili dva nádherné srpnové týdny.

Tak dlouho se milovalo moře se sluncem, až se zrodila Korsika.

/Antoine de Saint Exupéry/

Naše nohy stanuly na korsické půdě poprvé v přístavním městě Bastia. Dlouho jsme se tu nezdrželi. Hned druhý den jsme chtěli pokořit nejvyšší vrchol Korsiky, Mt.Cinto (2706 m). Vydali jsme se proto rovnou na jihozápad, směr Asco a Haut Asco. Naše nadšení záhy vyprchalo, když jsme přijeli k dopravní značce, která zakazovala vjezd na jedinou přístupovou cestu k těmto horským vesnicím. Rozhodli jsme se neriskovat pokutu, a protože se slunce pomalu sklánělo k západu, neměli jsme čas přejet po klikatých silničkách na druhou stranu hory. Vrchol Mt.Cinta tedy zůstal námi nepokořen.

Po včerejším zklamání jsme se alternativně těšili na jednu ze tří korsických feratek (ferata je železným lanem jištěná horská cesta) Manicellu. Slunce se do nás opíralo hned od rána svými žhavými paprsky a pochod po rozpálené silnici nebyl vůbec příjemný. Těšili jsme se, až sejdeme ze silnice a dostaneme se na skálu. Jenže u nástupu na feratu jsme zjistili, že je soukromá. Každý by musel zaplatit 20 Euro, abychom ji mohli lézt. To nám přišlo moc, a tak jsme se už podruhé museli zklamaně obrátit k návratu. Cestou do kempu jsme neodolali průzračné vodě v říčce na dně soutěsky. Byli jsme nadšení z obrovských oblých kamenů, na kterých se dalo donekonečna dovádět, skákat nebo se klouzat, sedět v několika malých vodopádcích a nechat si masírovat záda nebo nohy proudem vody. Byla nádherně chladná, modrozelená a čistá. Strávili jsme tu několik hodin. Abychom celý den jen neprolenošili, rozhodli jsme se navštívit „Želví vesnici“ vedle kempu, kde jsme nocovali. Měl to být krátký okruh asi na hodinu se spoustou želv. Ty ale nebylo nikde vidět, protože i na ně bylo příliš velké horko. Pokud jsme měli vůbec nějaké spatřit, musela nám je průvodkyně vyndávat zpod kamenů.

Po večeři posílám mobilem první zprávy do Čech, mimo jiné i Mylanovi z redakce:

ROZPALENY POZDRAV Z KORSIKY! SLUNCE PRAZI A HORY ZUSTALY NEPOKORENY. VIVAT PRAZDNINY!!! JAK JE V PRAZE?RADKA

Radky esemeska mě šokovala, ihned odepisuji:

TO JE NAREZ! JSME TAKY NA KORSICE!!! PRAVE JSME DORAZILI DO BASTIE, ODPOLEDNE ST.FLORENT.KDE SE POTKAME? :o) MYLAN

Bastia kdysi bývala hlavním městem Korsiky, stejně jako například Corte nebo Bonifacio. Všechna tato města mají něco společného. Je to jejich na první pohled patrná omšelost a zanedbanost. Fasád domů se obvykle dlouhá léta nedotkla ruka řemeslníka a několikapatrové činžovní domy působí dojmem, že je můžete zbourat už jen svým vyjeveným turistickým pohledem. Po stěnách domů jsou často nalepené miniaturní záchodky, ze kterých se do kanalizace line pozoruhodná síť vodovodních stoupaček. To vše ale působí jakoby samozřejmým a rozhodně ne špinavým dojmem. Atmosféra uliček korsických měst je nezaměnitelná, stejně jako vůně celého ostrova. Totéž o něm mimochodem tvrdil i místní rodák Napoleon Bonaparte, který by prý svým císařským nosem poznal Korsiku i poslepu.

Dalším cílem po historické Bastii bylo přímořské městečko St. Florent na západním pobřeží. Cestou jsme nevěřícně zírali na obludné megaskládky, které hyzdí okraje všech větších korsických měst. Děsivý byl i pohled na nekonečné ohořelé planiny. Požáry jsou na Korsice jedním z největších problémů a my jsme to poznali na vlastní kůži ještě několikrát. Za chvíli jsme se již vylodili v prvním kempu naší cesty. Následovala bojová hra s názvem „Ulov si kousek stínu“ a potom už jen cachtání na místní poměrně špinavé a mělké pláži s nepříjemně teplou vodou.

Tuto neblahou zkušenost jsme si vynahradili hned druhý den v nedalekém městečku Nonza. Příjemně jsme relaxovali pod zdejší kamennou věží opředenou dávnými legendami. Naše průvodkyně je všechny znala a ráda se s námi o ně dělila. Obvykle s několika láhvemi výborného korsického červeného vína. O to veselejší pak naše výlety většinou byly. Z ochozu u věže byl výhled na snad nejkrásnější pláž, kterou jsme během našich čtrnácti dnů navštívili. Ponořená hluboko pod námi a dlouhá přibližně kilometr vychutnávala liduprázdno. Mělo k ní vést 200 schodů. Tohle číslo jsem ale napočítal dříve než v polovině cesty. Návrat do městečka v žáru poledního slunce byl pak o to upocenější. Za tu námahu to však stálo. Miliony zelených oblázků průsvitných proti slunci, obrovské vlny a nikde ani noha. Až za týden jsme se v turistickém průvodci dočetli, že pláž v Nonze je skutečně výjimečná. Nedaleko se totiž ještě před nedávnem těžil azbest. Koupání na vlastní nebezpečí!

Po plážovém relaxu jsem se pokusil opět navázat spojení s Radkou:

ZATIM SUPER,NADHERA! KAZDY VECER VINECKO, KYTARA A HARMONIKA. POHODA JAZZ. MIRIME DO LOZZI POD MONTE CINTO. COWI? MYLAN

Mylanova esemeska mě zastihla v Portu, odkud ráno vyrazíme na Les Calanches:

UUZASNE! JEDTE DO SPELUNCY, ZAZITECEK! MAS U ME PIVO, JESTLI SKOCIS Z MOSTU U OTA :() TED JSME V PORTU, ZITRA CALANCHE. R

Správně se čtou „kalánš“, Češi jim ale říkají „Kalanky“. Jsou to neobyčejné skalní útvary nad mořem na západním pobřeží ostrova. Legenda praví, že je stvořil ďábel. Možná proto, že mají načervenalou barvu. Ve skalních průrvách tu žijí čarodějnice „stregy“. Přeměněné za kočku nebo krásnou pannu sají ve vesnicích mozky malých dětí.

Návštěvník s trochou fantazie si nemůže nevšimnout, že skály jsou větrem zformovány do dobře čitelných tvarů: Prudkou zatáčku hlídá hlava psa, nad průsmykem bdí želva. Ze silnice poměrně nenápadná schovává se královská korunka. Nejznámější jsou ovšem milenci, skála s otvorem ve tvaru srdce.

Z Porta jsme vyšli přes pláž a dál úzkou pěšinou kolem moře nahoru ke skalám. Ještě než jsme začali prudce stoupat k silnici, nechala se většina kamarádů zlákat mořskými vlnami a vrátila se na pláž. Zbylo nás jen osm statečných. Nahoru ke skalám jsme dostopovali. Kvůli nebezpečí požáru byly všechny cesty kromě silnice zavřené. A tak jsme se prošli jen po ní spolu s dalšími desítkami fotekchtivých turistů, obdivovali přírodu, jak to „vyrobila“, hledali tvary a vymýšleli si různé příběhy.

Večer, ještě než se sesedneme ke kytaře a vínu, píšu Mylanovi:

TAK KDE JSTE TED?PROSLI JSME CALANCHE,FAKT PARADA! MIRIME DO BONIFACIA,KDE SE POTKAME???CO SPELUNKA,SKOCILS? R

Skočil. A nejen já, ale i několik dalších bláznů. Pustit se volným pádem z jedenácti metrů je skutečně adrenalin, snad dokonce i pro diváky. Speluncu si ale užili i neskokani. Zajímavý byl už jen samotný sestup do ní z vesnice Evisa. Starou mulí stezkou jsme klesli o 600 metrů k prvnímu mostu soutěsky. Půvabným kaňonem jsme prošli až k dalšímu mostu pod městečkem Ota. Stejně jako na některá další krásná místa Korsiky se dalo bohužel i sem zajet autem, takže se poetika říčky plné průzračných tůněk mírně vytrácela.

Další den jsme se už přesouvali do zátoky u města Propriano. Nezbytnou zastávkou na cestě bylo hlavní město Korsiky a zároveň rodiště Napoleona Bonaparte–Ajaccio. Ohřáli jsme se tu sice jen krátce, o to však vydatněji. Teploměr ukazoval alespoň 45 stupňů a místní v tom vedru právě slavili 234. výročí Napoleonova narození. Ajaccio žije z jeho kultu dodnes a je to patrné na každém kroku. Najdete zde několik pomníků slavného císaře a tisíce jeho podobizen na vás vykukují z každého krámku se suvenýry. Navštívit můžete také jeho rodný dům, který však nemůže nabídnout nic víc, než Napoleonovu pohovku, křesílko a zaprášenou knihovnu. Zajímavější je rozhodně trh s olivami nebo místními kozími sýry. Koupit se zde dají i uzené klobásy, které taktéž patří k místním specialitám a vyrábějí se většinou z oslů. Pokud si je budete chtít koupit v supermarketu, hledejte nosem. Až vás do něj uhodí dosti silný neznámý zápach, jste určitě u klobás. K jejich konzumaci budete potřebovat silné zuby a trpělivost se žvýkáním.

Usilovně jsme žvýkali celou cestu do Propriana. V této malebné zátoce jsme se utábořili na tři noci. Hned po první z nich nás čekalo nedaleké výzamné naleziště menhirů zvané Filitosa. Doba bronzová zde zanechala 15 těchto unikátních skulptur, lidská ruka současnosti je poměrně neuměle poskládala na vyprahlé planině tak, aby působily autentickým dojmem.

V podvečer nás čekalo nejkorsičtější z korsických měst Sartene. Kamenné domy tu splývají s kamennou dlažbou. Jejich obyvatelé, nejkorsičtější Korsičané, se skrývají za zavřenými dřevěnými žaluziemi. Ti podnikavější z nich laxně a neochotně obsluhují ve svých maličkých restauracích. Za nekřesťanské peníze ukrojí pár koleček salámu z osla, který byl ještě před časem domácím mazlíčkem nebo objektem na turistické fotografii.

JSME V PROPRIANU,PARADA.VYBORNA BYLA PLAZOVA TURA,POVYPRAVIM. POTKAME SE JESTE VUBEC? MYLAN

Bonifacio, údajně nejkrásnější město Korsiky, je vystavěné na úzkém poloostrově na bílých útesech nad mořem. Dřív než do města jsme zamířili po útesech k nejjižnějšímu místu celého ostrova: mysu a majáku Pertusato. Nemohli jsme se nabažit výhledů na vrstvené bílé skály s kamenným městem, které vypadá, že se každou chvíli musí zřítit do vln. Uchvacoval nás výhled na temně modré moře. Z Pertusata jsme dohlédli až na 12 kilometrů vzdálenou Sardínii. Vrátili jsme se a kamennou bránou vstoupili do města. Procházeli jsme uličkami a vdechovali zdejší starobylou vůni. Jeho uličky jsou klikaté a celé město jako by na vás dýchalo atmosféru zapomenutých časů, kdy jeho obyvatelé bránili přístav a s ním přístup na celou Korsiku před nepřátelskými flotilami.

ABSOLVOVALI JSME BONIFACIO, ABSOLUTNI SPICKA! TED UZ ALE MIRIME NA SEVER A SKORO I DOMU. VIDIM TO BLEDE. ZE BY NAHODA? R

Pomoct asi mohla už skutečně jen náhoda, byli jsme na druhém konci ostrova, než Radčina skupina. Brzy ráno jsme vystartovali na celodenní túru do sedla Col de Bavella. Příjemná lesní procházka nás pomalu dovedla až k obrovskému skalnímu oknu. Celý zájezd se do něj postupně drápal, aby se pokochal omračujícím a poněkud závraťovým výhledem. Zatímco jsme čekali na poslední lezce, trochu mne zarazil povědomý hlas. Když jsem pak uslyšel zvolání „Studentský list“, byl jsem doma. Náhoda nám nakonec přála víc, než už jsme sami věřili. Probrali jsme s Radkou nejčerstvější zážitky a udělali fotečku.

STASTNOU CESTU ZPET PREJI.BYLA TO BAJECNA DOVOLENA. RADKA

svítilo na mne druhý den z mobilu. Za poslední kredit odpovídám

NEMAM NAMITEK, TOZ TO PAK MUSIME SEPSAT DO LISTU!!! PAPA V PRAZE, MYLAN

Radka Kučerová, Milan Duda

Odborný poradce Igor Wotke